Čím celý spor začal

STRATTON je malá obec blízko řeky Ohio, která tvoří hranici mezi americkými státy Ohio a Západní Virginie. Jedná se o městys, který má svého starostu. V této obci, kde není ani tři sta obyvatel, nečekaně došlo v roce 1999 k vážné kontroverzi. Svědkové Jehovovi chtěli navštívit místní obyvatele a předat jim poselství z Bible. Strattonští představitelé však svědkům sdělili, že pokud chtějí tuto činnost vykonávat, musí si opatřit písemné povolení.

Proč je tento spor tak významný? Z článků pojednávajících o jeho průběhu uvidíte, že toto úřední nařízení by v podstatě omezilo právo na svobodu projevu nejen svědků Jehovových, ale všech, kdo žijí ve Spojených státech.

Jak se konflikt rozvíjel

Svědkové Jehovovi z místního sboru Wellsville pravidelně navštěvovali obyvatele Strattonu mnoho let. S několika místními představiteli měli problémy kvůli službě dům od domu již od roku 1979. Zhruba před deseti lety jeden místní policista vykázal z obce skupinu svědků se slovy: „Vaše práva mě vůbec nezajímají.“

Spor se vystupňoval v roce 1998, kdy se starosta Strattonu osobně postavil proti čtyřem svědkyním Jehovovým. Ty byly v obci proto, že tam opětovně navštívily obyvatele, kteří projevili zájem o biblické rozhovory. Podle jedné z těchto žen starosta prohlásil, že kdyby se jednalo o muže, zavřel by je do vězení.

K poslednímu konfliktu došlo, když Stratton vydal nařízení s názvem „Regulace nežádaného podomního prodeje a vybírání dobrovolných příspěvků na soukromých pozemcích“, které stanovovalo, že pokud se někdo chce zapojit do činnosti vykonávané dům od domu, musí získat bezplatné povolení starosty. Svědkové Jehovovi pokládali toto nařízení za omezení svobody projevu, svobody vyznání a svobody tisku. Poté, co představitelé obce odmítli toto nařízení upravit, svědkové podali žalobu k federálnímu soudu.

Dne 27. července 1999 proběhlo slyšení u okresního soudu pro Jižní distrikt státu Ohio. Tento soud prohlásil, že nařízení obce není protiústavní. Ke stejnému rozhodnutí dospěl 20. února 2001 i příslušný odvolací soud.

Watchtower Bible and Tract Society of New York a sbor svědků Jehovových ve Wellsville se tedy obrátili na Nejvyšší soud Spojených států, aby tento případ přezkoumal.

[Mapa a obrázek na straně 3]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Los Angeles

New York

OHIO

Stratton

Nejvyšší soud se ujímá případu

V POSLEDNÍCH LETECH dostal Nejvyšší soud k projednání každý rok více než 7 000 případů. Oficiální stanovisko vyjádřil pouze k 80 až 90 z nich, což je přibližně jedno procento.

V květnu 2001 tedy svědkové Jehovovi podali žádost o přezkum rozhodnutí odvolacího soudu, neboli požádali Nejvyšší soud, aby projednal odvolání proti rozsudku nižšího soudu. Ve své žádosti vznesli tuto otázku: „Lze podle ústavy říci, že náboženští služebníci, kteří dveře ode dveří sdělují lidem své náboženské názory, a tak se věnují biblické činnosti, jež má staletou tradici, jsou totéž, co podomní obchodníci, a vztahuje se na ně omezení, že k tomu, aby mohli mluvit o Bibli a bezplatně nabízet biblickou literaturu, musí napřed získat povolení obce?“

Dne 15. října 2001 dostalo právní oddělení Společnosti vyrozumění, že Nejvyšší soud přijal případ Watchtower Bible and Tract Society of New York, Inc., et al. proti obci Stratton et al. k přezkoumání.

Nejvyšší soud přijal k projednání pouze část sporu týkající se svobody projevu, totiž to, zda První dodatek k ústavě Spojených států zaručuje lidem právo mluvit s druhými o nějaké záležitosti, i když si předem nevyžádali souhlas od některého státního úřadu.

