‚Pamatoval na svého Stvořitele ve dnech svého mládí‘

„ADRIAN vždy vyžadoval více než běžnou rodičovskou pozornost,“ řekl jeho otec. „Když mu byly čtyři roky, najel s naším autem do stromu a způsobil, že jsme všichni přišli pozdě na shromáždění. Když mu bylo pět let, posbíral desítky žab a přinesl je domů. Trvalo několik dnů, než jsme se jich zbavili. Připadali jsme si jako egyptská rodina během biblické rány v podobě žab.

Když mu bylo jedenáct, našel u silnice tři mývalí mláďata a vzal je v aktovce do školy. Když učitelka vstoupila, byl ve třídě rozruch — děti stály v hloučku kolem Adrianovy aktovky a vzrušeně štěbetaly. Učitelka se podívala do aktovky, a když viděla mývaly, odvezla Adriana s jeho miláčky do zařízení, kam se dávala opuštěná mláďata. Adrianovi tekly slzy při pomyšlení, že by tato mláďata ztratil, ale pak si zařízení prohlédl a viděl, že se zde dobře pečuje o mladé lišky a další opuštěná mláďata, a tak tam své mývaly nechal.“

Jeho otec pokračoval: „Adrian nebyl špatný hoch. Byl prostě stále velmi zaměstnán. Měl živou obrazotvornost, což působilo, že jeho život byl zajímavý.“

Adrianova matka poukázala na jinou stránku jeho osobnosti — měl úzký vztah k rodině, byl to domácký chlapec, který svou rodinu velmi miloval. Matka vypráví: „Děti ve škole ho popisovaly jako člověka, který by nikomu neublížil. Jedna holčička ve třídě byla psychicky postižena, ale nebyla duševně zaostalá. Jezdila s Adrianem do školy autobusem. Matka této holčičky řekla, že ostatní děti si z její dcerky dělaly legraci, ale Adrian s ní zacházel s úctou a mimořádně laskavě. Příznačná byla pro něho i vážná stránka — byl to velmi přemýšlivý chlapec s hlubokými city, které vyjadřoval zřídka. Když se ale projevil, udivoval svými postřehy, které šly přímo k jádru věci.“

Adrianova matka uzavřela hodnocení svého syna: „Jeho nemoc způsobila, že rychle dozrál a že se prohloubilo jeho duchovní smýšlení.“

Byl neoblomný — Žádnou krev!

Jeho nemoc? Ano. Začala v březnu 1993, když bylo Adrianovi čtrnáct let. V jeho žaludku byl nalezen rychle rostoucí nádor. Lékaři chtěli udělat biopsii, ale obávali se velkého krvácení a řekli, že možná bude nutná transfúze krve. Adrian řekl ne. Byl neoblomný. Se slzami v očích řekl: „Prostě bych nemohl žít s pocitem sebeúcty, kdybych dostal krev.“ On a celá rodina byli svědky Jehovovými. Tito lidé totiž na biblickém základě odmítají transfúze krve; podklad pro to je zaznamenán ve 3. Mojžíšově 17:10–12 a ve Skutcích 15:28, 29.

Adrian čekal na biopsii v dětském zdravotním centru doktora Charlese A. Janewaye ve městě St. John na Newfoundlandu — biopsie měla být provedena bez krve — a mezitím se onkolog doktor Lawrence Jardine ptal Adriana na jeho vlastní názor v otázce krve.

„Podívejte se,“ řekl Adrian, „není podstatné, zda moji rodiče jsou svědky Jehovovými, nebo ne. Prostě krev nepřijmu.“

Doktor Jardine se zeptal: „Uvědomuješ si, že můžeš zemřít, jestliže transfúzi nepřijmeš?“

„Ano.“

„A ty to chceš?“

„Jestli to bude muset být.“

Adrianova matka, která tam byla, se zeptala: „Proč jsi se k tomu rozhodl?“

Adrian odpověděl: „Mami, to by nebyla dobrá výměna. Neposlechnout Boha a prodloužit si teď život o několik let, a pak pro svou neposlušnost přijít o vzkříšení a věčný život na jeho rajské zemi — to prostě není rozumné!“ — Žalm 37:10, 11; Přísloví 2:21, 22.

