Ohromující vesmír

Co teorie velkého třesku vysvětluje, a co ne

KAŽDÉ ráno je zázrakem. Hluboko uvnitř ranního slunce se při teplotách, které dosahují milionů stupňů, slučují atomy vodíku a vzniká hélium. Z jádra se do okolních vrstev Slunce neuvěřitelnou silou šíří rentgenové záření a záření gama. Kdyby Slunce bylo průhledné, tyto paprsky by si prorazily cestu na povrch během několika sekund. Místo toho však začínají narážet do pevně semknutých atomů sluneční „izolace“ a postupně ztrácejí energii. Míjejí dny, týdny, staletí. Za tisíce let se toto záření, kdysi smrtonosné, dostane na povrch Slunce jako jemná sprška žlutého světla — už není nebezpečné. Hodí se právě k tomu, aby zahřálo zemi svým teplem.

Zázrakem je i každá noc. Přes ohromný prostor naší galaxie na nás mrkají další slunce. Mají rozmanité barvy, velikosti, teploty a také životní osudy. Některá z těchto sluncí jsou veleobři. Jsou tak ohromná, že kdyby byla na místě Slunce, pak to, co by zůstalo z naší planety, by bylo pod povrchem této superhvězdy. Jiná slunce jsou malí bílí trpaslíci — menší než naše Země, ale těžcí jako naše Slunce. Některá slunce si půjdou pokojně dál svou cestou ještě miliardy let. Jiným hrozí výbuch supernovy, který je zničí a ony přitom svým světlem nakrátko přezáří celé galaxie.

Primitivní národy používaly k popisu vesmíru mořské příšery, bojující bohy, draky, želvy, slony, lotosové květy a snící bohy. Později, během takzvané éry rozumu, byli bohové smeteni nově objeveným „kouzlem“ infinitezimálního počtu a Newtonových zákonů. Nyní žijeme v době, která je o starou poezii a legendy oloupena. Děti dnešního atomového věku si jako vzor stvoření nevybraly starověké mořské příšery ani Newtonův „stroj“, ale vše zastřešující symbol dvacátého století — atomovou bombu. Jejich „stvořitelem“ je výbuch. Tomuto kosmickému výbuchu říkají „velký třesk“.

Co velký třesk „vysvětluje“

Nejrozšířenější názor dnešní generace na vznik vesmíru je, že před nějakými 15 až 20 miliardami let vesmír neexistoval, a neexistoval ani prostor — nebyl čas, nebyla hmota, nebylo nic kromě nekonečně hustého a nekonečně malého bodu, kterému se říká singularita. Tento bod explodoval a tím vznikl současný vesmír. Při této explozi nastal krátký okamžik, nepatrný zlomek vteřiny, kdy se novorozený vesmír rozpínal mnohem větší rychlostí, než je rychlost světla.

Během prvních několika minut velkého třesku došlo v kosmickém měřítku k slučování atomových jader a tak vznikly v mezihvězdném prostoru ty koncentrace vodíku a hélia a částečně i lithia, které jsou dnes měřitelné. Asi po 300 000 letech teplota vesmírné látky klesla na teplotu, která je o něco nižší než teplota slunečního povrchu, a to umožnilo, aby se v oběžných drahách atomů usadily elektrony a uvolňovaly proudy fotonů neboli světlo. Tento prvotní záblesk se dá naměřit na mikrovlnných frekvencích i dnes — i když má mnohem nižší teplotu — jako všudypřítomný šum pozadí a odpovídá teplotě 2,7 kelvinu.a Právě objev tohoto záření v letech 1964–1965 většinu vědců přesvědčil, že na teorii velkého třesku něco je. Tato teorie se také pyšní tím, že vysvětluje, proč se zdá, že se vesmír rozpíná všemi směry a že se vzdálené galaxie rychle vzdalují od nás i jedna od druhé.

Zdá se, že teorie velkého třesku toho hodně vysvětluje. Proč tedy o ní pochybovat? Protože je také dost toho, co nevysvětluje. Znázorněme si to na příkladu starověkého astronoma Ptolemaia, který vytvořil teorii, že Slunce a planety obíhají kolem Země ve velkých kruzích a přitom ještě dělají malé kroužky, takzvané epicykly. Tato teorie, jak se zdálo, vysvětlovala pohyb planet. Jak běžela staletí a astronomové shromažďovali další údaje, mohli zastánci Ptolemaiovy kosmologie vždy ke stávajícím epicyklům přidat další, a tak ty nové objevy „vysvětlit“. To ale neznamenalo, že teorie byla správná. Nakonec bylo prostě příliš mnoho údajů, které by bylo potřeba do teorie zapracovat, a jiné teorie, například Koperníkova myšlenka, že Země obíhá kolem Slunce, vysvětlovaly věci lépe a jednodušeji. Dnes sotva najdeme nějakého astronoma, který by byl zastáncem Ptolemaiovy teorie!