Soudní případ musel být ústně zdůvodněn před devíti soudci Nejvyššího soudu Spojených států. Svědkové i obec Stratton měli svůj tým právníků. Jak to dále probíhalo před soudem?

[Rámeček na straně 5]

CO OBSAHUJE PRVNÍ DODATEK?

„DODATEK I. (ZAVÁDĚNÍ NÁBOŽENSTVÍ, SVOBODA VYZNÁNÍ, PROJEVU, TISKU A SHROMAŽĎOVÁNÍ A PETIČNÍ PRÁVO) Kongres nesmí vydávat zákony zavádějící nějaké náboženství nebo zákony, které by zakazovaly svobodné vyznávání nějakého náboženství; právě tak nesmí vydávat zákony omezující svobodu slova nebo tisku, právo lidu pokojně se shromažďovat a právo podávat státním orgánům žádosti o nápravu křivd.“ (Ústava Spojených států)

„První dodatek je základem demokracie ve Spojených státech. Zakazuje Kongresu schvalovat zákony omezující petiční právo nebo svobodu slova, projevu, tisku a pokojného shromažďování. Mnozí lidé považují svobodu projevu za nejdůležitější svobodu a za základ všech ostatních svobod. První dodatek také Kongresu zakazuje schvalovat zákony, jimiž by bylo ustanoveno státní náboženství nebo omezena svoboda vyznání.“ (The World Book Encyclopedia) Je zajímavé, že v případu Cantwell proti státu Connecticut 310 U.S. 296 (1940) Nejvyšší soud Spojených států vynesl významné rozhodnutí, které se týkalo také svědků Jehovových. Soud totiž rozhodl, že První dodatek zakazuje nejen Kongresu (federální vládě), ale i místním úřadům (státním či obecním) schvalovat zákony, které jsou protiústavní a porušují práva zaručovaná Prvním dodatkem.

[Obrázky na straně 5]

Spor se týkal různých činností, které se vykonávají dveře ode dveří

[Podpisek obrázku na straně 4]

Fotografie Franz Jantzen, Collection of the Supreme Court of the United States

První krok — Ústní zdůvodnění před Nejvyšším soudem

DATUM ústního zdůvodnění před Williamem Rehnquistem, který soudu předsedal, a osmi dalšími soudci Nejvyššího soudu bylo nakonec stanoveno na 26. února 2002. Svědky Jehovovy zastupovali čtyři právníci.

Hlavní právní zástupce svědků Jehovových zahájil svou řeč velmi působivým úvodem: „Je sobota dopoledne, jedenáct hodin, a jsme v obci Stratton. [Potom třikrát zaťukal na řečnický pult.] ‚Dobré ráno. Vzhledem k tomu, co se v současné době děje, jsem se u vás zastavil, abych vám řekl o pěkných věcech, které zapsal prorok Izajáš. O této dobré zprávě mluvil Ježíš Kristus. Je to dobrá zpráva o Božím Království.‘“

Dále pokračoval: „Ve Strattonu je ale trestným činem chodit dveře ode dveří s touto dobrou zprávou, pokud k tomu nemáte úřední povolení.“

‚Vy nežádáte o peníze?‘

Soudce Stephen G. Breyer položil svědkům několik otázek. Například se zeptal: „Je pravda, že klienti, které zastupujete, nežádají o peníze, že neprodávají Bible ani nic jiného, a že pouze říkají: ‚Mohli bychom s vámi mluvit o náboženství?‘“

Právní zástupce svědků Jehovových odpověděl: „Vaše Ctihodnosti, je všeobecně známo, že ve Strattonu svědkové Jehovovi nepožadovali peníze. Stejně tak je ale známo, že v jiných oblastech se zmiňují o dobrovolných darech. ... Naším cílem není žádat lidi o peníze. Pouze se snažíme mluvit s nimi o Bibli.“

Je úřední povolení nezbytné?

