Stoletý, a stále při síle
VYPRÁVÍ RALPH MITCHELL
Můj otec, středně vysoký muž, byl metodistickým kazatelem. Každé dva nebo tři roky se stěhoval ze sboru do sboru, a tak prošel řadou ponejvíce malých měst, takových, jako je třeba Asheville v americkém státě Severní Karolína, kde jsem se v únoru 1895 narodil. S křesťanstvem jsem byl tedy už od dětství velmi dobře obeznámen.
VZPOMÍNÁM si, jak na shromážděních pro náboženskou obrodu mě jako malého chlapce vodívali ke „klekátku“, abych byl naplněn svatým duchem — a „přijal náboženství“, jak tomu říkali. Bylo mi řečeno, abych vyznával hříchy, zachovával Desatero a byl hodný. Jedině tak půjdu po smrti do nebe. ‚No,‘ řekl jsem si, ‚tak to asi půjdu do pekla, protože pro nebe nebudu nikdy dost dobrý.‘ Myslel jsem si, že dodržovat biblické normy dokážou jen dospělí — a zvláště kazatelé.
Ještě předtím, než mi bylo třináct, jsem však v náboženství začal odhalovat pokrytecké jednání. Můj otec například zanedbal hmotné potřeby své rodiny, jen aby mohl na konferenci duchovních přispět velkou částkou peněz do biskupova fondu. Doufal, že tak získá jmenování do nějakého většího sboru. Vzpomínám si na jednoho místního kazatele, který byl zároveň farmářem — měl farmu na pěstování bavlny. Byl tak chtivý význačného postavení, že prodal sto žoků bavlny a na konferenci šel s plnou kapsou peněz. Když se zdálo, že od přítomných — což byli většinou kazatelé — byly získány všechny peníze, které bylo možné dostat, tento farmář-kazatel vyskočil a zakřičel: „To je vše, co chcete dát svému biskupovi? Za každého kazatele, který přišel s pěti dolary, dám deset dolarů!“ Vybralo se přes tisíc dolarů, a biskup tohoto muže jmenoval předsedajícím starším, představeným mého otce. Nemohl jsem věřit, že by takové jmenování bylo od Boha. Od té doby jsem byl skeptický vůči všemu, co nějak souviselo s náboženstvím.
Když se Spojené státy zapojily do první světové války, byl jsem odveden. Velmi dobře si pamatuji, jak vojenští kuráti kázali nám, vojákům, o věrném boji za naši vlast. To jen zvětšilo můj odpor k náboženství. Mým cílem bylo přežít, dostudovat a pak se oženit. S náboženstvím jsem ve svých plánech pro budoucnost nepočítal.
Můj postoj se mění
V roce 1922 jsem se zamiloval do dívky jménem Louise. Jak se ukázalo, byla to zbožná katolička, a když jsme se rozhodli, že se vezmeme, chtěla katolickou svatbu. Jenže já jsem po žádném náboženském obřadu netoužil, a tak Louise souhlasila s tím, že budeme oddáni na jednom obecním úřadě v New Yorku.
Zpočátku jsme se kvůli náboženství nehádali. Jednoduše jsem jí vysvětlil, že náboženství nedůvěřuji a že spolu budeme vycházet dobře, pokud o něm nebudeme mluvit. V letech 1924 až 1937 pak přišly děti — jedno po druhém, až jsme měli pět chlapců a pět děvčat! Louise chtěla, aby naše děti chodily do katolické školy. Já zase chtěl, aby děti neměly žádnou náboženskou výchovu, a tak jsme se kvůli tomu hádali.
Na začátku roku 1939 se stalo něco, co mělo úplně změnit můj názor na náboženství. Do mého domu v Roselle ve státě New Jersey přišli Henry Webber a Harry Piatt, dva svědkové Jehovovi. Hned se ukázalo, že chtějí mluvit o jediné věci, o kterou jsem neměl žádný zájem — o náboženství. Byl jsem ve své víře stále zahořklý kvůli tomu, že na vojně kuráti říkali: ‚Bojuj za svou vlast!‘ A duchovní pak doma hlásali: ‚Nezabiješ.‘ Jaké pokrytectví! Myslel jsem si, že tyto dva svědky napravím. „Něco vám povím,“ řekl jsem. „Pokud je vaše náboženství pravé, jsou všechna ostatní falešná. A pokud je jen jedno z těch ostatních pravé, pak zbylá náboženství, včetně vašeho, jsou falešná. Jen jedno náboženství může být pravé.“ K mému překvapení se mnou souhlasili!