K úsilí ptolemaiovských kosmologů záplatovat teorii, která se ve světle nových objevů ukazuje jako nevyhovující, přirovnal profesor Fred Hoyle dnešní snahy zastánců velkého třesku, aby svou teorii udrželi nad vodou. Ve své knize The Intelligent Universe (Inteligentní vesmír) napsal: „Hlavním úsilím badatelů je zaretušovat rozpory v teorii velkého třesku, a tak vytvořili teorii, která se stala ještě složitější a těžkopádnější.“ Pan Hoyle se zmínil o zbytečném užívání epicyklů, které měly zachránit Ptolemaiovu teorii, a pokračoval: „Proto neváhám říci, že nad teorií velkého třesku se vznáší přízrak choroby. Jak jsem se již zmínil, ze zkušeností víme, že když je nějaká teorie v rozporu s řadou skutečností, málokdy se zotaví.“ (Strana 186)

V časopise New Scientist z 22.–29. prosince 1990 zazněly podobné myšlenky: „Na kosmologický model velkého třesku . . . byla ve velké míře uplatněna ptolemaiovská metoda.“ Pak byla položena otázka: „Jak můžeme v subnukleární fyzice a kosmologii dosáhnout skutečného pokroku? . . . Musíme být čestnější a přímo říci, že některé z našich nejoblíbenějších předpokladů jsou čistě spekulativní.“ Nyní přichází záplava nových poznatků.

Otázky, na které ‚velký třesk‘ neodpovídá

Značné problémy pro teorii velkého třesku vyplynuly z měření naší vzdálenosti od ostatních galaxií pomocí opravené optiky Hubblova kosmického teleskopu. Tyto nové údaje jsou pro teoretiky ránou!

Astronomka Wendy Freedmanová a další astronomové nedávno měřili pomocí Hubblova kosmického teleskopu naši vzdálenost od jedné galaxie v souhvězdí Panny, a výsledky měření naznačují, že vesmír se rozpíná rychleji, a je tedy mladší, než se původně myslelo. V podstatě „to znamená, že stáří vesmíru je jen osm miliard let,“ uvedl loni v červnu časopis Scientific American. Osm miliard let nám sice připadá jako velmi dlouhá doba, ale ve srovnání se současným odhadem stáří vesmíru je jen asi poloviční. Tak vzniká zvláštní problém, protože — jak pokračuje zpráva — „z jiných údajů vyplývá, že určité hvězdy jsou staré nejméně čtrnáct miliard let“. Pokud se hodnoty, které naměřila Wendy Freedmanová, potvrdí, znamenalo by to, že by tyto staré hvězdy byly starší než samotný velký třesk!

Dalším problémem teorie velkého třesku jsou stále se hromadící doklady o tom, že ve vesmíru jsou „bubliny“ o velikosti sto milionů světelných let, které jsou obklopeny galaxiemi a uvnitř jsou prázdné. Margaret Gellerová, John Huchra a jiní odborníci z Harvard-Smithsonian Center for Astrophysics našli něco, čemu říkají velká zeď galaxií. Táhne se přes severní oblohu a je dlouhá asi pět set milionů světelných let. Další skupina astronomů, které se začalo říkat Sedm samurajů, našla poblíž jižních souhvězdí Hydry a Kentaura doklady o jiné kosmické konglomeraci, kterou nazvali Velký atraktor. Astronomové Marc Postman a Tod Lauer se domnívají, že něco ještě většího musí být za souhvězdím Orionu. Stovky galaxií, včetně té naší, se tím směrem ženou jako vory na nějaké „kosmické řece“.

Všechny tyto struktury jsou matoucí. Kosmologové říkají, že velký třesk — podle záření na pozadí, které po sobě údajně zanechal — byl velmi rovnoměrný a uniformní. Jak mohl tak hladký začátek způsobit vznik tak ohromných a složitých struktur? „Nejnovější úroda zdí a atraktorů ještě přidává k tajemství, jak mohla tak složitá struktura během patnácti miliard let trvání vesmíru vzniknout,“ připouští Scientific American. Tento problém se ještě zhoršuje tím, jak Wendy Freedmanová a jiní astronomové stále snižují odhadované stáří vesmíru.