Soudce Antonin Scalia se zeptal: „Vy si tedy myslíte, že nemusíte jít za starostou a požádat ho o povolení, abyste si mohl se sousedem promluvit o něčem zajímavém?“ Právní zástupce svědků odpověděl: „Nedomníváme se, že by tento soud schválil vládní nařízení, podle něhož občan musí žádat o povolení k tomu, aby si mohl promluvit s jiným občanem u něj v domě!“

Se změnou argumentů se mění i nálada

Nyní předložila své argumenty žalující strana. Stanovisko představenstva obce vysvětlil hlavní právní zástupce Strattonu, když řekl: „Stratton pouze uplatňuje svou pravomoc, když se snaží chránit soukromí obyvatel a předcházet zločinům. Nařízení obce o zákazu podomního prodeje a vybírání finančních darů nezakazuje lidem osobně agitovat nebo něco propagovat, ale vyžaduje od nich, aby se dali zaregistrovat a při činnosti dveře ode dveří měli u sebe povolení.“

Soudce Scalia položil otázku přímo k jádru věci: „Víte o nějakém jiném případu, kterým jsme se [u Nejvyššího soudu] už někdy zabývali a týkal se nařízení tohoto rozsahu, totiž nařízení, které se vztahuje na propagační činnost — ne na to, že někdo žádá o peníze nebo prodává zboží —, ale prostě na to, že přijde a řekne: ‚Chtěl bych s vámi mluvit o Ježíši Kristu‘ nebo ‚Chtěl bych s vámi mluvit o životním prostředí.‘ Měli jsme už někdy takový případ?“

Soudce Scalia pokračoval: „Není mi známo, že bychom v minulých dvou stoletích nějaký takový případ měli.“ Předseda soudu Rehnquist poznamenal: „Tak dlouho snad ani nejste na světě.“ Všichni v soudní síni se zasmáli. Soudce Scalia pak dokončil svou myšlenku: „Takováto záležitost je pro mě něco nového.“

Dobrý nápad?

Soudce Anthony M. Kennedy položil lehce ironickou otázku: „Myslíte, že to je dobrý nápad, když musím žádat úřady o povolení, abych mohl jít do vedlejší ulice, kde skoro nikoho neznám, [a] říkat lidem: ‚Chci s vámi mluvit o problémech s odvozem odpadků, o problémech s naším poslancem‘ nebo cokoli jiného? Musím požádat úřady o povolení, abych mohl něco takového udělat?“ Potom dodal: „To je neuvěřitelné.“

Svým argumentem dále přispěla soudkyně Sandra Day O’Connorová. Zeptala se: „A co když o Halloweenu chodí děti koledovat? Musí žádat o povolení?“ Soudci O’Connorová a Scalia pak uváděli další argumenty. Soudkyně O’Connorová řekla: „Co když si chci od sousedky vypůjčit trochu cukru? Musím si snad i k tomu vyžádat povolení?“

Provádějí svědkové agitaci?

Soudce David H. Souter se zeptal: „Proč se toto nařízení vztahuje i na svědky Jehovovy? Cožpak působí jako agitátoři, propagátoři, pouliční prodavači nebo podomní či cestující obchodníci, kteří nabízejí různé zboží či služby? Vždyť žádnou takovou činnost neprovozují.“ Právní zástupce Strattonu citoval celé nařízení i se všemi podrobnostmi a dodal, že okresní soud přesně definoval svědky Jehovovy slovem „agitátoři“. Soudce Souter na to odpověděl: „Vaše definice pro slovo agitátoři je opravdu široká, když platí i na svědky Jehovovy.“

Soudce Breyer pak citoval definici slova „agitátor“, aby ukázal, že tento výraz se na svědky nedá uplatnit. A dodal: „Ve vašem přípravném spisu jsem se nedočetl, proč se od těchto lidí [svědků Jehovových], kteří nemají zájem o peníze, a dokonce ani o volby, požaduje, aby se šli na radnici zaregistrovat. Jaký záměr vaše obec sleduje?“

