Rodina — Je v kritickém stavu!

„A PAK žili šťastně až do smrti.“ Takový pohádkový konec se v dnešní době dá uplatnit na stále méně manželství. Svatební slib, že se manželé budou navzájem milovat ‚po celý život, v dobách dobrých i zlých‘, je příliš často jen formální fráze. Zdá se, že možnost mít šťastnou rodinu je jako hazardní hra, v níž může člověk prohrát.

V letech 1960 až 1990 se rozvodovost ve většině západních průmyslových zemí více než zdvojnásobila. V některých zemích se zvýšila čtyřnásobně. Například ve Švédsku je každým rokem uzavřeno asi 35 000 manželství, a asi polovina z nich se rozpadne, čímž je postiženo více než 45 000 dětí. Ještě častěji se rozcházejí dvojice, které spolu žijí bez manželství, a tak jsou postiženy další desetitisíce dětí. Podobná tendence se projevuje v zemích po celém světě, což je patrné z údajů v rámečku na straně 5.

Je pravda, že v dějinách není rozpad rodiny a ukončení manželství ničím novým. Chammurabiho zákoník, který vznikl v 18. století př. n. l., obsahoval zákony, podle nichž byl v Babylónii povolen rozvod. Dokonce i mojžíšský Zákon zavedený v 16. století př. n. l. povoloval rozvod v Izraeli. (5. Mojžíšova 24:1) Ale rodinná pouta nebyla nikdy tak slabá, jako jsou nyní ve 20. století. Před více než deseti lety jeden novinář napsal: „Je možné, že za padesát let již tradiční rodiny ani nebudou existovat. Budou možná nahrazeny jinými druhy kolektivů.“ A zdá se, že tendence, které se od té doby projevují, tuto myšlenku potvrzují. Rodina jakožto instituce se rozpadá tak rychle, že otázka, zda „přežije“, je stále aktuálnější.

Proč je pro mnoho dvojic tak obtížné zůstat pohromadě a zachovat soudržnou rodinu? Jaký klíč k úspěchu měly dvojice, jež spolu prožily dlouhý život a radostně oslavily stříbrnou nebo zlatou svatbu? Je zajímavé, že podle zprávy z roku 1983 jeden muž a jedna žena v bývalé sovětské republice Ázerbájdžánu oslavili stoleté výročí své svatby — muži tehdy bylo 126 a ženě 116 let.

Čím je manželství ohrožováno?

V mnoha zemích je za důvod k zákonnému rozvodu považováno cizoložství, tělesné či duševní týrání, opuštění rodiny, alkoholismus, impotence, duševní nemoc, bigamie či drogová závislost. Celkově však je příčinou spíše to, že se — a to zejména v posledních desetiletích — naprosto změnil základní postoj k manželství a k tradičnímu rodinnému životu. Úcta k instituci, která byla odedávna považována za posvátnou, je rozleptána. Chamtiví hudební a filmoví producenti, producenti televizních seriálů a vydavatelé populární literatury vychvalují takzvanou sexuální svobodu, nemravnost, nevázané chování a egocentrický způsob života. Podporují kulturu, která znečišťuje mysl a srdce mladých stejně jako letitých lidí.

Podle průzkumu, který byl proveden v roce 1996, se 22 procent Američanů domnívá, že mimomanželský milostný vztah někdy může být pro manželství užitečný. Jedny z největších švédských novin, Aftonbladet, ve svém zvláštním vydání vybízely ženy k rozvodu, protože „jim to může jedině prospět“. Někteří z popularizátorů psychologie a antropologie dokonce vyjadřují domněnky, že evolucí je člověk „naprogramován“ tak, aby si vždy po několika letech našel jiného partnera. Jinými slovy tvrdí, že mimomanželské milostné vztahy a rozvody jsou přirozené. Někteří dokonce zastávají názor, že rozvod rodičů může být užitečný i pro děti, protože budou připravené a budou si vědět rady, až se jednou samy rozvedou!

Je mnoho mladých lidí, kteří si již nepřejí žít tradičním rodinným životem, kdy otec, matka a děti žijí společně. „Neumím si představit, že bych měl celý život žít s jedním partnerem“ — takový je všeobecně rozšířený názor. „Manželství — to je jako Vánoce — je to jen pohádka. Prostě v to nevěřím,“ řekl jeden osmnáctiletý dánský chlapec. „Panuje názor, proč žít s mužem a prát mu ponožky,“ říká Noreen Byrneová z organizace Národní rada žen v Irsku. „Prostě si s nimi vyjít a pohrát si s nimi bez jakéhokoli závazku . . . Mnoho žen si říká, že muže k životu vůbec nepotřebují.“