„Chybí nám něco základního“

Margaret Gellerová vytvořila trojrozměrné mapy tisíců chomáčovitých, proplétaných a bublinovitých galaktických aglomerací, které změnily představy vědců o vesmíru. M. Gellerová nepředstírá, že tomu, co vidí, rozumí. Zdá se, že její ‚velká zeď‘ se nedá vysvětlit jen gravitací. „Často mám pocit, že v našich pokusech pochopit tuto strukturu nám chybí něco základního,“ přiznává.

Margaret Gellerová se o svých pochybnostech rozhovořila: „Zjevně nevíme, jak si vyložit rozsáhlé kosmické struktury v kontextu velkého třesku.“ Interpretace kosmických struktur na základě současných map oblohy zdaleka nejsou definitivní — spíše se to podobá pokusům vytvořit mapu světa na základě plánu Rhode Islandu. Margaret Gellerová pokračovala: „Jednou možná zjistíme, že jsme si údaje, které máme, nevysvětlovali správně. A až dojdeme ke správnému vysvětlení, bude nám připadat tak samozřejmé, že se budeme divit, proč jsme na to nepřišli mnohem dříve.“

To nás vede k největší otázce ze všech: Čím byl způsoben samotný velký třesk? Významná autorita v tomto oboru, Andrei Linde, jeden z tvůrců velmi populární verze teorie velkého třesku, teorie „inflačního vesmíru“, otevřeně přiznává, že standardní teorie na tuto základní otázku neodpovídá. „Prvním a hlavním problémem je samotná existence velkého třesku,“ říká. „Člověk si možná řekne: Co bylo předtím? Jestliže tehdy neexistoval časoprostor, jak mohlo všechno vzniknout z ničeho? . . . Vysvětlení této počáteční singularity — toho, kde a kdy to všechno začalo — stále zůstává nejnezdolnějším problémem moderní kosmologie.“

Jeden článek, který nedávno vyšel v časopise Discover, uvedl, že „žádný rozumný kosmolog by netvrdil, že teorie velkého třesku je teorií konečnou“.

Vyjděme nyní ven a rozjímejme nad krásou a tajemstvími hvězdné klenby.

[Poznámka pod čarou]

[Rámeček na straně 5]

Světelný rok — kosmický metr

Vesmír je tak velký, že měřit vzdálenosti na míle nebo kilometry je totéž jako měřit vzdálenost z Londýna do Tokia mikrometrem. Vhodnější délkovou jednotkou je světelný rok. To je vzdálenost, kterou urazí světlo za jeden rok, čili asi 9 460 000 000 000 kilometrů. Světlo je to nejrychlejší, co ve vesmíru existuje. Z Měsíce k nám dorazí už za 1,3 sekundy a ze Slunce je tu asi za osm minut. Světelný rok je tedy skutečně velmi dlouhý!

Ohromující vesmír

Tak tajemný, a přitom tak krásný

V TUTO roční dobu nás noční obloha vábí svou zářivou nádherou. Vysoko nad naší hlavou kráčí mocný Orion, který je za lednových večerů dobře viditelný od Anchorage na Aljašce až po Kapské Město v Jižní Africe. Prohlíželi jste si někdy v poslední době nebeské poklady, které leží v takových známých souhvězdích, jako je například Orion? Astronomové je před nedávnem pozorovali pomocí Hubblova kosmického teleskopu, který byl před krátkou dobou opraven.

Na třech hvězdách Orionova pásu visí Orionův meč. Nejasná hvězda uprostřed meče není ve skutečnosti vůbec hvězda, ale slavná Velká mlhovina v Orionu. Je úžasně krásná, i když ji pozorujete jen malým dalekohledem. Profesionální astronomy však neokouzluje její éterická záře.

„Astronomové zkoumají Velkou mlhovinu v Orionu a jejích mnoho mladých hvězd proto, že tato mlhovina je tou největší a nejaktivnější oblastí zrodu hvězd v naší galaxii,“ píše Jean-Pierre Caillault v časopise Astronomy. Vypadá to, že je to taková kosmická porodnice! Když Hubblův teleskop fotografoval Velkou mlhovinu v Orionu, zachytil detaily, které předtím nikdo neviděl. Astronomové nespatřili jen hvězdy a zářící plyn, ale také to, co Caillault popisuje jako „rozmazané malé ovály, kaňky oranžového světla. Připomínají skvrny, jako by někomu náhodou na fotografii upadly drobky ze svačiny.“ Vědci se však domnívají, že tyto rozmazané ovály nejsou vadou fotografie, ale že to jsou „protoplanetární disky — první sluneční soustavy na počátku svého vývoje, pozorované ze vzdálenosti 1500 světelných let“. Rodí se právě teď ve Velké mlhovině v Orionu hvězdy, nebo dokonce celé sluneční soustavy? Mnoho astronomů se domnívá, že ano.