„Oprávnění“ předávat informace

Právní zástupce Strattonu potom tvrdil, že „obec chce zabránit obtěžování majitelů domů“. Dále vysvětloval, že záměrem představitelů Strattonu je chránit obyvatele před podvodníky a zločinci. Soudce Scalia citoval z nařízení vydaného obcí, protože chtěl ukázat, že starosta může od žadatele o registraci chtít osobní údaje a informace o jeho záměru, aby „na požadovaném oprávnění byl přesně uveden charakter činnosti“. A s trochou ironie dodal: „Chtít oprávnění k tomu, aby člověk mohl mezi spoluobčany něco propagovat, to prostě nechápu!“

Soudce Scalia se pak zeptal: „Neměli byste tedy vyžadovat, aby každému, kdo chce navštěvovat lidi, na radnici sejmuli otisky prstů dříve, než zazvoní na nějaký zvonek? Je tato nepatrná hrozba, že by snad mohlo dojít ke zločinu, dostatečným důvodem k tomu, aby se musel na radnici zaregistrovat každý, kdo chce zazvonit u některého domu? Samozřejmě, že není.“

Jsou obyvatelé tímto nařízením chráněni?

Po 20 minutách, kdy mluvil právní zástupce Strattonu, dostal slovo státní prokurátor pro Ohio. Ten dokazoval, že žádné nařízení omezující propagaci nechrání obyvatele před návštěvami cizí osoby a „rozhodně ne [před] nezvanou osobou, která vstoupí na soukromý pozemek“. A dodal: „Myslím, že každý obyvatel té obce má možnost říci: ‚Nemám zájem.‘“

Soudce Scalia potom připomněl: „V obci jsou prý i lidé, kteří svědky Jehovovy vítají, kteří jsou osamělí a rádi by si s někým popovídali. A přesto tito lidé [svědkové Jehovovi] musí jít za starostou a zaregistrovat se, aby získali oprávnění u nich zazvonit.“

„Velmi rozumné omezení“

V průběhu slyšení vyjádřil soudce Scalia závažnou myšlenku. Řekl: „Možná se všichni shodneme na tom, že největší bezpečnost ze všech režimů na světě mohou zajistit totalitní diktatury. Tam je velmi nízká zločinnost. Je tedy běžné, že jednou z cen, které platíme za svobodu, je větší nebezpečí nezákonné činnosti. A není jisté, zda lze nezákonnou činnost dostatečně omezit tím, že k navštěvování lidí bude nutné získat oprávnění.“ Státní prokurátor na to reagoval slovy, že „to je velmi rozumné omezení“. Soudce Scalia s tímto výrokem nesouhlasil a naopak řekl: „Nenajdeme jediný případ, kdy nějaký obecní úřad vydal takovéto nařízení. Nedomnívám se, že toto opatření je rozumné.“

Státní prokurátor musel pod tlakem jednoho soudce nakonec přiznat: „Nechci tvrdit, že můžete někomu přímo zakázat, aby navštěvoval lidi ve svém okolí.“ Touto poznámkou svou argumentaci ukončil.

Při vyvracení důkazů poukázal zástupce svědků na to, že povolení je vystavováno bez řádné kontroly. „Mohu přijít na radnici a říci: ‚Jmenuji se ...‘ a dostanu povolení chodit dveře ode dveří.“ Upozornil ale na to, že starosta má pravomoc nevydat povolení člověku, který říká, že není členem žádné organizace. Řekl: „A my jsme přesvědčeni, že takový postup dává zjevně prostor ke svévoli.“ Pak dodal: „S úctou připomínám, že naše činnost [svědků Jehovových] má skutečně oporu v jádru Prvního dodatku.“

Krátce nato předseda Nejvyššího soudu, pan Rehnquist, ukončil jednání slovy: „[Nejvyšší soud] vydá ve věci rozhodnutí.“ Celý proces trval jen něco přes hodinu. Tato hodina byla velmi důležitá, jak se ukázalo v písemném rozhodnutí, které bylo vydáno v červnu.