Biopsie byla provedena 18. března. Ukázalo se, že Adrian má velký nádor lymfom. Následná biopsie kostní dřeně potvrdila obavu, že má leukémii. Doktor Jardine nyní vysvětlil, že jediný způsob, jak by Adrian snad mohl přežít, je velmi intenzívní chemoterapie doplňovaná krevními transfúzemi. Adrian však stále odmítal krevní transfúze. Začalo se s chemoterapií bez transfúzí.

Když nyní probíhalo kritické stadium této léčby, vznikla obava, že by se do věci mohlo vložit ministerstvo péče o dítě. To by mohlo získat soudní příkaz k odnětí dítěte z péče rodičů a příkaz k podání transfúze. Podle zákona smí vzhledem ke své léčbě udělat osobní rozhodnutí každá osoba nad 16 let. Pro ty, kdo jsou mladší šestnácti let, je jedinou možností získat statut takzvaného zralého nezletilého.

U Nejvyššího soudu Newfoundlandu

V sobotní dopoledne 18. července úřadující ředitelka péče o dítě tedy zahájila soudní řízení k získání poručnictví. Rodiče rychle vyhledali korunního radu doktora Davida C. Daye, vynikajícího a velmi váženého právníka ze St. John Newfoundlandu, aby Adriana zastupoval. V ten den odpoledne, v půl čtvrté, se sešel Nejvyšší soud Newfoundlandu, předsedal mu soudce Robert Wells.

Během odpoledního zasedání doktor Jardine soudu vysvětlil, že pokládá Adriana za takzvaného zralého nezletilého, který je hluboce přesvědčen, že se krev nemá používat a že mu on, doktor Jardine, slíbil, že krevní transfúze nebude použita při žádném způsobu jeho léčení. Soudce Wells se zeptal doktora, zda by transfúzi podal v případě, že by bylo soudem nařízeno podat transfúzi. Doktor Jardine odpověděl: „Ne, já bych to neudělal.“ Uvedl, že Adrian se domnívá, že by tím byla ohrožena jeho biblická naděje na věčný život. Upřímné svědectví tohoto vynikajícího lékaře bylo ohromující a povzbudivé a způsobilo, že se Adrianovým rodičům objevily v očích slzy radosti.

„Prosím, berte ohled na mne a na má přání“

Když se soud v pondělí 19. července opět sešel, David Day předložil kopie přísežného prohlášení, které Adrian — příliš nemocný, než aby mohl přijít k soudu — připravil a podepsal. Uvedl zde svá vlastní přání ohledně toho, jak má být jeho zhoubné onemocnění léčeno bez krve nebo krevních produktů. Adrian v tomto prohlášení řekl:

„Když jste nemocní, hodně o všem přemýšlíte. Když máte rakovinu, víte, že možná zemřete, a přemýšlíte o tom . . . Nebudu souhlasit s krví ani nedovolím, aby byla použita; rozhodně ne. Vím, že mohu zemřít, když nedostanu krev. Je to však moje rozhodnutí. Nikdo mi do toho nemluvil. Mám k doktoru Jardinovi velkou důvěru. Jsem přesvědčen, že své slovo dodrží. Řekl, že mi poskytne intenzívní léčbu bez použití krve. Pověděl mi, jaké nebezpečí to znamená. Chápu to. Vím i o tom nejhorším, co se může stát . . . Pokud bych dostal nějakou krev, měl bych stejný pocit, jako kdybych byl znásilněn, jako by někdo nemravně zacházel s mým tělem. Jestli k tomu dojde, já své tělo nechci. Není možné, abych žil za takovou cenu. Nepřeji si žádnou léčbu, při které by se používala krev, a ani léčbu, při které by dokonce jen přicházela v úvahu možnost použití krve. Podání krve se budu bránit.“ Adrianovo přísežné prohlášení končilo naléhavou prosbou: „Prosím, berte ohled na mne a na má přání.“

