Náboženské tradice — Uctívají Boha v pravdě?

„SALGA, salga, salga“ („Vyjdi, vyjdi, vyjdi“). Žalostivé volání se ozývá ze zatmělého hřbitova na ostrově Janitzio na jezeře Pátzcuanaro v Mexiku. Věřící taraskánský Indián tam s pomocí psané modlitby prosí svého zemřelého příbuzného. „Ať svatý růženec zlomí řetězy, které tě svazují,“ prosí úpěnlivě.

Je Den mrtvých. Ženy a děti od časného rána zdobí rodinná pohřebiště okvětními plátky a ozdobnými dřevěnými rámy. Nakladly před hroby oběti ovoce a pečiva. Nyní čelí nočnímu chladu, aby zpívaly modlitby nebo mlčky bděly v bledém světle tisíců blikajících svíček pro mrtvé.

To, co se pozorovateli zvenčí jeví zvláštní, nebo dokonce bizarní, je pro tyto lidi starobylou náboženskou tradicí: katolickou oslavou dne Všech svatých. V mnoha latinskoamerických zemích velí tradice tisícům věřících, aby se shlukovali na hřbitovech a obětovali svým mrtvým psané modlitby a dárky.

Latinská Amerika má také četné tradice ohledně náboženských obrazů. Obrazy Krista a Marie jsou všudypřítomné, zdobí většinu domácností a obchodů. Nastoupíš do autobusu a nad řidičovým sedadlem vždy uvidíš malé mariánské obrázky. Proti střední uličce autobusu dokonce bývá zavěšena soška Marie s blikajícími barevnými světélky místo svíček.

V Kolumbii shlížejí z vysokých hor nad mnoha městy obří postavy Krista a Marie. Proslulý štít Monserrate má na vrcholku kostel plný velmi ctěných obrazů. Během zvláštních svatých týdnů šplhají na tuto skalní výspu tisíce obyvatel Bogoty. Někteří lezou po rozbitých a krvácejících kolenou.

Obrazy, kříže, svátky — to patří k náboženským tradicím, jež se staly pro lidi na celém světě pevnou součástí života. Tyto tradice se předávají z generace na generaci a lidé mají sklon je pokládat za posvátné.

Uctívají v pravdě?

Většina se snad řídí tradicemi a neklade si k tomu žádné otázky, ale ve mnohých, kteří se hlásí ke křesťanství, vyvolávají tyto tradice znepokojivý rozpor. Vždyť sám Ježíš řekl: „Praví ctitelé budou uctívat Otce duchem a pravdou.“ (Jan 4:23) Přesto jsou mnohé náboženské tradice zjevně odvozené z nekřesťanských rituálů, nebo jim jsou přinejmenším úžasně podobné. Například den Všech svatých je prakticky obdobný buddhistickému svátku „Ullambana“, dnu vyhrazenému „projevům synovské zbožné úcty zemřelým předkům a propouštění duchů z pout tohoto světa“. (The New Encyclopædia Britannica, vydání z roku 1976, Micropædia, sv. 1, s. 260, angl.) Uctívají ti, kdo se řídí takovými tradicemi, skutečně v pravdě?

Někteří dokazují, že tradice ospravedlňuje už jen to, že byly přijaty církví. Druhý vatikánský koncil v roce 1965 prohlásil: „Církev nečerpá svou jistotu o všem, co bylo zjeveno, jen ze Svatého písma. Proto mají být jak posvátná tradice, tak posvátné Písmo přijímány a ctěny se stejnou oddaností a hlubokou úctou.“

Ale co když existují mezi lidskou tradicí a Písmem, které je inspirováno Bohem, základní rozpory? Odpověď najdeme, když se na tradice důkladně podíváme ve světle biblických rad.

Náboženské tradice a Bible

„SVÝM ústním podáním . . . činíte Boží slovo neplatným.“ Tato slova neřekl nikdo jiný než Ježíš Kristus. (Marek 7:13) Židé se za Ježíšových dnů věrně drželi složitého vzoru předpisů a zvyků, podobně jako mnozí lidé dnes. A podobně jako mnozí dnešní duchovní, považovali i jejich náboženští vůdcové tyto tradice za důležitější než Bibli.

Uveďme příklad: Boží slovo výslovně nařizovalo dětem, aby ctily své rodiče. (2. Mojžíšova 20:12) K tomu pochopitelně patřilo pomáhat rodičům, kteří se octli ve velké finanční tísni. Vyvinula se však židovská tradice, která nabízela pohodlný způsob, jak se tomuto biblickému závazku vyhnout. Stačilo, aby se sobecký jedinec zavázal, že jeho osobní majetek má být později věnován chrámu, takže majetek jakoby odložil stranou a prohlásil jej za „korban“. To slovo znamenalo „dar zasvěcený Bohu“. Přestože židovský ctitel zjevně mohl tento korban dál používat pro svůj osobní prospěch, mohl jej zbožně odepřít svým rodičům. — Marek 7:9–12.

