Jaderná hrozba zdaleka neskončila

„Tím nejnebezpečnějším přízrakem, který obchází planetu, je nyní šíření jaderných superzbraní.“ – CRITICAL MASS (KRITICKÉ MNOŽSTVÍ) OD WILLIAMA E. BURROWSE A ROBERTA WINDREMA

DNE 25. ledna 1995 za svítání se v severním Rusku najednou na obrazovkách radarů včasné výstrahy objevil zlověstný bod. Odněkud z norského pobřeží byla odpálena raketa! Radaroví operátoři varovali Moskvu, že se možná jedná o jadernou bombu. Ruskému prezidentovi byl během několika minut předán kufřík s elektronickými přístroji, jimiž mohl spustit ničivý jaderný protiútok. Zdálo se, že od totální nukleární války nás dělí jen několik okamžiků.

Zvítězila však chladnokrevnost a ukázalo se, že dráha této rakety Rusko nijak neohrožuje. Později se zjistilo, že střela nesla zařízení pro meteorologický výzkum. Nicméně článek v The Washington Post uvedl: „Mohly to být jedny z nejnebezpečnějších okamžiků nukleárního věku. Umožňují nám vidět, že pohotovostní mechanismus k odpálení nukleárních zbraní, tedy mechanismus z dob studené války, je vysoce citlivý a mohlo by omylem dojít ke katastrofě, přestože soupeření velkých supervelmocí skončilo.“

Vysoká pohotovost

Jaderná strategie bývalého Sovětského svazu a Spojených států byla desítky let založena na koncepci zastrašování, jež je známa jako vzájemně zajištěné zničení (MAD). Jedním důležitým rysem MAD byla strategie, které se říkalo reakce na varování. Každá strana si mohla být naprosto jista, že kdyby zaútočila, nepřítel by vypálil mohutnou odvetu dříve, než by útočné hlavice stačily zasáhnout svůj cíl. Druhým význačným rysem MAD byla strategie nazývaná reakce na útok. Znamenalo to schopnost spustit odvetný úder i potom, co již nepřátelské hlavice způsobily škody.

Přízrak MAD však stále pronásleduje lidstvo i po konci studené války. Ano, americký a ruský jaderný potenciál byl sice výrazně snížen — někteří lidé říkají až na polovinu —, ale dosud existují tisíce nukleárních hlavic. Je tudíž reálná možnost, že by tyto zbraně mohly být odpáleny omylem nebo bez oprávnění. A protože se oba národy dosud obávají zdánlivě nepravděpodobné možnosti napadení, udržují stále velké množství řízených střel ve vysoké pohotovosti.

Je pravda, že v roce 1994 se Spojené státy a Rusko dohodly, že již nebudou jeden na druhého mířit strategickými řízenými střelami. „Ačkoli toto gesto bylo vítané, nemělo z vojenského hlediska skoro žádný význam,“ uvádí časopis Scientific American. „Velitelé raketových střel mohou během několika vteřin znovu vložit cílové souřadnice do počítačů, které řídí střely.“

Nové zbraně na obzoru?

Nelze také přehlédnout skutečnost, že výzkum a vyvíjení jaderných zbraní pokračuje. Například roční rozpočet Spojených států na tyto zbraně je asi 4,5 miliardy dolarů. List Toronto Star v roce 1997 uvedl: „Je paradoxní, že Spojené státy nyní vydávají na udržení nukleární válečné mašinérie více peněz než během studené války. A část těchto peněz je vyčleněna na sporné programy, které by podle kritiků mohly vést k novému celosvětovému závodu ve zbrojení.“

K velkým sporům například došlo kvůli mnohamiliardovému americkému vládnímu projektu, který se nazývá Program pro správu a kontrolu jaderného arzenálu. Údajným cílem tohoto programu je sice údržba stávajících jaderných zbraní, ale podle kritiků slouží tento program i k nekalým účelům. Publikace The Bulletin of the Atomic Scientists uvádí: „Existují plány, jak provést změny, úpravy, aktualizaci a výměnu nukleárního arzenálu — nejen kvůli prodloužení jeho životnosti. . ., ale rovněž ‚k jeho vylepšení‘.“

V roce 1997 vznikl rozruch kvůli tomu, že byla vyvinuta jaderná bomba označovaná B-61, která má schopnost před vybuchnutím proniknout pod povrch země. Může tedy zničit podzemní velitelská stanoviště, továrny a laboratoře. Obhájci tohoto vynálezu sice tvrdí, že to je pouze nová forma staré bomby, ale odpůrci tvrdí, že se rozhodně jedná o novou bombu — což je hrubým porušením slibu americké vlády, že nové nukleární zbraně vyvíjeny nebudou.

