Nábožná úcta k obrazům a sochám — Rozpory

JAKÝSI muž někde v Polsku je již téměř připraven na delší cestu. Musí však vykonat ještě jednu důležitou věc. Klekne si před obraz Ježíše, přinese obětní dar a pomodlí se, aby měl při svém cestování ochranu.

Tisíce kilometrů odtud, v thajském městě Bangkoku, můžeme být svědky prvního ze svátků buddhistického ročního cyklu, a to v době květnového úplňku. Při tomto svátku se ulicemi nosí v procesí socha Buddhy.

Jistě víte, že nábožná úcta k obrazům a sochám, jak ji zde popisujeme, je všeobecně rozšířená. Před obrazy a sochami se sklánějí doslova miliardy lidí. Po celá tisíciletí se obrazy a sochy považují za důležitý prostředek, jímž je možné přiblížit se k Bohu.

Jak se díváte vy na používání obrazů a soch při uctívání? Je nábožná úcta k obrazům a sochám správná, nebo je nesprávná? Jaký je Boží názor na tuto otázku? Můžeme podle něčeho usuzovat, že Bůh takové uctívání přijímá? Možná, že jste se vy sami těmito otázkami příliš nezabývali. Jestliže si však ceníte toho, že je možné mít vztah k Bohu, potřebujete na ně najít odpověď.

Je pravda, že pro mnohé je to těžko řešitelný problém. A je vlastně již po celá tisíciletí předmětem rozhořčených sporů, při nichž se sahá někdy i k násilí. Například v roce 1513 př. n. l. zničil hebrejský vůdce Mojžíš zlatou sochu telete a popravil mečem asi 3 000 mužů, kteří se jí klaněli. — 2. Mojžíšova, kapitola 32.

Silný odpor k používání náboženských obrazů a soch neprojevovali pouze Židé. Starověcí světští historikové zachovali legendu o perském vladaři Takmurupovi, který prý staletí před Mojžíšem podnikal rozsáhlá tažení proti projevům nábožné úcty k lidským výtvorům. V Číně prý jeden starověký legendární král podnikl vojenský útok proti sochám různých bohů. Když byly sochy zničeny, prohlásil projevy nábožné úcty vůči bohům vytvořeným z hlíny za nerozumnost. Později, za dětství Muhammada, existovali Arabové, kteří se stavěli proti používání obrazů a soch při uctívání. Měli vliv na Muhammadův postoj k modlářství v pozdějších letech. V Koránu Muhammad učí, že modlářství je neodpustitelný hřích, že za modláře se nemá nikdo modlit a že manželství s modláři je zakázáno.

Dokonce i význačné náboženské osobnosti křesťanstva ve druhém, třetím, čtvrtém a pátém století n. l., jako Irenaeus, Origenes, Eusebius z Caesareje, Epifanius a Augustin, byly proti používání obrazů a soch při uctívání. Přibližně začátkem čtvrtého století n. l. sestavila skupina biskupů v Elviře ve Španělsku řadu důležitých prohlášení proti projevům nábožné úcty k lidským výtvorům. Tento známý koncil v Elviře vedl k zákazu obrazů a soch v chrámech a k zavedení přísných trestů pro ty, kteří obrazy a sochy uctívají.

Obrazoborci

Tak se připravovala půda pro jeden z největších sporů v dějinách: ikonoklastický neboli obrazoborecký spor v osmém a devátém století. Jeden historik říká, že tento „rozhořčený spor, který trval půl druhého století, přinesl nevýslovné utrpení“ a byl „jednou z bezprostředních příčin rozkolu mezi Východní a Západní říší“.

Slovo „ikonoklast“ neboli „obrazoborec“ pochází z řeckých slov eikon, které znamená „obraz, zobrazení“ a klastes, jež znamená „bořitel“. Toto hnutí proti obrazům, jak je patrné z jeho názvu, usilovalo o odstranění a zničení obrazů v celé Evropě. Bylo vydáno několik zákonů, které zakazovaly uctívání obrazů a měly skoncovat s používáním obrazů při uctívání. Prokazování nábožné úcty obrazům a sochám se stalo ožehavým politickým sporem, který vtáhl císaře a papeže, a také vojevůdce a biskupy, do skutečné teologické války.

A bylo to víc než jen slovní válka. McClintockova a Strongova Cyclopedia of Biblical, Theological, and Ecclesiastical Literature říká, že když císař Lev III. vydal výnos proti používání obrazů a soch v chrámech, lid „se proti tomuto výnosu hromadně vzbouřil, a nepokoje, při nichž docházelo k násilí, se zejména v Konstantinopoli“ staly každodenním jevem. Srážky mezi císařskými vojsky a lidem vedly k popravám a k vraždění. Mniši byli krutě pronásledováni. O staletí později, v 16. století, se vedla v Curychu ve Švýcarsku celá řada veřejných debat ohledně sporné otázky, zda mají být v chrámech obrazy. Vedlo to k vydání výnosu, podle něhož měly být všechny obrazy a sochy z chrámů odstraněny. Někteří reformátoři byli známí tím, že intenzívně a často za použití násilí odsuzovali uctívání obrazů.