Ježíš však tuto židovskou ‚posvátnou tradici‘ — i jiné — napadl slovy: „Pokrytci, vhodně o vás prorokoval Izajáš, když řekl: ‚Tento lid mě ctí svými rty, ale jejich srdce je ode mne daleko vzdáleno. Uctívají mě však marně, protože vyučují lidské příkazy jako nauky.‘ “ — Matouš 15:3–9.

Může tedy křesťan vzhledem k tomu, co říkal Ježíš, skutečně pohlížet na jakoukoli náboženskou tradici jako na rovnocennou Bibli? Stěží. Bez ohledu na to, kolik dojímavosti nebo citu je svázáno s nějakým zvykem, křesťanovi jde o to, zda je zvyk v souladu s Božím slovem, nebo ne. Zamysleme se například nad některými tradičními náboženskými akty popsanými v katolické knize „Liturgie — základní kurs“ od doktora teologie Maríe A. Lombilla Clarka. Jak se tyto tradice srovnávají s tím, co skutečně říká Bible?

Osvobozeni od škodlivých tradic

Mnoho oblíbených náboženských tradic se tedy Bohu nelíbí, a tím jsou škodlivé. Je však zajímavé, že apoštol Pavel napsal: „Chválím vás, protože . . . ve všem [se] držíte . . . ústních podání, jak jsem vám je předal.“ (1. Korinťanům 11:2) Tato ústní podání neboli tradice byly ovšem zdravé, prospěšné způsoby jednání založené na Božím slově – ne prázdné, lidmi vytvořené rituály. Nahradily ‚neplodný způsob chování přijatý ústním podáním‘, který pěstovali mnozí v prvním století, než se stali křesťany. — 1. Petra 1:18.

I dnes musí člověk, který se bojí Boha, bedlivě zkoumat a zavrhnout každou tradici, která se prokáže jako nebiblická. Náš vztah k Bohu je přece daleko hodnotnější než nějaké lidmi vytvořené uctívání! Zavrhnout nebiblické tradice není ovšem nijak snadné. Často je nutné přeměnit vžité způsoby jednání. Například jeden mladý muž v Kolumbii byl prostoupen náboženskou tradicí. Od dětství hořel touhou stát se katolickým knězem. Často si hrál se sestrami ‚na mši‘, dokonce je i „zpovídal“. Po létech se dostal do přípravné školy semináře a pak vstoupil na katolickou univerzitu. Tam mu náboženské tradice pronikly do krve ještě hlouběji.

Jednoho dne ho navštívil svědek Jehovův. Jeho rodiče sice svědkovi takřka nedovolili, aby se vyjádřil, ale to málo, co řekl, na nábožensky smýšlejícího mladíka zapůsobilo. Později si s tímto svědkem domluvil tajné biblické studium. „Upřímně jsem toužil,“ vzpomíná, „poznat Bibli z jiného pohledu, aniž bych změnil své náboženství. Měl jsem intenzívní touhu sloužit Bohu jako kněz a působit změny v lidských srdcích. Když jsem studoval Bibli už měsíc, vznikl ve mně rozpor, protože tradice a obřady mého náboženství zápasily s čistými normami Písma.“

Rodina na něho naléhala, aby studia nechal. Nakonec byl nucen odejít z domu. Přesto říká: „Po dvou měsících biblického studia jsem se přesvědčil, že jsem na velkém omylu, opustil jsem univerzitu i svou práci učitele v náboženské koleji a oddal jsem se kázání dům od domu. Změnil se můj život i mé zvyky. Zvlášť šťastný jsem se cítil v ten nezapomenutelný den, kdy jsem symbolizoval svou oddanost Jehovovi křtem.“ Tento mladý muž nyní slouží plným časem a pomáhá jiným, aby se osvobodili od tradic, které zneuctívají Boha.

Jestliže jsi zapálený pro náboženské tradice, zjistíš možná, že také musíš učinit nějaké změny. Znovu si vzpomeň na to, co jednou řekl Ježíš Samaritánce u studny. Ona i její lid měli starobylý zvyk uctívat Boha na hoře Gerizim. Ježíš jí však ukázal, že je to bezcenná tradice, když řekl: „Věř mi, ženo: Přichází hodina, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě . . . Praví ctitelé budou uctívat Otce duchem a pravdou, neboť Otec skutečně hledá takové ctitele.“ — Jan 4:19–23.

Jsi z těch, které „Otec . . . hledá“? Máš horoucí touhu uctívat Boha v pravdě? Potom je nanejvýš přiléhavá výstraha apoštola Pavla v Kolosanům 2:8: „Varujte se, aby vás nikdo za sebou nestrhoval filozofií, která jest jen prázdným klamem podle lidských tradic.“ („Žilka“) Místo toho se řiď učením pravého křesťanství, které tě může dovést k věčnému životu! — Jan 17:3.

[Rámeček na straně 5 a 6]

LITURGIE BOŽÍ SLOVO