Od porodnice k hvězdnému hřbitovu

Jak Orion s lukem v ruce kráčí kupředu, zdá se, že se chce utkat se souhvězdím Býka (latinsky Taurus). I malý dalekohled objeví, že u špičky Býkova jižního rohu je nezřetelná světlá skvrna. Říká se jí Krabí mlhovina a ve velkém dalekohledu vypadá jako právě probíhající výbuch — to je vidět na straně 9. Je-li Velká mlhovina v Orionu hvězdnou porodnicí, Krabí mlhovina poblíž je možná hrobem hvězdy, která zašla velmi násilnou smrtí.

Tuto nebeskou katastrofu možná zaznamenali čínští astronomové, kteří popsali „hvězdu hosta“ v souhvězdí Býka, která se náhle objevila 4. července 1054 a zářila tak jasně, že byla 23 dní vidět i za dne. „Několik týdnů,“ říká astronom Robert Burnham, „zářila světlem asi čtyř set milionů sluncí.“ Astronomové říkají takové okázalé hvězdné sebevraždě supernova. I teď, téměř tisíc let od doby, kdy byl výbuch pozorován, letí explodovaná hmota vesmírem rychlostí asi osmdesát milionů kilometrů za den.

Hubblův kosmický teleskop pracoval i v této oblasti a nahlížel hluboko do srdce mlhoviny. Podle časopisu Astronomy objevil „v Krabí mlhovině podrobnosti, které astronomové vůbec nečekali“. Astronom Paul Scowen říká, že tyto objevy „by měly teoretikům na nějakou dobu zamotat hlavu“.

Astronomové, například Robert Kirshner z Harvardu, se domnívají, že porozumět zbytkům supernovy — například Krabí mlhovině — je důležité, protože pomocí nich se dají měřit vzdálenosti od jiných galaxií, a to je právě předmětem intenzívního bádání. Jak jsme již viděli, nesoulad ve vzdálenostech od jiných galaxií nedávno podnítil živou debatu o teorii velkého třesku jako modelu vzniku vesmíru.

Až za souhvězdím Býka, ale stále ještě na západní lednové obloze, je ze severní polokoule vidět jemná záře v souhvězdí Andromedy. Tato záře pochází z Velké galaxie v Andromedě, nejvzdálenějšího objektu, jaký je pozorovatelný prostým okem. Divy Oriona a Býka jsou na našem kosmickém dvorku — ve vzdálenosti několika tisíc světelných let. Teď se však díváme do dálky asi dvou milionů světelných let na velkou spirálu z hvězd, která se velmi podobá naší vlastní galaxii, Mléčné dráze, ale je větší — od jednoho konce ke druhému měří asi 180 000 světelných let. Když se díváte na jemnou záři Andromedy, dopadá vám do očí světlo, které je možná starší než dva miliony let!

V posledních letech se Margareta Gellerová a další astronomové pustili do náročného programu — chtějí vytvořit trojrozměrnou mapu všech galaxií kolem nás. Z výsledků vyplynuly otázky závažné pro teorii velkého třesku. Tito kosmičtí kartografové neviděli galaxie rovnoměrně rozložené v každém směru, ale objevili „tapisérii galaxií“ ve struktuře, jejíž rozměry přesahují miliony světelných let. „Jak byla tato tapisérie utkána z téměř uniformní hmoty novorozeného vesmíru, je jednou z nejpalčivějších otázek kosmologie,“ uvádí nedávná zpráva v renomovaném časopise Science.

Dnes večer jsme začali pohledem na lednovou noční oblohu a rychle jsme objevili nejen krásu, ze které se tají dech, ale také otázky a tajemství, které se týkají samotné podstaty a původu vesmíru. Jak to začalo? Kde se vzala ta složitost, kterou dnes pozorujeme? Co se stane s nebeskými zázraky, které nás obklopují? Může to někdo říci? Uvidíme.

[Rámeček na straně 8]

Jak mohou vědět, jak je daleko?

Když nám astronomové říkají, že Velká galaxie v Andromedě je vzdálena dva miliony světelných let, je to kvalifikovaný odhad. Nikdo ještě nepřišel na to, jak měřit tak ohromné vzdálenosti přesně. Vzdálenosti těch nejbližších hvězd, které jsou v okruhu asi dvou set světelných let, se dají měřit přímo, pomocí stelární paralaxy. Při takovém výpočtu se používá obyčejná trigonometrie. Tato metoda se však dá použít jen pro hvězdy, které jsou tak blízko Zemi, že se obíháním Země kolem Slunce poněkud mění jejich poloha na obloze. Většina hvězd a všechny galaxie jsou mnohem dále. Tam také začíná odhadování. Odhadována je i vzdálenost hvězd, které jsou poměrně blízko, jako například slavný rudý veleobr Betelgeuze v Orionu, a jejich předpokládaná vzdálenost se pohybuje od 300 až 1000 světelných let a více. Nemělo by nás tedy překvapovat, že astronomové nemají jednotný názor na to, jak daleko jsou různé galaxie, protože vzdálenosti galaxií jsou milionkrát větší než vzdálenost blízkých hvězd.

