Někteří analytici vidí v ekonomické integraci ještě další výhodu. Domnívají se, že státy budou mít větší zábrany vést války. Thomas L. Friedman ve své knize The Lexus and the Olive Tree tvrdí, že globalizace „posiluje motivaci neválčit a má za následek, že v mnoha směrech stoupají náklady na válčení do takové míry, jako v žádné dřívější éře novodobých dějin“.

Obavy z prohlubujícího se rozdělení světa

Pravděpodobně největší obavy jsou z toho, jak globalizace prohlubuje propast mezi majetnými a nemajetnými. V globálním měřítku sice bohatství nepochybně roste, ale soustřeďuje se v rukou malého počtu lidí jen v několika zemích. Vlastní jmění dvou set nejbohatších lidí na světě nyní převyšuje úhrnný příjem čtyřiceti procent lidí žijících na této planetě — tedy asi 2,4 miliardy lidí. A zatímco v bohatých zemích se mzdy stále zvyšují, průměrný příjem v osmdesáti nejchudších zemích za posledních deset let klesl.

Další zásadní obava se týká životního prostředí. Ekonomická globalizace je poháněna tržními silami, které mají daleko větší zájem na zisku než na ochraně planety. Toto dilema vysvětluje Agus Purnomo, představitel Světového fondu na ochranu přírody v Indonésii: „Stále soutěžíme s vývojem. ... Obávám se, že během deseti let sice pochopíme, že přírodu je třeba chránit, ale již nebude co chránit.“

Lidé se také obávají, že přijdou o zaměstnání. Zaměstnání i příjem jsou stále více nejisté, protože globální fúze firem a silná konkurence nutí podniky zvyšovat produktivitu pracovních postupů. Firmám jde pochopitelně o zisk, takže se jim vyplatí najímat a propouštět pracovníky podle momentálních potřeb, ale taková strategie ničí lidské životy.

Globalizací finančního trhu vzniká ještě další destabilizující faktor. Do rozvojových zemí mohou mezinárodní investoři vložit obrovské sumy peněz, ale když se tam později hospodářská situace zhorší, mohou je najednou stáhnout. Takové silné odčerpání prostředků může v mnoha zemích způsobit hospodářskou krizi. Při finanční krizi ve východní Asii, k níž došlo během roku 1998, ztratilo zaměstnání 13 milionů lidí. Navíc těm lidem v Indonésii, kteří o zaměstnání nepřišli, klesly reálné mzdy na polovinu.