I dnes se názory moderních teologů na používání obrazů a soch při uctívání velice rozcházejí. Následující článek vám pomůže posoudit, zda mohou lidské výtvory skutečně člověku pomoci, aby se přiblížil k Bohu.

Přiblíží vás obrazy a sochy k Bohu?

DNES najdeme v muzeích stovky egyptských, babylónských a řeckých soch. Bývaly kdysi předmětem zanícené, nábožné úcty a dnes jsou vystavovány jako pouhá starověká umělecká díla. Měly moc pouze v představách těch, kteří je uctívali. Když nakonec zmizely národy, které jim prokazovaly nábožnou úctu, zmizela i údajná síla těchto lidských výtvorů. Ukázalo se, že lidské výtvory jsou nemohoucí, neživé předměty ze dřeva, kamene nebo kovu — a že to tak bylo vždy.

A co můžeme říci o obrazech a sochách, kterým lidé v dnešní době prokazují nábožnou úctu a které uctívají? Jsou snad tyto obrazy a sochy mocnější než výtvory starověkých Egypťanů, Babylóňanů a Řeků? Pomáhají opravdu člověku, aby se jejich prostřednictvím přiblížil k Bohu?

Jedna generace za druhou pomíjí a zdá se, že se přitom lidstvo stále více vzdaluje od Boha. Jak tomu však mohou zabránit všechny ty obrazy a sochy, co jich na světě je? Pokud o ně nikdo nepečuje, sedá na ně prach a nakonec se rozpadnou nebo shnijí. Nemohou se postarat samy o sebe, a tím méně mohou něco udělat pro člověka. Ještě důležitější je však otázka: Co o této věci říká Bible?

Nákladné, pracné, ale neužitečné

Nemůže nás překvapit, že Bible odhaluje uctívané lidské výtvory jako neužitečné a neschopné pomoci jejich ctitelům, aby se přiblížili k Bohu. Náboženské obrazy a sochy jsou sice obvykle nákladné a pracné, ale Bible odhaluje jejich skutečnou cenu slovy: „Jejich modly jsou stříbro a zlato, dílo rukou pozemského člověka. Ústa mají, ale nemohou mluvit; oči mají, ale nemohou vidět; uši mají, ale nemohou slyšet. Nos mají, ale nemohou čichat. Ruce jsou jejich, ale hmatat nemohou. Nohy jsou jejich, ale chodit nemohou; z hrdla nevydají zvuk. Ti, kteří je dělají, stanou se podobnými přesně jim, všichni, kteří v ně důvěřují.“ — Žalm 115:4–8.

Bible nejen odhaluje bezcennost model, ale také obrazy a sochy i jejich ctitele odsuzuje: „Jsou jako strašák z okurkového pole a nemohou mluvit. Zcela jistě jsou nošeny, neboť nemohou udělat ani krok. Neboj se kvůli nim, vždyť nemohou učinit nic neblahého, a navíc nemají na to, aby učinily něco dobrého. Každý člověk se choval tak nerozumně, jako by neznal. Každý kovotepec se jistě zastydí kvůli vyřezávanému obrazu; vždyť jeho litý obraz je faleš, a není v nich duch. Jsou marnost, dílo posměchu.“ — Jeremjáš 10:5, 14, 15.

Katolický názor

Je pravda, že mnozí, kteří se před náboženskými sochami a obrazy sklánějí, modlí se před nimi, rozsvěcují před nimi svíčky a líbají je, se sami nepovažují za modláře nebo za ctitele obrazů. Katolíci například tvrdí, že obrazům Krista a Marie projevují nábožnou úctu ne proto, že by obrazům samotným bylo vlastní nějaké božství, ale že je uctívají kvůli tomu, koho obrazy znázorňují. Dílo The World Book Encyclopedia uvádí, že „v římskokatolické církvi se nábožná úcta prokazuje obrazům a sochám jako symbolům osob, které znázorňují“. Podle kázání katolického duchovenstva je správné projevovat nábožnou úctu nějakému obrazu jen do té míry, pokud se mu neprokazuje taková úcta, jaká patří samotnému Bohu.

Nábožná úcta je však těmto obrazům a sochám skutečně prokazována. Dokonce i New Catholic Encyclopedia připouští, že taková nábožná úcta je „aktem uctívání“. Ježíš Kristus však ukázal, že je vyloučené chtít se přiblížit k Bohu pomocí obrazů. Řekl: „Nikdo nepřichází k Otci, leda skrze mne.“ (Jan 14:6) Proto nijak nepřekvapuje, že křesťané v prvním století odmítali používání obrazů při uctívání.

Dnes však náboženství křesťanstva počtem obrazů předčí všechna ostatní. Ano, dějiny i Písma svědčí o tom, že prokazovat nějakému lidskému výtvoru nábožnou úctu je pošetilé. A přesto jsou všude na světě lidé, kteří se hlásí ke křesťanství a v upřímném hledání Boha se dále sklánějí před obrazy a sochami a modlí se k nim. Proč?