[Rámeček na straně 8]

Supernovy, pulsary a černé díry

V srdci Krabí mlhoviny leží jeden z nejpodivnějších objektů známého vesmíru. Podle vědců se tento drobný pozůstatek zaniklé hvězdy, stlačený do neuvěřitelné hustoty, otáčí ve svém hrobě třicetkrát za sekundu a vysílá paprsek rádiových vln, které byly na Zemi poprvé zaznamenány v roce 1968. Říká se mu pulsar a je popisován jako rotující zbytek supernovy, který byl tak stlačen, že elektrony a protony v atomu původní hvězdy se k sobě přitiskly natolik, že vytvořily neutrony. Vědci říkají, že kdysi to bylo masivní jádro takového veleobra, jako je Betelgeuze nebo Rigel v Orionu. Když hvězda explodovala a její svrchní vrstvy byly vymrštěny do kosmického prostoru, zbylo jen scvrklé jádro, do běla rozžhavená struska, jejíž nukleární plameny již dávno uhasly.

Představte si, že máte hvězdu o hmotnosti dvou Sluncí a stlačíte ji do koule o průměru 15 až 20 kilometrů! Představte si, že vezmete planetu Zemi a stlačíte ji tak, že má průměr jen 120 metrů. Krychlový centimetr takové hmoty by vážil více než 16 miliard tun.

Zdá se však, že ani takto popsané stlačení hmoty není konečné. Kdybychom Zemi stlačili do velikosti kuličky na hraní, její gravitační pole by bylo tak silné, že by z něj neuniklo ani světlo. Pak by naše maličká Země jakoby zmizela v něčem, čemu se říká černá díra. Ačkoli se většina astronomů domnívá, že černé díry existují, dosud to nebylo dokázáno a ukazuje se, že černé díry nejsou tak běžné, jak se před několika lety předpokládalo.

Ohromující vesmír

‚Něco chybí‘ — Co to je?

ZA JASNÉ, tmavé noci jsme se dívali na oblohu. Teď se vracíme zmrzlí dovnitř a světlo v místnosti nás oslňuje. Z ohromné krásy se nám točí hlava a honí se nám v ní spousta otázek. Proč je tu vesmír? Kde se tu vzal? Kam směřuje? To jsou otázky, na něž mnoho lidí hledá odpověď.

Dennise Overbye přivedlo pět let bádání v kosmologii na vědecké konference a do výzkumných středisek všude na světě. Tento pisatel populárně-vědecké literatury popsal rozhovor se světově proslulým fyzikem Stephenem Hawkingem: „Nakonec jsem chtěl od Hawkinga vědět, co jsem od něj chtěl vědět vždycky: Kam jdeme, když umíráme.“

Tato slova byla sice míněna ironicky, ale vypovídají o naší době. Otázky se netýkají ani tak hvězd samotných či teorií a rozporných názorů kosmologů, kteří hvězdy studují. Lidé dnes stále hladovějí po odpovědích na základní otázky, které lidstvo pronásledují celá tisíciletí: Proč jsme zde? Existuje Bůh? Kam jdeme, když umíráme? Kde jsou odpovědi na tyto otázky? Dají se najít ve hvězdách?

Jiný pisatel populárně-vědecké literatury John Boslough uvedl, že jak se lidé odvracejí od náboženství, stávají se vědci, například kosmologové, „bezvadným kněžstvem éry sekularismu. Oni, nikoli náboženští vůdci, nyní kousek po kousku odhalují všechna tajemství vesmíru — už ne v podobě duchovních zjevení, ale ve formě rovnic, které nejsou srozumitelné nikomu, jen oněm pomazaným.“ Ale odhalí tito lidé všechna tajemství vesmíru a zodpovědí všechny otázky, které lidstvo pronásledují celé věky?

Co kosmologové odhalují nyní? I když se neustále dohadují o detailech, většinou zastávají některou verzi „teologie“ velkého třesku, která se stala světským náboženstvím naší doby. „Přesto,“ uvedl John Boslough, „v kontextu nových a rozporuplných pozorování začíná teorie velkého třesku stále více vypadat jako příliš zjednodušený model vzniku vesmíru. Začátkem devadesátých let byla teorie velkého třesku . . . stále méně schopna odpovědět na nejzákladnější otázky.“ Dodal, že „nemálo teoretiků vyjádřilo názor, že tato teorie nepřežije devadesátá léta“.

