Záliba v atrakcích vyznačujících se násilím se „neslučuje s pravým náboženstvím a s pravou poslušností pravého Boha,“ řekl ve třetím století Tertullianus. Lidi, kteří se takových atrakcí účastnili, považoval za spoluviníky těch, kdo někoho usmrtili.

[Rámeček na straně 28]

Zápasy pro „usmíření mrtvých“

O původu gladiátorských zápasů Tertullianus ve třetím století napsal: „V dřívějších dobách se lidé domnívali, že takovým představením, jehož krutost předtím poněkud zcivilizovali, prokazují službu mrtvému. Ve starých dobách si totiž lidé mysleli, že duše mrtvých lze usmířit lidskou krví, a proto měli ve zvyku při pohřbech obětovat zajatce nebo podřadné otroky, které kvůli tomu koupili. Později považovali za dobré udělat z tohoto zvyku zábavu, aby tak zakryli svou bezbožnost. Ti, které si opatřili, byli tedy vycvičeni, aby tehdejších zbraní používali co nejlépe — aby se uměli nechat zabít! — a pak byli v ustanovený pohřební den u hrobek usmrceni. . . Pro ty, jimž někdo zemřel, tedy bylo potěchou vraždění. Tak vzniklo munus. Krutost představení však byla stále rafinovanější, stejně jako představení samo; potěšení z takového svátečního dne by totiž nebylo úplné, kdyby se na trhání lidských těl nepodílela také divoká zvířata. Oběť k usmíření mrtvých byla považována za pohřební obřad.“