Indiáni Goahirové příznivě reagují
STARŠÍ paní, která seděla ve stínu velikého stromu a měla na sobě černý oděv sahající až na zem, nám připadala jako z jiného světa. Také jazyk, jímž mluvila, se nám zdál neobvyklý. „Přijďte zas,“ řekla nadšeně. Ukázala na dalších padesát lidí ze svého kmene, kteří seděli kolem, a dodala: „Všichni chceme, abyste zase přišli. Choďte k nám každý týden!“
Kdo byli ti lidé? Proč tak dychtili po tom, abychom zase přišli, ačkoli nás předtím nikdy neviděli? Dovolte, abychom vám vylíčili jeden den, který jsme strávili mezi Indiány Goahiry, žijícími na poloostrově La Guajira v severovýchodní Kolumbii a sousední severozápadní Venezuele.
První dojmy
Vydali jsme se na cestu z Caracasu, hlavního města Venezuely, a naší první zastávkou bylo Maracaibo. Když jsme přijížděli do města, povšimli jsme si tří mladých žen, které šly po ulici v dlouhých barevných oděvech. Měly docela jiné rysy než většina Venezuelanů — vysedlé lícní kosti, hnědou pleť, rovné černé vlasy. Povšimli jsme si jejich lehké, půvabné chůze — a tak v nás první letmý pohled na Indiány Goahiry vyvolal napjaté očekávání.
V den naší cesty na poloostrov La Guajira bylo ráno jasné a klidné. Než začalo dopolední slunce připalovat, nastoupilo nás padesát do autobusu. Pociťovali jsme vzrušení, protože jsme se účastnili zvláštní celonárodní kampaně, při níž mělo být zde ve Venezuele rozšířeno biblické poselství do odlehlých oblastí. Mířili jsme do města Paraguachón, jež leží na hranici s Kolumbií.
Město Maracaibo zůstalo za námi a dále jsme projížděli mnoha městečky a vesnicemi s tržišti a stánky, kde se prodávaly tkané sandály a dlouhé barevné oděvy, kterým se říká manta. Uprostřed každé obce bylo úhledné náměstíčko a kostel v pastelových barvách, takže celá scenérie působila příjemným dojmem. Všichni lidé měli indiánské rysy. Připadali nám velice zvláštní, a museli jsme si proto stále připomínat, že právě tito lidé vlastně patří k původním Venezuelanům.
Vyhledáváme domy
Konečně jsme dorazili k cíli. Náš autobus zajel k okraji silnice a zaparkoval u nízké zdi ve stínu stromu s ohromnou korunou. Za zdí byla místní vesnická škola — zavřená, protože byla neděle.
Rozdělili jsme se do dvou skupin a vydali jsme se opačnými směry vyhledávat domy. Měli jsme každého pozvat na veřejnou přednášku, která se má konat ve tři hodiny odpoledne na školním dvoře, a to v goahirském jazyce. Doprovázela nás Evelinda, Indiánka z kmene Goahiro. Těšili jsme se, že nás proto lépe přijmou. Mluvili jsme totiž španělsky, ale jazyk goahiro jsme vůbec neznali.
Jakmile jsme se ocitli mimo osadu, hodně jsme se nachodili mezi jednotlivými domy. Když jsme tak šli po dlouhé, rovné silnici s hustým porostem po obou stranách, přidal se k nám asi desetiletý chlapec a prohlížel si nás s netajenou zvědavostí. Evelinda se na něho usmála a v jazyce goahiro mu vysvětlila, proč jsme tam přišli. Chlapec se jmenoval Omar. Když jsme ho pozvali na přednášku, odběhl pryč.
Odbočili jsme od silnice a vydali jsme se blátivou pěšinou, ještě rozmoklou nedávnými dešti. Dověděli jsme se, že to bývaly pašerácké stezky mezi Kolumbií a Venezuelou. Bujná vegetace prosycovala vzduch intenzívní vůní. Horký a vlhký vzduch sice působil poněkud tísnivě, ale naše nadšení se tím neztlumilo. A na všechno nepohodlí jsme stejně zapomněli, jakmile jsme po pěšině prošli hustou tropickou zelení a ocitli se náhle na rozlehlé mýtině — byli jsme u typické usedlosti Goahirů.