[Obrázky na straně 6]

Předseda soudu Rehnquist

Soudce Breyer

Soudce Scalia

[Podpisky]

Rehnquist: Collection, The Supreme Court Historical Society/Dane Penland; Breyer: Collection, The Supreme Court Historical Society/Richard Strauss; Scalia: Collection, The Supreme Court Historical Society/Joseph Lavenburg

[Obrázky na straně 7]

Soudce Souter

Soudce Kennedy

Soudkyně O’Connorová

[Podpisky]

Kennedy: Collection, The Supreme Court Historical Society/Robin Reid; O’Connorová: Collection, The Supreme Court Historical Society/Richard Strauss; Souter: Collection, The Supreme Court Historical Society/Joseph Bailey

[Obrázek na straně 8]

Soudní síň

[Podpisek]

Fotografie Franz Jantzen, Collection of the Supreme Court of the United States

Nejvyšší soud rozhodl ve prospěch svobody projevu

ROZHODUJÍCÍ DEN nastal 17. června 2002, kdy Nejvyšší soud zveřejnil písemné stanovisko. Jak rozhodl? Informovaly o tom titulky v novinách. Například The New York Times uvedly: „Soud ruší omezení činnosti svědků Jehovových.“ List The Columbus Dispatch napsal: „Nejvyšší soud zrušil povinnost žádat o povolení.“ Clevelandský list The Plain Dealer se vyjádřil jednoduše: „Propagátoři nepotřebují schválení radnice.“ Na úvodní stránce novin USA Today bylo oznámeno: „Svoboda projevu vítězí.“

Rozhodnutí nižších soudů proti svědkům Jehovovým byla zrušena poměrem hlasů osm ku jedné. Osmnáctistránkové stanovisko Nejvyššího soudu vypracoval soudce John Paul Stevens. Rozhodnutí bylo jednoznačným potvrzením ochrany, kterou veřejné službě svědků Jehovových zaručuje První dodatek. Ve svém stanovisku Nejvyšší soud uvedl, že svědkové nemusí žádat o povolení, protože „jejich oprávnění kázat se zakládá na Bibli“. Potom soudci citovali výpověď svědků Jehovových uvedenou v jejich dopisu: „Žádat obec o povolení ke kazatelské činnosti pociťujeme téměř jako urážku Boha.“

Ve stanovisku Nejvyššího soudu bylo uvedeno: „V posledních 50 letech Nejvyšší soud několikrát zrušil omezení vztahující se na podomní agitaci a šíření propagačních tiskovin. Není náhodou, že ve většině těchto případů, které se týkaly porušení práv zaručovaných Prvním dodatkem, se na soud obrátili svědkové Jehovovi. Důvodem je to, že v rámci svého náboženství musí provádět agitaci dveře ode dveří. Jak jsme zaznamenali v případu Murdock proti státu Pensylvánie... (v roce 1943), svědkové Jehovovi ‚tvrdí, že následují příklad Pavla, který vyučoval „veřejně a dům od domu“. Skutky 20:20. Berou doslova biblický příkaz „jdouce po všem světě, kažte evangelium všemu stvoření“. Marek 16:15. Jsou přesvědčeni, že tímto způsobem dodržují Boží přikázání.‘“

Ve stanovisku Nejvyššího soudu bylo znovu citováno rozhodnutí v případu, který byl projednáván v roce 1943: „Tato forma náboženské činnosti je podle Prvního dodatku stejně významná jako bohoslužby v kostelích a kázání z kazatelen. Má stejný nárok na ochranu jako tradiční a všeobecněji rozšířené projevy uctívání.“ Dále bylo citováno rozhodnutí v případu z roku 1939: „Vyžadování cenzury prováděné formou licence, která znemožňuje nekontrolované a neomezené šíření propagačních tiskovin, ohrožuje přímo základy ústavních záruk.“ (Kurzíva od Nejvyššího soudu.)

Nejvyšší soud potom vyjádřil závažnou myšlenku: „Tyto případy dokazují, že svým usilovným odporem proti omezení svobody projevu svědkové Jehovovi nebojují jen za svá práva.“ Ve svém stanovisku tento soud vysvětlil, že svědkové „nejsou jediní ‚obyčejní lidé‘, jimž hrozí nebezpečí, že na základě nařízení podobných tomu, které vydal Stratton, budou umlčeni“.

