To byl problém, s nímž se musel vypořádat překladatel Bible Robert Moffat. V roce 1821, když mu bylo 25 let, uspořádal misii do jižní Afriky mezi lidi mluvící tswansky. Chtěl se naučit jejich jazyk, který neměl písmo, a proto se s těmito lidmi spřátelil a žil mezi nimi. Moffat vytrval a bez slabikářů či slovníků ten jazyk nakonec zvládl. Vytvořil jeho psanou formu a naučil některé Tswany toto písmo číst. V roce 1829, po osmi letech práce mezi Tswany, Moffat dokončil překlad Lukášova evangelia. Později řekl: „Věděl jsem, že někteří lidé ušli stovky mil, aby si opatřili výtisky svatého Lukáše. . . . Viděl jsem je, když dostali svůj příděl knih svatého Lukáše, že nad nimi plakali, drželi je v náručí a prolévali slzy vděčnosti, až jsem nejednou musel říci: ‚Zničíte si své knihy slzami.‘ “ Moffat také vyprávěl o jednom Afričanovi, který viděl řadu lidí, jak čtou Lukášovo evangelium. Ten Afričan se jich zeptal, co to mají, a oni odpověděli: „To je Boží slovo.“ „A mluví?“ tázal se ten muž. „Ano,“ odpověděli, „mluví k srdci.“

¹⁴ Takoví zbožní překladatelé, jako byl Moffat, poskytli mnoha Afričanům první příležitost k písemné formě projevu. Překladatelé však lidem v Africe dali ještě hodnotnější dar — Bibli v jejich vlastním jazyce. Moffat navíc zavedl do tswanštiny Boží jméno a toto jméno používal v celém svém překladu.c Tswanové proto o Bibli mluvili jako o „Jehovových ústech“. (Žalm 83:18)