Ať je to jakkoli, Ted Taylor, jaderný fyzik z Princetonské univerzity, uvedl: „Ten druh výzkumu, který nyní probíhá (v USA), probíhá podle mě také v Rusku, ve Francii, v Německu a na dalších místech a myslím si, že některé z našich projektů vedou svět do nového závodu ve zbrojení.“ Kritikové také tvrdí, že výzkum, vývoj a konstrukci těchto nových zbraní aktivně podporují i jejich konstruktéři. Silnou motivací, která podněcuje tyto zkušené vědce k práci na výzkumu zbraní, může být uražená ješitnost, ztráta prestiže a finanční těžkosti.

Nové mocnosti na nukleární scéně

Kromě toho dochází ve světě k novému politickému seskupení. Do ‚nukleárního klubu‘ tradičně patřilo pět států: Británie, Čína, Francie, Rusko a Spojené státy. Je však známo, že jadernými zbraněmi disponují také jiné země. Například Indie a Pákistán nedávno uskutečnily jaderné pokusy, které vyvolaly obavy, že v jihovýchodní Asii začne intenzívní závod ve zbrojení. Předpokládá se, že nukleární program mají i jiné národy včetně Alžíru, Iráku, Íránu a Severní Koreje. Smlouvu o nešíření jaderných zbraní, která vstoupila v platnost v roce 1970, podepsalo více než sto osmdesát států. Tuto smlouvu však dosud nepodepsala řada států, o nichž se všeobecně předpokládá, že své jaderné úsilí zatajuje.

Časopis Asiaweek uvádí: „Avšak podle odborníků, kteří sledují šíření jaderných zbraní, je skutečnou hrozbou rostoucí počet zemí, jejichž vůdci by chtěli mít nukleární výzbroj.“ Někteří pozorovatelé se domnívají, že Smlouva o nešíření jaderných zbraní prostě nemůže zastavit ty vlády, které jsou i navzdory sankcím rozhodnuty získat technologii a materiál potřebný k tajné výrobě těchto zbraní. Vedoucí americké kontrarozvědky James Clapper předpověděl: „Na přelomu století by již řada zemí mohla být schopna na své vlastní řízené střely nasadit [chemické, biologické nebo nukleární] hlavice.“

Není také pravděpodobné, že by se všechny státy podřídily nátlaku zakázat jaderné zkoušky. Když byla v roce 1996 řada zemí vyzvána, aby podepsaly Smlouvu o úplném zákazu jaderných zkoušek, jeden úvodník v časopise Asiaweek napsal: „Pro Američany a Evropany je snadné podporovat zákaz těchto zkoušek, protože již odpálili tolik nukleárních zařízení, že už mohou stavět na informacích, které získali.“

Pašování jaderného materiálu a terorismus

Podle některých lidí je největší hrozbou to, že by se jaderná zbraň mohla dostat do rukou nějaké teroristické skupině, která by se ji v rámci prosazení svého politického programu rozhodla odpálit — nebo by tím alespoň hrozila. Existují rovněž obavy, že by některé zločinecké organizace mohly radioaktivní materiál podobným způsobem použít i k rozsáhlému vydírání některé vlády nebo společnosti. Jeden článek v časopise Scientific American říká: „Pro vyděrače, který má jaderný materiál, by bylo relativně snadné zajistit si věrohodnost tím, že poskytne vzorek tohoto materiálu pro analýzu. Následná hrozba znečištění vzduchu nebo zdrojů vody, nebo dokonce výbuchu malé jaderné zbraně by mohla patřičně zapůsobit.“ Státní bezpečnostní síly již některé pokusy o pašování jaderného materiálu odhalily. To posílilo obavy, že skupiny ničemů se již snaží jaderné zbraně vytvořit.

Je pravda, že někteří analytici nepokládají pašování jaderného materiálu za velkou hrozbu. Podle nich změnilo majitele jen malé množství tohoto materiálu, a navíc většina tohoto materiálu zdaleka nedosahovala kvality potřebné k výrobě jaderné zbraně. Časopis Scientific American však čtenářům připomíná, že „v téměř všech druzích nezákonného obchodu je vidět pouze špička ledovce a není žádný důvod domnívat se, že černý trh s jaderným materiálem by měl být nějakou výjimkou. . . . Bylo by pošetilé věřit, že úřady zastaví více než osmdesát procent tohoto obchodu. Kromě toho by mohl mít byť jen nepatrný únik tohoto materiálu obrovské následky.“