Ve stanovisku Nejvyššího soudu bylo dále uvedeno, že nařízení, „aby občané, kteří mají ve zvyku povídat si na veřejnosti s druhými, museli o tom, že chtějí mluvit se sousedy, nejprve informovat úřady a požádat je o povolení, je urážlivé, a to nejen vzhledem k hodnotám zaručovaným Prvním dodatkem, ale také vzhledem k samotnému pojetí svobodné společnosti. ... Zákon, který požaduje takové povolení, v podstatě vede k výraznému odklonu od našeho národního dědictví a od ústavní tradice.“ V tomto stanovisku bylo dále uvedeno, že „požadovat takové povolení by mělo zhoubný vliv“.

Strach ze zločinnosti

Dalo by se na takové povolení pohlížet jako na ochranu před zloději a jinými zločinci? Nejvyšší soud argumentoval: „Uznáváme, že tyto zájmy jsou oprávněné, avšak z našeho precedentu jasně vyplývá, že mezi těmito zájmy a dopadem případných nařízení na práva zaručovaná Prvním dodatkem musí být rovnováha.“

Stanovisko Nejvyššího soudu pokračovalo: „Je pravděpodobné, že zločinci by i bez povolení zaklepali na dveře a zavedli s lidmi rozhovor. Mohli by se například zeptat na cestu nebo požádat, zda si mohou zatelefonovat, ... nebo by se mohli beztrestně zapsat pod falešným jménem.“

Ohledně rozhodnutí v soudních případech ze čtyřicátých let Nejvyšší soud napsal: „Již ze způsobu vyjadřování použitého v rozhodnutích vynesených za druhé světové války, které opakovaně ochránily spoluvěřící žalobců [Watch Tower Society] před stíháním pro menší trestné činy, je patrné, že Nejvyšší soud měl stejně jako v tomto případě ocenění pro svobody zaručované Prvním dodatkem.“

K jakému rozhodnutí Nejvyšší soud dospěl? „Rozsudek odvolacího soudu je zrušen a případ je vrácen k dalšímu projednání v souladu s tímto právním názorem. Tak nařizujeme.“

Nakonec tedy, jak napsal list Chicago Sun-Times, „Nejvyšší soud se zastal svědků Jehovových“, a to poměrem hlasů osm ku jedné.

Co bude dál?

Jak se svědkové Jehovovi ze sboru v blízkém Wellsville dívají na toto vítězství u Nejvyššího soudu? Určitě nemají žádný důvod, aby se nad obyvatele Strattonu vyvyšovali. Svědkové necítí vůči čestným obyvatelům této obce žádnou nevraživost. Gregory Kuhar, jeden z místních svědků, řekl: „My jsme o tento soudní případ nestáli. Ale to nařízení bylo nesprávné. Udělali jsme to nejen pro sebe, ale i pro ostatní.“

Fakta ukazují, že svědkové se velmi snažili nepopouzet místní lidi. Gene Koontz, jiný svědek Jehovův, k tomu řekl: „Ve Strattonu jsme naposledy kázali 7. března 1998, tedy před více než čtyřmi lety.“ A dodal: „Mně osobně tam bylo řečeno, že budu zatčen. Po celou dobu nám místní policie mnohokrát vyhrožovala zatčením. Když jsme ale chtěli vidět písemné nařízení, nikdy nám ho neukázali.“

Gene Koontz nakonec řekl: „Raději bychom měli se svými sousedy dobré vztahy. Pokud si někteří z nich nepřejí, abychom je navštěvovali, budeme jejich rozhodnutí respektovat. Někteří jsou ale přátelští a rádi si povídají o Bibli.“

Gregory Kuhar vysvětlil: „Nevedli jsme tuto soudní při proto, abychom si lidi ve Strattonu znepřátelili. Chtěli jsme jen na základě ústavy zákonně prosadit svobodu projevu.“

A pokračoval: „Doufáme, že se do Strattonu zase vrátíme. Rád budu mezi prvními, kdo tam potom zaklepe na dveře. A vzhledem ke Kristovu příkazu se tam vrátit musíme.“

Výsledek soudního případu „Watchtower versus obec Stratton“ má dalekosáhlé důsledky. Po vynesení rozsudku Nejvyššího soudu mnozí obecní představitelé uznali, že na základě místních nařízení již není možné omezovat evangelizační dílo svědků Jehovových. Omezení týkající se kazatelské činnosti byla doposud odstraněna přibližně v devadesáti obcích Spojených států.