Podlehli svodu nepřítele

Prorok Izajáš prohlásil, že ti, kteří v jeho době uctívali obrazy, nechápali, že jednají pošetile, „protože jejich oči byly zalepeny, aby neviděli, jejich srdce, aby nemělo pochopení“. (Izajáš 44:18) Kdo asi mohl působit na lidi takovým vlivem? Ikonoklastický koncil v roce 754 n. l. prohlásil, že prokazování nábožné úcty obrazům zavedl Satan, aby odvedl člověka od pravého Boha. Byl tento závěr správný?

Ano. Odpovídá totiž inspirované Bibli, která o staletí dříve ukázala, že hlavní Boží nepřítel, Satan Ďábel, „zaslepil mysl“ lidí, aby ‚neprozářila‘ pravda. (2. Korinťanům 4:4) Když tedy někdo prokazuje nábožnou úctu nějakému lidskému výtvoru, nepřibližuje se k Bohu, ale slouží vlastně zájmům démonů. — 1. Korinťanům 10:19, 20.

Jak se přiblížit k Bohu

Obrazy nám nemohou pomoci, abychom se přiblížili k Bohu. Vznešený Stvořitel, Jehova Bůh, si oškliví prokazování nábožné úcty obrazům. (5. Mojžíšova 7:25) „Jehova je Bůh, který vyžaduje výlučnou oddanost.“ (Nahum 1:2) On sám říká: „Já jsem Jehova. To je mé jméno; a nikomu jinému nedám svou vlastní slávu, ani svou chválu rytinám.“ (Izajáš 42:8) Proto Bible varuje, že ti, kteří projevují nábožnou úctu obrazům, „nezdědí Boží království“. — Galaťanům 5:19–21.

Jehova je však také Bůh milosrdný a odpouštějící. Bible mluví o lidech, kteří se od svých model obrátili k Bohu, a když přestali se svými modlářskými zvyky, byli prohlášeni za spravedlivé. (1. Korinťanům 6:9–11; 1. Tesaloničanům 1:9) Dbali Ježíšových slov: „Bůh je Duch a ti, kteří ho uctívají, musí uctívat duchem a pravdou.“ — Jan 4:24.

Vážné studium Bible ukáže, že přiblížit se k Bohu není obtížné. (Skutky 17:26–28) Bůh je vřelý, milující a přístupný. Zve nás, abychom si vytvářeli důvěrný vztah k němu, a očekává to od nás. — Izajáš 1:18.

Svědkové Jehovovi vás vybízejí, abyste poznali našeho nebeského Otce jako Osobu, abyste se poučili o jeho jménu Jehova a o jeho vlastnostech a jednání s lidstvem. Ze stránek jeho Slova, Bible, pochopíte, proč k tomu, abyste se přiblížili k Bohu, skutečně nepotřebujete žádné viditelné pomůcky, jako jsou sochy a obrazy. Ano, „přibližte se k Bohu a on se přiblíží k vám“. — Jakub 4:8.

[Rámeček na straně 6]

Historikové zjišťují, že. . .

◻ „Je dobře známé, že v buddhismu, založeném v šestém století př. n. l., se začala vyskytovat první vyobrazení jeho zakladatele teprve kolem prvního století n. l.“

„Hinduistická tradice byla po staletí v podstatě bez idolů či obrazů.“

„Jak hinduismus, tak i buddhismus začaly bez idolů a obrazů a přijímaly je do svého uctívání teprve postupně. Křesťanství jednalo stejně.“ — Mircea Eliade, The Encyclopedia of Religion.

◻ „Různé biblické zprávy svědčí o tom, že k pravému uctívání Boha nepatřily obrazy ani sochy. . . Také v NZ [Novém zákoně] je uctívání cizích bohů a model zakázáno.“ — New Catholic Encyclopedia.

◻ „U raných křesťanů byly obrazy při uctívání neznámou věcí.“ — Cyclopedia of Biblical, Theological, and Ecclesiastical Literature od McClintocka a Stronga.

◻ „Ani v Novém zákoně, ani v žádných pravých spisech z prvního období křesťanství nelze objevit ani stopu po veřejném nebo soukromém uctívání soch a obrazů.“ — A Concise Cyclopedia of Religious Knowledge od Eliase Benjamina Sanforda.

◻ „Křesťany v rané době by jímala hrůza již při pouhém pomyšlení, že by se do chrámů umístily obrazy. Kdyby se jim někdo klaněl nebo se k nim modlil, považovali by to jedině za modlářství.“ — History of the Christian Church od Johna Fletchera Hursta.

◻ „V rané křesťanské církvi se důsledně projevoval odpor proti zpodobňování obrazů Krista a světců a proti tomu, aby se jim projevovala nábožná úcta.“ — The New Encyclopædia Britannica.

◻ „Raná církev sice neměla nic proti umění, ale přesto neměla žádná vyobrazení Krista.“ — Schaff-Herzog Encyclopedia of Religious Knowledge.

[Obrázek na straně 7]

Ježíš zdůraznil, že Bůh hledá ty, kteří ‚uctívají Otce duchem a pravdou‘