Některé současné kosmologické domněnky se možná ukáží jako pravdivé, ale možná také ne. Možná, že v tajemné záři Velké mlhoviny v Orionu vznikají planety, ale možná, že tam nevznikají. Nepopiratelnou skutečností je, že to nikdo na této zemi neví jistě. Teorií je spousta, ale poctiví badatelé opakují to, co bystře postřehla Margaret Gellerová, totiž že v tom, jak dnes věda chápe vesmír, přece jen — navzdory líbivým řečem — něco základního chybí.

Chybí ochota přijmout nepříjemná fakta

Většina vědců — a tudíž i většina kosmologů — se přiklání k teorii evoluce. Je pro ně nepřijatelné, aby nějakou roli ve stvoření připisovali inteligenci a záměru, a při pouhé zmínce o Bohu jako Stvořiteli se otřesou. O takovém kacířství odmítají vůbec uvažovat. Žalm 10:4 se nelichotivě vyjadřuje o povýšeném člověku, který „nezkoumá; všechny jeho myšlenky jsou: ‚Bůh není‘“. Jeho tvořícím božstvem je Náhoda. Ale jak poznání roste a náhoda a shoda okolností se pod rostoucí zátěží dokladů hroutí, začíná se vědec stále více obracet k takovým tabu, jako je inteligence a záměr. Uvažujme o následujících příkladech:

„Jedna složka v kosmologických studiích rozhodně chybí. Vznik vesmíru vyžadoval inteligenci, stejně jako ji vyžaduje složení Rubikovy kostky,“ napsal astrofyzik Fred Hoyle ve své knize The Intelligent Universe (Inteligentní vesmír), strana 189.

„Čím více zkoumám vesmír a studuji podrobnosti jeho stavby, tím více nacházím důkazů o tom, že vesmír v nějakém smyslu musel vědět, že budeme existovat.“ (Disturbing the Universe od Freemana Dysona, strana 250)

„Jaké vlastnosti vesmíru byly podstatné pro vznik tvorů, jako jsme my? A to, že náš vesmír tyto vlastnosti má — byla to shoda okolností, nebo to mělo nějaký hlubší důvod? . . . Existuje nějaký skrytý plán, podle kterého je vesmír ušit lidstvu na míru?“ (Cosmic Coincidences [Kosmické shody okolností] od Johna Gribbina a Martina Reese, strany xiv, 4)

O těchto vlastnostech také pojednává Fred Hoyle ve své knize, z níž jsme již citovali, na straně 220: „Zdá se, že takové jevy se uspořádáním světa přírody prolínají jako šňůra šťastných náhod. Ale těchto zvláštních shod okolností je tolik, že to zřejmě vyžaduje nějaké vysvětlení.“

„Neplatí jen to, že člověk je přizpůsoben vesmíru, ale také vesmír je přizpůsoben člověku. Představte si vesmír, ve kterém by se jedna ze základních bezrozměrných fyzikálních konstant změnila o několik procent na jednu nebo na druhou stranu. V takovém vesmíru by člověk nikdy nemohl vzniknout. To je ústřední myšlenkou antropického principu. Podle tohoto principu v centru celé mašinérie a konstrukce světa leží vznik života.“ (The Anthropic Cosmological Principle [Antropický kosmologický princip] od Johna Barrowa a Franka Tiplera, strana vii.)

Bůh, záměr a fyzikální konstanty

Jaké základní fyzikální konstanty jsou důležité pro to, aby mohl ve vesmíru existovat život? The Orange County Register z 8. ledna 1995 obsahoval zprávu, ve které bylo několik těchto konstant uvedeno. Bylo zdůrazněno, jak jemně musí být vyladěny: „Kvantitativní hodnoty mnoha základních fyzikálních konstant, které definují vesmír — například náboj elektronu, konstantní rychlost světla nebo poměr sil základních interakcí v přírodě —, jsou neuvěřitelně přesné, některé až na 120 desetinných míst. Vývoj životodárného vesmíru je na tyto hodnoty nesmírně citlivý. Jakákoli drobná odchylka — nanosekunda zde, angström tam — a vesmír by mohl být mrtvý a pustý.“

Autor této zprávy se pak zmínil o tom, o čem se obvykle nemluví: „Zdá se, že je rozumnější předpokládat, že za tímto procesem je nějaký tajemný vliv, snad činnost nějaké inteligentní a plánující síly, která vesmír vyladila, a tak jej připravila na náš příchod.“