Přibývá neúplných domácností

Tento názor způsobil, že v celé Evropě prudce vzrůstá počet svobodných matek. Někteří z těchto rodičů jsou nedospělí a domnívají se, že neplánované těhotenství není žádná chyba. Některé svobodné matky jsou ženy, které chtějí vychovávat své dítě samy. Většinou to jsou matky, které s otcem dítěte žijí jen nějaký čas a vůbec nemají v úmyslu se za něho provdat. Na titulní stránce časopisu Newsweek byla v minulém roce uvedena otázka „Smrt manželství?“ a s ní souvisel článek. Obsahoval sdělení, že v Evropě prudce vzrůstá počet dětí narozených mimo manželství a že to patrně nikoho neznepokojuje. V pořadí vede Švédsko, kde se ze všech dětí narodí mimo manželství více než polovina. V Dánsku a Norsku je nemanželských dětí téměř polovina a ve Francii a v Anglii je to jedno dítě z každých tří.

Ve Spojených státech v posledních několika desetiletích prudce poklesl počet rodin s oběma rodiči. Jedna zpráva říká: „V roce 1960 . . . žilo v domácnosti, kde byl jen jeden rodič, asi 9 procent všech dětí. Do roku 1990 jich bylo už 25 procent. Dnes se v neúplných domácnostech narodí 27,1 procenta všech amerických dětí, a jejich počet stále vzrůstá. . . . Od roku 1970 se počet neúplných rodin více než zdvojnásobil. Tradiční rodina je dnes tak ohrožena, že může být — podle vyjádření některých badatelů — na pokraji vymření.“

Počet neúplných rodin vzrůstá i v zemích, v nichž římskokatolická církev do značné míry ztratila svou morální autoritu. Méně než polovina italských domácností se skládá z otce, matky a dětí; na místě tradiční rodiny vidíme bezdětné dvojice a domácnosti, v nichž je jen jeden z rodičů.

Systém sociálního zabezpečení v některých zemích lidi od manželství vlastně odrazuje. Kdyby svobodné matky vstoupily do manželství, přišly by o státní sociální příspěvky, které jinak dostávají. Svobodné matky v Dánsku dostávají dodatečné příspěvky na péči o dítě, a nezletilé matky v některých obcích dostávají navíc ještě finanční prostředky v hotovosti a je jim placeno nájemné. Jde tedy o peníze. Alf B. Svensson tvrdí, že ve Švédsku stojí jeden rozvod daňové poplatníky 250 až 375 tisíc dolarů na podporách, příspěvcích na bydlení a na poskytované sociální výpomoci.

Zdá se, že církve křesťanstva dělají jen málo pro to, aby tuto zhoubnou tendenci v rodinách zvrátily, nebo v této věci nedělají vůbec nic. Celá řada pastorů a duchovních zápasí s krizí ve své vlastní rodině, a mají proto pocit, že nejsou schopni pomáhat jiným. Někteří se dokonce zastávají rozvodu. List Aftonbladet z 15. dubna 1996 oznámil, že pastor Steven Allen z Bradfordu v Anglii sestavil zvláštní rozvodový obřad a navrhuje, aby tento obřad sloužil jako oficiální rozvodový úkon ve všech kostelech v Británii. „Je to uzdravující bohoslužba, která má člověku pomoci vyrovnat se s tím, co ho postihlo. Pomáhá mu uvědomit si, že ho Bůh přesto miluje; tím se mu uleví.“

Kam tedy spěje instituce rodiny? Je nějaká naděje, že přežije? Mohou si jednotlivé rodiny zachovat svou soudržnost, i když jsou vystaveny tak velké hrozbě? Věnujte laskavě pozornost následujícímu článku.

[Tabulka na straně 5]

ROČNÍ PŘEHLED SŇATKŮ A ROZVODŮ V NĚKTERÝCH ZEMÍCH

ZEMĚ ROK SŇATKY ROZVODY

Austrálie 1993 113 255 48 324

Česká republika 1993 66 033 30 227

Dánsko 1993 31 507 12 991

Estonsko 1993 7 745 5 757

Francie 1991 280 175 108 086

Japonsko 1993 792 658 188 297

Kanada 1992 164 573 77 031

Kuba 1992 191 837 63 432

Maledivy 1991 4 065 2 659

Německo 1993 442 605 156 425

Norsko 1993 19 464 10 943

Portoriko 1992 34 222 14 227

Ruská federace 1993 1 106 723 663 282

Spojené království 1992 356 013 174 717

Spojené státy 1993 2 334 000 1 187 000

Švédsko 1993 34 005 21 673

(Založeno na publikaci 1994 Demographic Yearbook, Spojené národy, New York 1996)