Během soudního jednání nemohl Adrian opustit nemocniční pokoj a soudce Wells projevil velkou laskavost, když se tam na něho v přítomnosti Davida Daye přišel podívat. Když pan Day popisoval rozhovor, který proběhl mezi soudcem a Adrianem, mluvil o tom, jak poutavě a působivě Adrian tento námět komentoval; v podstatě řekl: „Vím, že jsem těžce nemocen a mohu zemřít. Někteří zdravotníci říkají, že krev pomáhá. S ohledem ke všem těm nebezpečím, o kterých jsem četl, si to nemyslím. Ať již krev pomáhá, nebo ne, moje víra je v rozporu s podáním krve. Budete-li brát ohled na mou víru, budete brát ohled na mne. Nebudete-li brát ohled na mou víru, budu to pociťovat jako násilí. Jestliže budete brát ohled na mou víru, mohu čelit nemoci důstojně. Víra je všechno, co mám, a teď je to ta nejdůležitější věc, jakou potřebuji, aby mi pomohla bojovat s nemocí.“

Pan Day připojil několik vlastních postřehů ohledně Adriana: „Byl to klient schopný vyrovnávat se se svou těžkou nemocí s klidem, mravní silou a statečností. V jeho očích byla rozhodnost; v jeho hlase střízlivá sebedůvěra; v jeho vystupování odhodlanost. Slovním projevem i gesty mi dával na vědomí především svou pevnou víru. Jeho charakteristickou vlastností byla víra. Nelítostná nemoc ho donutila, aby spojil sny mládí s realitou dospělého. Víra mu pomohla, aby to dokázal . . . Byl spontánně upřímný a podle mého názoru pravdomluvný . . . Dával jsem pozor, zda mu odpor k použití krve při jeho lékařské léčbě [nevnutili] rodiče . . . Přesvědčil jsem se, že když vyjádřil přání, aby byl léčen bez krve, byl to jeho vlastní názor.“

Při jiné příležitosti si pan Day na Adrianově víře všiml, že „pro něj byla cennější než vlastní život“, a dodal: „Tento pevný mladý muž stojící před takovými problémy ve mně vzbuzoval pocit, že všechny moje životní strasti nebyly ničím. Navždy se mi vryl do paměti. Je to takzvaný zralý nezletilý s mimořádnou statečností, hlubokým pochopením a inteligencí.“

Rozhodnutí — Adrian je zralý nezletilý

V pondělí 19. července bylo jednání uzavřeno a soudce Wells vynesl rozhodnutí, které později otiskl časopis Human Rights Law Journal z 30. září 1993. Následuje výňatek:

„Žádost ředitelky péče o dítě byla zamítnuta z následujících důvodů: dítě nepotřebuje ochranu; použití krve a krevních derivátů v podobě transfúze či injekce se neprokázalo jako nezbytné a vzhledem ke specifickým okolnostem tohoto případu, by mohlo být škodlivé.

Pokud si změna okolností nevyžádá jiné opatření, není použití krve při jeho léčbě dovoleno; chlapec je prohlášen za zralého nezletilého a jeho přání, aby dostal lékařské ošetření bez krve a krevních produktů, má být respektováno . . .

Není pochyb o tom, že tento ‚mladý člověk‘ je velmi statečný. Domnívám se, že má podporu milující rodiny, která se o něj stará, a domnívám se, že své nemoci čelí s velkou dávkou odvahy. Součástí jeho náboženského přesvědčení je, že není správné, aby za jakýmkoli účelem přijal do svého těla krevní produkty . . . Měl jsem možnost číst přísežné prohlášení, které A. včera udělal; měl jsem možnost vyslechnout jeho matku, která poskytla průkazná fakta, a měl jsem možnost mluvit se samotným A.

Ujistil jsem se, že A. je z celého srdce přesvědčen, že přijmout krev by bylo nesprávné a že kdyby byl donucen přijmout krev za okolností, o kterých mluvíme, byl by to útok na jeho tělo, útok na jeho soukromí a útok na celé jeho bytí v takovém rozsahu, že by to mělo závažný dopad na jeho sílu a schopnost vyrovnat se s hrozným utrpením, které musí prožívat, bez ohledu na to, jak to dopadne.