Ačkoli přesné množství materiálu potřebné k výrobě jaderné bomby je přísně tajné, odhaduje se, že k výrobě jaderné bomby je potřeba tři až dvacet pět kilogramů obohaceného uranu nebo jeden až osm kilogramů dostatečně kvalitního plutonia. K radosti pašeráků zabere sedm kilogramů plutonia přibližně asi tolik místa jako běžná plechovka od limonády. Podle některých lidí by k výrobě sice primitivní, ale přesto ničivé jaderné bomby bylo možné použít i reaktorové plutonium — které lze získat daleko snadněji než kvalitní plutonium. Jestliže je tedy radioaktivní materiál, jak tvrdí mnoho odborníků, nedostatečně zabezpečen, potom si mnoho lidí ani neuvědomuje, jak snadno jej lze ukrást. Michail Kulik, ruský oficiální činitel, zažertoval: „Dnes jsou snad i brambory hlídány lépe než radioaktivní materiál.“

Je tedy jasné, že jaderné nebezpečí stále visí nad lidstvem jako Damoklův meč. Existuje nějaká naděje, že bude někdy odstraněno?

[Praporek na straně 8]

„Podle odborníků, kteří sledují šíření jaderných zbraní, je skutečnou hrozbou rostoucí počet zemí, jejichž vůdci by chtěli mít nukleární výzbroj.“ (Asiaweek)

[Rámeček a obrázky na straně 6]

Biologická a chemická hrozba

Agresivní národy, které jsou příliš chudé na to, aby si vyrobily vlastní jaderný arzenál, mohou využívat rakety středního doletu obsahující otravný plyn nebo biologické zbraně. Říká se jim ‚atomovky chudých lidí‘. Mnoho analytiků se také obává, že taková zařízení si mohou zvolit jako svou zbraň i teroristické skupiny.

Biologické a chemické zbraně však mohou způsobit katastrofu i bez technicky vyspělého odpalovacího systému. Americký ministr obrany William Cohen v listopadu 1997 řekl: „Čím je technologie pokročilejší a hranice prostupnější, tím schopnost rozpoutat choroby, smrt a ničení v masovém měřítku dosahuje daleko vyššího řádu. Osamělý šílenec nebo skupina fanatiků s lahví chemických látek, s várkou bakterií, které mohou vyvolat epidemii, nebo s podomácku vyrobenou atomovou bombou mohou v jediném projevu zloby ohrozit či zabít desetitisíce lidí.“ Tyto obavy se prokázaly jako opodstatněné, když v březnu 1995 kultovní teroristé použili nervovou látku sarin k tomu, aby zaútočili na cestující v tokijském metru. Bylo zabito dvanáct lidí a 5 500 jich bylo zraněno.

„Chemický útok je sice děsivý, ale biologické zbraně vzbuzují větší hrůzu,“ uvádí profesor politických věd Leonard Cole. „Chemické látky jsou neživé, ale bakterie, viry a další živé organismy jsou nakažlivé, a jsou schopny se množit, jestliže se dostanou do určitého prostředí. A tak na rozdíl od všech ostatních zbraní mohou být časem daleko nebezpečnější.“

Ve snaze zabránit šíření chemických a biologických zbraní byla v roce 1972 uzavřena Smlouva o zákazu biologických a toxických zbraní a v roce 1993 Smlouva o zákazu chemických zbraní. Časopis The Economist však píše, že i přes tyto dobré úmysly „žádný systém na kontrolu zbraní není dokonalý. . . . Nemůže odhalit každý přestupek.“ Tentýž zdroj uvádí: „A je samozřejmě nepravděpodobné, že by skutečný podvodník nějakou dohodu podepsal.“

[Obrázky]

Organizace prosazující zákon se obávají, že by teroristé mohli snadno použít chemické a biologické zbraně

[Mapa na straně 7]

Státy, které mají jadernou výzbroj

SPOJENÉ STÁTY

BRITÁNIE

FRANCIE

RUSKO

ČÍNA

Státy, o nichž se ví, že uskutečnily jaderné pokusy

PÁKISTÁN

INDIE

IZRAEL

Státy, které mají předpoklady jadernou výzbroj vyvinout

ALŽÍRSKO

IRÁK

ÍRÁN

SEVERNÍ KOREA

[Obrázek na straně 4 a 5]

Shození jaderné bomby B-61, která je zkonstruována k tomu, aby ničila podzemní zařízení

[Podpisek]

Foto U.S. Air Force

[Podpisek obrázku na straně 4]

Foto U.S. Air Force