[Rámeček na straně 9]

„SVĚDKOVÉ JEHOVOVI TO OPĚT DOKÁZALI“

Tato slova napsal na webové stránce Freedom Forum pod titulkem „Svoboda vyznání“ Charles C. Haynes, přednosta teologické fakulty a ředitel vzdělávacích programů v Centru pro První dodatek. A pokračoval: „Minulý týden [svědkové] dosáhli u Nejvyšího soudu již 48. vítězství. Je to nebývalá řada vítězství v soudních případech, které významně rozšířily ochranu svobod zaručovaných Prvním dodatkem pro všechny Američany.“ Charles Haynes varuje: „Pamatujte, že vláda, která omezí svobodu jednoho vyznání, má také moc omezit svobodu kteréhokoli jiného význání, nebo dokonce všech. ... Lidé samozřejmě mají právo nenaslouchat a zavřít dveře. Vláda by však neměla mít právo rozhodovat, kdo na dveře smí zaklepat. Za to si Nejvyšší soud zaslouží dvojnásobnou poctu.“

Charles Haynes závěrem říká: „Jsme svědkům Jehovovým velmi vděční. Bez ohledu na to, kolikrát byli potupeni, vykázáni z města, nebo dokonce fyzicky napadeni, nepřestali bojovat za svou (a také za naši) svobodu vyznání. Když vyhrávají oni, vyhráváme my všichni.“

[Rámeček a obrázky na straně 10 a 11]

ROZHODNUTÍ NEJVYŠŠÍHO SOUDU — JAK REAGOVAL TISK

◼ „Nejvyšší soud se zastal svědků Jehovových. Ke službě dveře ode dveří není potřeba povolení.

Svědkové Jehovovi byli vždy přesvědčeni, že když za lidmi přicházejí k jejich dveřím, mají Boží podporu. Nyní mají také podporu Nejvyššího soudu Spojených států.“ Chicago Sun-Times, 18. června 2002

◼ „Svoboda projevu vítězí

Až vás příště svědkové Jehovovi vyruší od oběda, uvažujte o tom, zda byste jim neměli poděkovat. Tím, že členové této netradiční denominace, která má [ve Spojených státech] skoro milion členů, neochvějně lpí na svých náboženských zásadách, zřejmě udělali pro svobodu projevu jednotlivých Američanů víc než kterákoli jiná instituce. ...

Obrátit se na Nejvyšší soud není pro svědky nic výjimečného. Ve více než dvou desítkách případů během 65 let se účinně vzepřeli proti útlaku od většiny.“ USA TODAY, 18. června 2002

◼ „Propagační činnost dveře ode dveří prohlášena za ústavní právo. Rozhodnutí bylo vítězstvím svědků Jehovových

Nejvyšší soud Spojených států v pondělí rozhodl, že politici, náboženské skupiny, skautky a další mají ústavní právo propagovat své zájmy přímo u dveří, aniž by předtím museli obdržet povolení od místních úředníků.“ San Francisco Chronicle, 18. června 2002

◼ „Nejvyšší soud rozhodl: Nemůžete svědkům Jehovovým a skautkám zakazovat, aby klepali na dveře

WASHINGTON. Nejvyšší soud dnes rozhodl, že misionáři, politici i další lidé mají na základě ústavy právo klepat na dveře, aniž by k tomu nejdříve museli dostat povolení od místních úřadů. ...

Soud rozhodl poměrem hlasů osm ku jedné, že právo na svobodu projevu zaručované Prvním dodatkem poskytuje lidem možnost přijít s nějakým sdělením osobně až ke dveřím.“ Star Tribune, Minneapolis, 18. června 2002

[Obrázek na straně 9]

Soudce Stevens

[Podpisek]

Stevens: Collection, The Supreme Court Historical Society/Joseph Bailey