Souhlasím s tím, že lékař vyjádřil pozoruhodné pochopení, když řekl, že k tomu, aby chemoterapie a jiné léčebné postupy u rakoviny měly nějakou naději, skutečnou naději na úspěch, je potřeba, aby pacient byl ochoten spolupracovat a aby byl pozitivní. Pacient, kterému se něco vnutí proti jeho nejhlubšímu přesvědčení, bude pacientem, jehož schopnost reagovat na léčbu bude drasticky snížena . . .

Domnívám se, že to, co se A. stalo, způsobilo, že vnitřně dozrál do takové míry, jak by to u patnáctiletého člověka nebylo myslitelné, pokud by nepřestál a neprožil věci, které A. prožívá, kterým musel čelit a kterým čelí. To, co prožívá, je tak špatné, že si nedovedu představit nic horšího, a domnívám se, že víra patří k věcem, které poskytují podporu jemu i jeho rodině. Domnívám se, že to, co se stalo, způsobilo, že A. se v důsledku své tragické zkušenosti stal zralým daleko více, než by se mohlo očekávat od běžného patnáctiletého člověka. Myslím si, že chlapec, s nímž jsem mluvil dnes ráno, se právě kvůli svému tragickému zážitku velmi odlišuje od běžného patnáctiletého chlapce.

Domnívám se, že je dostatečně zralý na to, aby přesvědčivě vyjádřil své hledisko, a on je vyjádřil . . . Jsem rovněž přesvědčen, že je na místě . . ., abych vzal v úvahu jeho přání, což tímto činím. Jeho přáním je, aby nedostal žádné krevní produkty, a jsem rovněž přesvědčen, že pokud toto přání bude určitým způsobem popřeno předsedou soudu, bude tím veřejně a velmi jasně nepříznivě ovlivněno jeho blaho . . . Dále, jestliže by měl své nemoci podlehnout — a to je velmi pravděpodobné — potom by v případě podání transfúze umíral v takovém rozpoložení mysli, jaké by bylo vzhledem k jeho víře žalostné, politováníhodné a v každém případě nežádoucí. Beru v úvahu všechny tyto věci . . .

Vzhledem k těmto okolnostem si myslím, že je vhodné, abych požadavek použít při léčbě A. krevní produkty zamítl.“

Adrianovo sdělení soudci Wellsovi

Bylo to pozoruhodně hluboké sdělení, jež od tohoto chlapce, který věděl, že umírá, předal pan David Day soudci Robertu Wellsovi. Pan Day řekl: „Domnívám se, že by bylo opomenutím, kdybych vám za mého klienta — se kterým jsem mluvil jen krátce poté, co jste dnes odešel z nemocnice — nepředal upřímné poděkování z hloubi jeho srdce za to, že jste v této věci jednal rychle a citlivě a velmi nestranně. Je vám, pane soudce, velmi vděčný a přeji si, aby to bylo zaneseno do protokolů. Děkuji vám.“

Adrianova matka vzpomíná na závěrečné události.

„Po přelíčení se Adrian zeptal doktora Jardina: ‚Jak dlouho budu ještě žít?‘ Lékařova odpověď byla: ‚Jeden nebo dva týdny.‘ Zahlédla jsem slzu, která vytryskla mezi pevně sevřenými víčky mého syna. Chtěla jsem ho obejmout, ale on řekl: ‚Ne, mami. Já se modlím.‘ Po chvilce jsem se zeptala: ‚Jak se s tím, Adriane, vyrovnáš?‘ ‚Mami, já určitě budu žít, i když umřu. A jestli mám žít jenom dva týdny, pak si je chci užít. Tak buďte veselí.‘

Přál si navštívit odbočku Watch Tower v Georgetownu (Kanada). To se uskutečnilo. S jedním kamarádem si tam zaplaval v bazénu. Šel na utkání baseballového týmu Blue Jays a nechal se s některými hráči vyfotit. A co je nejdůležitější, ve svém srdci se zasvětil Jehovovi Bohu a chtěl to nyní symbolizovat ponořením do vody. Tehdy se jeho zdravotní stav zhoršil a musel zpátky do nemocnice, kterou již nemohl opustit. Setřičky tedy laskavě zařídily, aby se pro něj mohla použít nerezová vana v místnosti pro fyzioterapii. Byl pokřtěn 12. září a následující den, 13. září, zemřel.