Příště mě požádali, abych si vzal svou Bibli a našel 1. Korinťanům 1:10. Tam se psalo: „Prosímť pak vás, bratří, skrze jméno Pána našeho Jezukrista, abyste jednostejně mluvili všickni, a aby nebylo mezi vámi roztržek, ale buďte spojeni jednostejnou myslí, a jednostejným smyslem.“ (Kralická bible) Ten text mě zaujal. Zároveň jsem se však bál, že se mě tito dva muži pokoušejí zapojit do nějakého kultovního náboženství. Přesto jsem se něco naučil — mezi křesťany by nemělo docházet k roztržkám. V mysli jsem měl mnoho dalších otázek. Například: Co se při smrti stane s duší? Jak rád bych s nimi o tom diskutoval! Bál jsem se však, že by v mém domě vzniklo příliš mnoho náboženských sporů.
Potom jeden z těch dvou mužů řekl: „Rádi bychom sem příští týden znovu přišli a zase si s vámi popovídali.“ Snažil jsem se je taktně odmítnout, ale moje žena se ozvala. „Ralphe,“ řekla, „chtějí vědět, kdy mohou zase přijít.“ To mě překvapilo, vždyť byla horlivá katolička! Nicméně jsem si pomyslel: ‚Konec konců, možná se v některých náboženských otázkách shodneme.‘ Souhlasil jsem tedy, aby Henry Webber a Harry Piatt přišli příští pátek znovu.
A tak se stalo, že jsem začal studovat Bibli se svědky Jehovovými. Nedlouho potom jsem byl pozván, abych se zúčastnil sjezdu v Madison Square Garden v New Yorku. Zcela živě si vzpomínám na přednášku nazvanou „Vláda a mír“, kterou Joseph F. Rutherford přednesl 25. června 1939. Byl jsem jedním z 18 000 přítomných. Avšak, když budeme počítat i ty, kdo byli napojeni na mezinárodní síť využívající radiotelefonní linky, vyslechlo přednášku ve skutečnosti 75 000 lidí.
Neproběhlo to však hladce. Následovníci katolického kněze Charlese Coughlina vyhrožovali, že sjezd překazí. A jak se dalo čekat, stovky rozlícených lidí začaly asi v polovině přednášky bratra Rutherforda křičet hesla jako „Heil Hitler!“ a „Viva Franco!“. Byla tam taková vřava, že ten povyk byl slyšet i po telefonních linkách! Trvalo asi čtvrt hodiny, než pořadatelé tu lůzu zkrotili. Bratr Rutherford po celou dobu mluvil neohroženě dál a publikum ho opakovaně podporovalo potleskem.
V té chvíli jsem byl opravdu zvědavý. Proč by katolický kněz podněcoval k takové nenávisti vůči svědkům Jehovovým? Usoudil jsem, že na Rutherfordově kázání něco musí být — něco, co podle duchovních nemají lidé jako já slyšet. Tak jsem pokračoval ve studiu Bible a dělal pokroky. V říjnu 1939 jsem pak symbolizoval své zasvěcení Jehovovi křtem ve vodě. Následující rok byly pokřtěny některé mé děti a v roce 1941 byla pokřtěna má manželka Louise.
Přicházejí zkoušky
Brzy potom, co jsem přijal pravdu, mi zemřela matka a já jsem se musel vydat do Severní Karolíny na její pohřeb. Věděl jsem, že se nemohu s čistým svědomím zúčastnit bohoslužby konané v metodistickém kostele. Proto jsem před odjezdem zatelefonoval otci a poprosil ho, aby nechal rakev v márnici. Souhlasil, ale když jsem přijel, byli už na cestě do kostela a byli přesvědčeni, že se k nim připojím.
Jenže já jsem to neudělal, a to mou rodinu velmi pobouřilo. Se svou sestrou Ednou jsem si vždy rozuměl, ale po maminčině pohřbu se mnou nechtěla mluvit. Psal jsem jí dopisy, ale ona na ně neodpovídala. Pokoušel jsem se s ní setkat, když každé léto jezdila do New Yorku, aby se na City College účastnila prázdninového kursu pro učitele. Ale ona mě odmítala s tím, že je příliš zaneprázdněná. Nakonec jsem se vzdal, protože se zdálo, že ji jen obtěžuji. Uplynulo ještě mnoho let, než se mi znovu ozvala.