Setkání s Goahiry
Asi tucet koz s krásným bílým, černým a žlutohnědým zabarvením leželo ve stínu a pokojně přežvykovaly. V hamaku roztaženém mezi dvěma stromy ležela žena, která krmila děcko. Kolem si hrálo několik malých dětí. Hned vedle byl sdrátovaný plot z latěk, který obklopoval dům s doškovou střechou postavený z rákosu a bláta. V blízkosti bylo několik otevřených přístřešků. V jednom byla zřejmě kuchyň. Na ohništi na zemi hořelo dřevo a kolem bylo několik velkých nádob, které vypadaly jako kotle. Nedaleko se sušily zavěšené kozí kůže.
Muž stojící u branky zahlédl, jak přicházíme, vyběhl a postavil pro nás dvě stoličky blízko hamaku, v němž ležela žena. Evelinda pozdravila muže i ženu jejich jazykem a za pomoci ilustrované brožury Enjoy Life on Earth Forever! (Raduj se navždy ze života na zemi!) jim vysvětlila, jakou naději na budoucnost poskytují Písma. Byl zde takový klid, že jsme si uvědomili, jak nevhodným námětem by bylo mluvit zde o mezinárodních krizích nebo o tom, jak roste zločinnost v chudinských čtvrtích velkých měst. Jedna svědkyně v naší skupině nám předtím vysvětlila, že Indiáni Goahirové jsou svým založením poněkud zdrženliví, a že je proto důležité projevit hned na začátku vřelost a upřímný osobní zájem. „Často se vyptáváme na zdraví jejich rodiny, na úrodu, jestli v poslední době pršelo a na podobné věci,“ řekla. „To nám otevře cestu, abychom jim mohli říci o Božím Království a ukázat jim, že Jehova Bůh brzy odstraní všechno utrpení a Satana Ďábla, kterého se ti lidé obzvlášť bojí.“
Evelinda mluvila, její posluchači dávali najevo souhlas a zanedlouho se k nim připojila jiná žena a několik dětí. Již předtím jsme se dověděli, že podle goahirského zákona smí muž mít více než jednu manželku. Byla to snad právě taková rodina? Vzpomněli jsme si přitom na Yenny, hezkou jedenadvacetiletou Indiánku Goahiro, která žije v Maracaibu. Jeden bohatý Goahiro za ni jako za nevěstu nabízel vysokou cenu. Její rodiče, kteří nejsou svědky Jehovovými, se však neshodli v názorech. Yennina matka sice se sňatkem souhlasila, ale otec sňatek nedovolil. Nápadník již byl manželem Yenniny sestry!
Když Evelinda skončila své krátké svědectví, dostal muž brožuru. Žena, která stála za ním, chtěla brožuru také, a rádi jsme jí vyhověli. Ostatní svědkové již mezitím prošli kolem nás a šli dál. Nechtěli jsme v tomto neznámém prostředí zabloudit, a tak jsme pozvali rodinu na odpolední přednášku a odešli jsme.
Jeden svědek ve skupině vyprávěl, co se mu stalo. Jakýsi muž ležel v hamaku, pozorně naslouchal a jeho manželka mezitím přinesla občerstvení — dvě sklenice nápoje čiča, který se vyrábí z rozemletého zrní. Náš bratr nápoj zdvořile přijal a vypil. Magaly, která byla z kmene Goahiro a doprovázela bratra, později vysvětlila, jak se ten nápoj dělá. Obvykle se zrní drtí v zubech! Neudržela se a dala se do smíchu, když viděla, jak zbledl.
Na jiného muže z tohoto indiánského kmene očividně velmi zapůsobilo, že se náš bratr snažil sdělit jeho domácnosti biblické poselství. Muž se vyhoupl z hamaku, oblékl si košili a osobně je zavedl ke skryté osadě, která by se jinak dala přehlédnout.
Když jsme přecházeli jinou mýtinu, kde naši přátelé mluvili s dospělými členy rodiny, viděli jsme, jak pod stromem tiše stojí skupinka nahých malých dětí s nafouklými bříšky. Dověděli jsme se, že je to stav, který vzniká z podvýživy a působením parazitů. Mnozí z těchto lidí nemají tekoucí vodu ani elektřinu, tedy také ani chladničky, ventilátory či svítidla.