Poměrně obsáhlý seznam těchto fyzikálních konstant uvedl ve své knize The Symbiotic Universe (Symbiotický vesmír) také profesor astronomie a kosmologie George Greenstein. V tomto seznamu byly uvedeny konstanty, které jsou tak jemně vyladěné, že kdyby měly jen nepatrně jinou hodnotu, nemohl by vzniknout žádný atom, žádná hvězda, žádný vesmír. Podrobnosti o těchto vztazích jsou uvedeny v doprovodném rámečku. Aby mohl existovat fyzický život, musí existovat tyto vztahy. Jsou složité a možná jim všichni čtenáři neporozumějí, ale znají je mimo jiné astrofyzici, kteří jsou v těchto oblastech školeni.

Jak se seznam prodlužoval, Greensteina to začalo zdolávat. Řekl: „Tolik shod okolností! Čím déle jsem četl, tím více jsem byl přesvědčen, že takové ‚shody okolností‘ nemohla způsobit náhoda. Ale jak rostlo toto přesvědčení, rostlo i něco jiného. I teď je těžké vysvětlit slovy, co to ‚něco‘ vlastně bylo. Byla to intenzívní nelibost, někdy až téměř fyzická. Úplně jsem se svíjel nespokojeností . . . Je možné, že jsme náhle, aniž jsme to zamýšleli, narazili na vědecký důkaz existence Nejvyšší bytosti? Byl to Bůh, kdo nějakým způsobem zasáhl a prozřetelně vytvořil vesmír k našemu užitku?“

Znechucen a zděšen touto myšlenkou se Greenstein rychle vrátil ke své vědecko-náboženské ortodoxnosti a prohlásil: „Bůh není vysvětlením.“ Nebyl to platný argument — ta myšlenka byla tak nepřijatelná, že ji nemohl strávit!

Přirozená lidská potřeba

Nic z toho, co jsme uvedli, nemá snižovat pilnou práci upřímných vědců, kosmology nevyjímaje. Svědkové Jehovovi zvlášť oceňují mnoho jejich objevů, které se týkají stvoření a které odhalují moc, moudrost a lásku pravého Boha, Jehovy. Dopis Římanům 1:20 prohlašuje: „Jeho neviditelné vlastnosti jsou totiž jasně patrné od stvoření světa, protože je lze pochopit z učiněných věcí, dokonce i jeho věčnou moc a Božství, takže jsou neomluvitelní.“

Výzkumy a práce vědců jsou přirozenou lidskou odpovědí na potřebu, která je pro lidstvo stejně základní jako potřeba jídla, přístřeší a oblečení. Je to potřeba znát odpovědi na určité otázky o budoucnosti a smyslu života. Bůh „lidem dal do srdce i touhu po věčnosti, jenže člověk nevystihne začátek ani konec díla, jež Bůh koná“. (Kazatel 3:11, Ekumenický překlad)

To není tak špatná zpráva. Znamená, že člověk sice nikdy nebude vědět všechno, ale také se nikdy nestane, že by už neměl co poznávat: „A viděl jsem celé dílo pravého Boha, jak lidstvo není schopno zjistit dílo, které bylo vykonáno pod sluncem; ať lidstvo stále pracuje sebetvrději a hledá, přece to nezjistí. A i kdyby si snad řekli, že jsou dost moudří, aby poznali, nebudou schopni to zjistit.“ (Kazatel 8:17)

Někteří vědci namítají, že když za „řešení“ nějakého problému prohlásíme Boha, přestaneme mít potřebu dále zkoumat. Avšak člověk, který uznává Boha za Stvořitele nebes a země, může objevovat množství dalších úžasných podrobností a zkoumat mnoho záhadných tajemství. Je to, jako by měl zelenou, aby se pustil do nádherného dobrodružství objevování a poznávání!

Kdo může odolat pozvání Izajáše 40:26? „Vysoko pozvedněte oči a vizte.“ Na těchto stránkách jsme vysoko pozvedli oči a viděli jsme ‚to chybějící‘, co kosmologům uniká. Také jsme vypátrali, kde jsou odpovědi na stále se opakující otázky, které hlodají v lidské mysli celé věky.