Moje děti odmítaly zdravit vlajku, a tak bylo šest z nich, podobně jako mnoho dalších dětí ve Spojených státech a Kanadě, v roce 1941 vyloučeno ze školy. Svědkové chtěli svým dětem umožnit zákonnou školní docházku, a proto založili vlastní školy, které nazývali školy Království. Moje děti chodily do školy, která byla umístěna v bývalém hotelu v Lakewoodu ve státě New Jersey. V prvním patře byl sál Království, učebna, kuchyň a jídelna. Dívčí ložnice byly ve druhém patře a chlapecké ve třetím. Byla to skvělá škola. Většina dětí jezdila domů jen na víkendy. Ty děti, které bydlely daleko, jezdily domů každý druhý víkend.
Již v počátečních letech, kdy jsem znal pravdu, jsem měl horoucí touhu stát se průkopníkem (tak svědkové Jehovovi nazývají své celodobé evangelisty). V roce 1941 na sjezdu v St. Louis ve státě Missouri vedl jeden program bratr, který vysvětloval, jak je možné, že slouží jako průkopník, i když vychovává dvanáct dětí. Pomyslel jsem si: ‚Když může průkopničit s dvanácti, tak já mohu s deseti.‘ Okolnosti mi však umožnily začít s průkopnickou službou až o devatenáct let později. Takže 1. října 1960 jsem konečně mohl začít Jehovovi sloužit jako pravidelný průkopník.
Překvapivá návštěva
V roce 1975 mi zatelefonovala moje sestra Edna. Bylo mi 80 let a neviděl jsem ji ani neslyšel nějakých dvacet let. Volala z letiště a prosila mě, abych pro ni a jejího muže přijel a vyzvedl je. Bylo milé setkat se s Ednou znovu, avšak největší překvapení mělo ještě přijít. Při cestě domů její manžel řekl: „Máte nového člena.“ Nevěděl jsem, co tím myslí. Když jsme přijeli domů, ještě jednou řekl: „Máte tady nového člena.“ Moje manželka hned porozuměla. Otočila se k mé sestře a zeptala se: „Edno, ty jsi svědek?“ „Ano, já jsem svědek,“ odpověděla Edna.
Jak se stalo, že Edna přijala pravdu? V roce 1972 jsem jí — ve snaze vylepšit naše narušené vztahy — poslal jako dárek předplatné na Strážnou věž. Asi o rok později Edna onemocněla a byla nucena zůstat doma. Zabalené časopisy byly stále na jejím stole. Edna ze zvědavosti jeden otevřela a začala číst. Když přečetla celý časopis, pomyslela si: ‚Vždyť to je pravda!‘ Než ji svědkové Jehovovi navštívili, přečetla všechny Strážné věže, které měla doma. Přijala nabídku studia Bible a po čase se stala svědkem Jehovovým.
Vyrovnávám se se ztrátou
Moje manželka Louise nakonec dostala cukrovku a její stav se zhoršoval, až v roce 1979 v osmdesáti dvou letech zemřela. Když zemřela, zemřela také část mého já. Celý svět se pro mě zastavil. Nevěděl jsem, co dělat. Neměl jsem žádné plány do budoucnosti a zoufale jsem potřeboval povzbuzení. Cestující dozorce Richard Smith mě podnítil, abych pokračoval ve své dráze průkopníka. Poznal jsem, že největší útěchou pro mě je utěšování lidí, kterým smrt vzala někoho milovaného.
V roce 1979 organizovala Watch Tower Society zájezd do Izraele, a tak jsem se přihlásil. Ten výlet mě velmi povzbudil a hned, jak jsem se vrátil, jsem se znovu pustil do průkopnické služby. Od té doby jsem každý rok vypomáhal v nepřiděleném nebo málo propracovávaném obvodu v jiné části země. Navzdory svému pokročilému věku se mohu této výsadě stále věnovat.
Odhaduji, že za ta léta jsem na cestu vedoucí k životu pomohl asi padesáti lidem, a moc mě to těší. Většina mých dětí je v pravdě. Dvě z mých dcer slouží jako pravidelné průkopnice. Další dcera, Louise Blantonová, slouží se svým manželem Georgem ve světovém ústředí svědků Jehovových v Brooklynu ve státě New York a jeden z mých synů už mnoho let slouží jako starší.
Vlivem nedokonalosti zděděné po našich prvních lidských rodičích všichni samozřejmě podléháme nemocím a smrti. (Římanům 5:12) Můj život jistě nebyl oproštěn od utrpení a bolesti. V současné době bojuji s artritidou v levé noze. Někdy je to pro mě velmi nepříjemné, ale nebrání mi to v činnosti. Modlím se, aby mě to nezastavilo. Chci zůstat aktivní. Mým největším přáním je pokračovat v průkopnické službě až do konce a dělat vše, co je v mých silách, pro oznamování Jehovova jména a záměrů.
[Obrázek na straně 23]
Já a moje dcera Rita