Jeho pohřeb byl největší pohřeb, jaký se kdy v pohřební síni konal — byli tam lékaři, sestřičky, rodiče pacientů, spolužáci, sousedi a mnozí jeho duchovní bratři a sestry z našeho sboru a z jiných sborů. Jako rodiče jsme si nikdy neuvědomovali všechny nádherné vlastnosti, které se u našeho syna projevily, když vytrvával v mnoha svých zkouškách, nebo laskavost a přemýšlivost, jež patřily k jeho rozvíjející se křesťanské osobnosti. Inspirovaný žalmista řekl: ‚Synové jsou dědictví od Jehovy.‘ Tento syn určitě byl od Jehovy a my se těšíme na to, že ho uvidíme v Jehovově novém světě spravedlnosti, který bude brzy zřízen na rajské zemi.“ — Žalm 127:3; Jakub 1:2, 3.

Očekáváme, že se na Adrianovi splní Ježíšův slib z Jana 5:28, 29: „Nedivte se tomu, protože přichází hodina, kdy ti všichni v pamětních hrobkách uslyší jeho hlas a vyjdou, ti, kteří činili dobré věci, ke vzkříšení života, ti, kteří prováděli podlé věci, ke vzkříšení soudu.“

Tím, že odmítl transfúzi, která by mohla případně prodloužit jeho současný život, Adrian Yeatts prokázal, že patří k těm mnoha mladým lidem, kteří dávají Boha na první místo.

[Rámeček na straně 5]

‚Život je v krvi‘

Krev je neuvěřitelně složitá a dostává se ke každé buňce těla. V jediné kapce krve je 250 000 000 červených krvinek, jež přenášejí kyslík a odstraňují oxid uhličitý; 400 000 bílých krvinek, které vyhledávají a ničí nežádoucí vetřelce; 15 000 000 destiček se okamžitě shlukne tam, kde je rána, a tak vznikne sraženina, jež má těsně uzavřít otvor. To všechno je rozptýleno v čiré plazmě barvy slonové kosti, plazmě, která sama o sobě je tvořena stovkami složek, jež hrají životně důležitou roli ve dlouhém výčtu funkcí krve. Vědci nerozumějí všemu, co krev vykonává.

Nelze se proto divit, že Jehova Bůh, Tvůrce této zázračné tekutiny, prohlásil, že ‚život je v krvi‘. — 3. Mojžíšova 17:11, 14.

[Rámeček na straně 7]

Bezkrevní transplantace srdce

Tříletá Chandra byla loni v říjnu přijata do nemocnice v Clevelandu, Ohio (USA), protože její srdce bylo nejen zvětšené, ale také selhávalo. Chandra byla podvyživená, nerostla, vážila pouze devět kilogramů a potřebovala transplantaci srdce. Dávali jí jen několik týdnů života. Rodiče Chandry souhlasili s transplantací, ale bez transfúze krve. Byli svědky Jehovovými.

Doktor Charles Fraser neměl námitky. Michiganský The Flint Journal 1. prosince 1993 uvedl: „Fraser řekl, že clevelandská klinika i další zdravotnická centra se stávají odborníky na provádění mnoha operací — včetně transplantací — bez toho, že by pacientovi podali cizí krev. ‚Zdokonalili jsme se v tom, jak zabránit krvácení, jak naplnit přístroj srdce-plíce jiným roztokem než krví,‘ řekl Fraser.“ Pak dodal: „Některé známé nemocnice po desetiletí provádějí velké kardiovaskulární operace bez transfúze krve . . . My se snažíme provádět operace vždy bez (transfúze) krve.“

Transplantaci srdce bez transfúze krve u Chandry provedl doktor Fraser 29. října. O měsíc později se Chandře podle zpráv dařilo dobře.