Odpovědi jsou zapsané v knize

Odpovědi zde byly vždycky, ale mnoho lidí dnes — stejně jako náboženští činitelé v Ježíšově době — si ve vztahu k odpovědím, které nevyhovují jejich teoriím a zvolenému životnímu stylu, zaslepilo oči, otupilo sluch a zatvrdilo srdce. (Matouš 13:14, 15) Jehova nám řekl, odkud pochází vesmír, kde se tu vzala země a kdo na ní bude žít. Řekl nám, že obyvatelé země musí zemi zušlechťovat a láskyplně se starat o rostliny a zvířata, jež ji obývají spolu s lidmi. Také nám řekl, co se děje, když člověk umírá, řekl nám, že člověk může znovu ožít, a ještě řekl, co musí dělat, aby mohl na zemi žít věčně.

Pokud vás zajímají odpovědi v jazyce Božího inspirovaného Slova, Bible, přečtěte si laskavě tyto texty: 1. Mojžíšova 1:1, 26–28; 2:15; Přísloví 12:10; Matouš 10:29; Izajáš 11:6–9; 45:18; 1. Mojžíšova 3:19; Žalm 146:4; Kazatel 9:5; Skutky 24:15; Jan 5:28, 29; 17:3; Žalm 37:10, 11; Zjevení 21:3–5.

Proč si tyto texty někdy večer doma nepřečíst s rodinou, se sousedem či se skupinou přátel? Buďte si jisti, že takové texty dají podnět k poučnému a živému rozhovoru!

Zaujala vás tajemství vesmíru a zapůsobila na vás jeho krása? Proč byste nepoznali lépe Toho, kdo jej stvořil? Pro neživá nebesa naše zvědavost a údiv nic neznamenají, ale Jehova Bůh, který je stvořil, stvořil i nás a zajímá se o ty mírné lidi, kteří mají zájem poznávat jej i jeho stvoření. Po celé zemi se dnes šíří pozvání: „‚Pojď!‘ A každý, kdo slyší, ať řekne: ‚Pojď!‘ A každý, kdo žízní, ať přijde; každý, kdo si přeje, ať si vezme zdarma vodu života.“ (Zjevení 22:17)

Jak je toto pozvání od Jehovy hřejivé! Vesmír nebyl stvořen nemyslícím, bezúčelným výbuchem, ale Bohem nezměrné inteligence, který má určitý záměr a který měl od počátku na mysli i vás. Jeho zásoby neomezené energie jsou pod bedlivou kontrolou a jsou vždy k dispozici pro podporu jeho služebníků. (Izajáš 40:28–31) Vaše odměna za to, že ho budete poznávat, bude stejně nekonečná jako sám majestátní vesmír!

„Nebesa oznamují Boží slávu; a prostor vypráví o díle jeho rukou.“ (Žalm 19:1)

[Rámeček na straně 13]

Seznam některých fyzikálních konstant, které jsou pro existenci života nezbytné

Náboje elektronu a protonu musí mít stejnou hodnotu, ale opačné znaménko; neutron musí být o zlomek procenta těžší než proton; aby mohlo dojít k fotosyntéze, musí být mezi teplotou Slunce a absorpčními vlastnostmi chlorofylu soulad; kdyby silná interakce byla o něco slabší, Slunce by nemohlo produkovat energii termonukleární reakcí, ale kdyby byla o něco silnější, potom by palivo, které by bylo pro vznik energie potřebné, bylo extrémně nestabilní; kdyby neexistovaly dvě různé pozoruhodné rezonance v atomových jádrech, které jsou ve středu rudých obrů, nemohl by vzniknout žádný další prvek kromě hélia; kdyby prostor měl méně než tři rozměry, bylo by propojení v toku krve a v nervové soustavě nemožné; a kdyby byl prostor více než trojrozměrný, nemohl by oběh planet kolem Slunce být ustálený. (The Symbiotic Univerze, strany 256–257)

[Rámeček na straně 14]

Neviděl někdo moji chybějící hmotu?

Galaxie v Andromedě, tak jako všechny ostatní spirální galaxie, majestátně rotuje v kosmu jako gigantický hurikán. Astronomové dovedou u mnoha galaxií vypočítat rychlost rotace z jejich světelného spektra, a když to udělají, zjišťují něco neuvěřitelného. Rychlost jejich rotace se zdá být nemožná! Zdá se, že všechny spirální galaxie rotují příliš rychle. Chovají se, jako by všechny viditelné hvězdy v galaxii byly zasazeny do mnohem většího oblaku temné hmoty, která je teleskopem neviditelná. „Formy temné hmoty neznáme,“ připouští astronom James Kaler. Kosmologové odhadují, že pro devadesát procent chybějící hmoty není vysvětlení. Zuřivě se snaží ji najít, buď ve formě hmotných neutrin, nebo v nějakém neznámém, ale velmi hojně se vyskytujícím typu hmoty.

Kdybyste chybějící hmotu našli, dejte ihned vědět místnímu kosmologovi!