Křesťanské tradice. Pokud pohlížíme na tradice jako na pokyny předávané ústně nebo v podobě příkladu, pak informace, které Pavel dostal přímo od Ježíše, mohl právem předávat křesťanským sborům jako přijatelné křesťanské tradice. Příkladem je pokyn související s oslavou Pánovy večeře. (1Ko 11:2, 23) Učením a příkladem apoštolů byla stanovena platná tradice. Když tedy Pavel usilovně pracoval svýma rukama, aby na své bratry nevložil finanční břemeno (Sk 18:3; 20:34; 1Ko 9:15; 1Te 2:9), mohl tesalonické křesťany vybízet, aby „se odtáhli od každého bratra, jenž chodí nepořádně, a ne podle tradice [pa·raʹdo·sin]“, kterou přijali. Ten, kdo nechtěl pracovat, jasně nejednal podle znamenitého příkladu neboli podle tradice apoštolů. (2Te 3:6–11)

„Tradice“, které jsou pro uctívání čistého a neposkvrněného Boha nezbytné, byly časem zahrnuty do inspirovaného Písma. Takže tradice neboli předpisy, které byly předány Ježíšem a jeho apoštoly a které jsou nezbytně nutné pro život, nebyly ponechány v ústní podobě, ani nebyly během času překrouceny, ale k užitku křesťanů z pozdějších období byly přesně zaznamenány v Bibli. (Jan 20:30, 31; Zj 22:18)

Během staletí Židé přijali za své mnoho tradic. K těmto tradicím patřily způsoby oblékání a jednání při společenských událostech, například svatební a pohřební zvyky. (Jan 2:1, 2; 19:40) Také něco z toho, co bylo součástí židovského uctívání v prvním století n. l., se provádělo ze zvyku neboli na základě tradice, například pití vína při Pasachu a oslava znovuzasvěcení chrámu. (Lk 22:14–18; Jan 10:22) Ježíš a jeho apoštolové proti tomu nic nenamítali, i když věděli, že Zákon nic takového nevyžadoval. Když se synagógy staly obvyklým místem židovského uctívání, měli Židé ve zvyku chodit tam uctívat Boha každý Sabat. Lukáš uvádí, že Ježíš tam také chodil „podle svého zvyku“. (Lk 4:16)