„Musíme se s vámi rozloučit“

VEDENÍ firmy si Freda nemohlo vynachválit.a Během šesti let, co u ní pracoval, firma díky jeho nápadům ušetřila spoustu peněz. A tak když ho zavolali do kanceláře ředitele, očekával, že ho povýší nebo mu zvednou plat. Místo toho mu ale ředitel z ničeho nic oznámil: „Musíme se s vámi rozloučit.“

Fred nevěřil vlastním uším. „Slušně jsem vydělával a práce mě bavila,“ vypráví, „ale v jednom okamžiku se to všechno zhroutilo jako domeček z karet.“ Když pak své ženě řekl, co se stalo, byla v šoku. „Zůstala jsem jako opařená,“ vzpomíná Adele, „a hlavou se mi začalo honit, co s námi bude.“

Jak je vidět z grafu dole na stránce, totéž, co se stalo Fredovi, potká každý rok miliony lidí. Například v České republice bylo na konci roku 2009 přes 500 000 nezaměstnaných. Statistiky ale neříkají nic o tom, jak může být ztráta zaměstnání zdrcující. Uvažujte o Raúlovi, přistěhovalci z Peru, kterého po osmnácti letech propustili z jednoho velkého hotelu v New Yorku. Několik měsíců hledal nové zaměstnání, ale bez úspěchu. „Téměř 30 let jsem svou rodinu finančně zajišťoval,“ říká. „Teď mám pocit, že jsem selhal.“

Raúlova zkušenost dokládá to, co nezaměstnaní lidé dobře znají — totiž že ztráta zaměstnání není spojena jen s finačními potížemi. Často má hluboký emocionální dopad. „Začala jsem trpět pocity méněcennosti,“ říká Renée, jejíž manžel Matthew byl bez práce přes tři roky. „Čím míň toho máte, tím míň si vás lidé váží, a za chvíli se na sebe začnete dívat stejně, jako se na vás dívají oni.“

Každý člověk, který rozšíří řady nezaměstnaných, se navíc musí potýkat s další náročnou věcí — jak vyjít s nižším příjmem. „Když jsme na tom byli po finanční stránce dobře, ani nás nenapadlo, že bychom se měli nějak omezovat,“ říká Fred, „ale když jsme museli poplatit tytéž účty a práci jsme pořád neměli, nezbývalo nám nic jiného než se uskromnit.“

‚Nedělejte si starost kvůli zítřku‘

Renée byla na pokraji zhroucení. Její manžel Matthew už přes tři roky neměl stálé zaměstnání. „Byla jsem v jednom kuse podrážděná,“ vzpomíná Renée, „nevěděla jsem, co bude dál, a to mě deptalo.“ Matthew se ji snažil uklidnit a připomínal jí, že vždycky měli to, co potřebovali. Renée mu oponovala: „Ale pořád nemáš práci. Musíme mít nějaký pravidelný příjem!“

Rebekah, jejíž manžel dostal po dvanácti letech u jedné firmy výpověď, popisuje: „Když s vámi cloumají emoce, je těžké přemýšlet logicky. Ale museli jsme se k tomu přinutit. Snažila jsem se tedy svoje pocity ovládat. Když se to, čeho jsem se nejvíc obávala, nestalo, uvědomila jsem si, že dělat si takové starosti je zbytečné. Zaměřovali jsme se na už existující problémy, a díky tomu jsme nebyli v takovém stresu.“

Renée ke spokojenosti pomohlo to, že se na svoji situaci podívala realisticky. Říká: „Nikdy nám neodstřihli elektřinu nebo neodpojili plyn ani jsme neskončili na ulici. Skutečný problém spočíval v tom, že tohle nebyl způsob života, na který jsme byli zvyklí. Měla jsem nerealistické přání udržet si životní úroveň, a to mě zbytečně stresovalo.“

Renée si uvědomila, že je to její postoj, a ne situace jako taková, kvůli čemu jí životní okolnosti připadaly neúnosné. „Musela jsem se smířit s tím, jak to je, a ne donekonečna snít o tom, jak bych si náš život představovala,“ říká. „Naučila jsem se být spokojená s tím, jak se o nás Bůh každý den stará, a díky tomu jsem byla mnohem šťastnější.“

Renée potom, co jejího manžela propustili z práce, dětem řekla: „Hodně tatínků svoji rodinu opustí. Ale váš táta se o vás pořád stará. Víte, že vás má moc rád a vždycky vám pomůže. Lepšího tatínka byste si ani nemohli přát.“

Když Raúl ztratil práci, jeho manželka Bertha změnila způsob nakupování. Říká: „Dívala jsem se po slevových kuponech a v supermarketech jsem si všímala akcí, při kterých byly k dostání dva výrobky za cenu jednoho.“

„Bez rozpočtu to nešlo,“ říká Fred, „a tak jsem si psal, co musíme zaplatit okamžitě a kolik peněz si musíme dát stranou, abychom vystačili do konce měsíce.“ Jeho manželka Adele dodává: „Když jsem šla nakupovat, věděla jsem přesně, kolik můžu utratit. Jestliže jsem potřebovala koupit něco dětem nebo do domácnosti, podívala jsem se nejdřív na rozpočet. Občas jsem zjistila, že si to nemůžeme dovolit a že s tím budeme muset počkat do dalšího měsíce. Klíčem k úspěchu bylo to, že jsme si všechno zapisovali.“

Pokud chcete snížit výdaje za věci, které nejsou nezbytné, buďte nápadití. Například Adele vypráví: „Měli jsme dvě auta, ale rychle jsme se jednoho zbavili a jezdili jsme společně nebo s někým jiným. Abychom ušetřili za benzin, při každé cestě jsme se toho snažili vyřídit co nejvíc. Utráceli jsme jen za to, co jsme opravdu potřebovali.“