Neočekávaná účast
Ráno uběhlo velice rychle. Šli jsme nazpět k autobusu na oběd a byli jsme zvědaví, kolik z těch lidí, které jsme pozvali, asi odpoledne přijde na biblickou přednášku.
Ve tři čtvrtě na tři odpoledne jsme ještě nevěděli, jestli osazenstvo našeho autobusu nebude jediným posluchačstvem našeho goahirského bratra, který si připravil pětačtyřicetiminutovou přednášku v místním jazyce. Ale dopadlo to jinak! Na školní dvůr přicházela ostýchavě první rodinka. Určitě byli velice překvapení, když jim každý dával najevo, jak jsou vítáni. Za několik minut se dostavilo mnoho dalších lidí, a někteří šli zřejmě pěšky z velké dálky. Byla zde i ta rodina, která žila na mýtině, kde měli tucet koz! Paní, která tehdy ležela v hamaku, byla nyní oblečená v elegantní černé mantě, a jak jí to slušelo! Patrně zcela sám přišel také malý Omar, se kterým jsme mluvili na cestě. Objevili se i další, a ten jediný dlouhý betonový schod na školním dvoře, který posloužil jako lavice, byl celý obsazený. Nato začal náš milý řidič autobusu vynášet z autobusu sedadla, aby se na nich lidé mohli při přednášce usadit.
Eduardo měl biblický proslov a 55 Indiánů Goahiro tam sedělo a naslouchali. Neseděli však úplně tiše. Když s některým řečníkovým výrokem souhlasili, dávali to najevo pobrukováním nebo přizvukováním. Když mluvil o tom, že brzy skončí ničemnost, ta starší paní, o které byla zmínka na začátku, se připojila. „Ano, ničemnosti je hodně,“ řekla natolik nahlas, že to mohli všichni slyšet. „Někteří ničemní lidé dokonce sedí právě teď tady. Tak doufám, že dobře poslouchají!“ Bratr Eduardo taktně poděkoval za její poznámku a pokračoval v proslovu.
Po přednášce si je jeden z naší skupiny fotografoval. Goahirům se to líbilo a zeptali se, zda mají při dalším snímku držet zvednuté své brožury Enjoy Life. Pak postupně odcházeli, ale asi polovina jich tam zůstala a dívali se, jak nastupujeme do autobusu. Museli jsme jim slíbit, že se vrátíme, a pak stáli a mávali nám, dokud jsme se jim neztratili z dohledu.
Odjížděli jsme s pocitem, že jsme měli velkou přednost, když jsme směli přinést těmto lidem dobrou zprávu o Božím Království. V mnoha případech o ní slyšeli poprvé. Svědkové v Maracaibu již mluvili o své příští návštěvě. Bude mít tento příběh nějaké pokračování?
Úspěšné pokračování
Bratři se tam za čtrnáct dní vrátili. Bylo rozšířeno velké množství biblické literatury, byly vykonány dodatečné návštěvy u zájemců a zavedena domácí biblická studia. A navíc se 79 Indiánů účastnilo druhé veřejné přednášky pod širým nebem. Tehdy bratři sdělili, že přijedou až za tři týdny místo za čtrnáct dnů, protože mají krajský sjezd. Indiáni byli zděšeni. „Co když mezitím zemřeme!“ řekl jeden z nich. Ptali se, co je to krajský sjezd. Připadalo jim to tak lákavé, že si řekli, že tam chtějí přijít také! Byla podniknuta opatření a 34 z nich se mohlo účastnit sjezdu v Maracaibu, kde jim bratři, kteří znají jazyk goahiro, pomohli, aby porozuměli programu ve španělštině.
Jehovovou vůlí je, aby „lidé všeho druhu. . . přišli k přesnému poznání pravdy“. (1. Timoteovi 2:3, 4) Jaká je to radost vidět na poloostrově La Guajira tak příznivou reakci mezi Indiány, kteří hledají pravdu!
[Rámeček na straně 26]
Biblická pravda obohacuje život
Iris a Margarita, dvě dospívající goahirské dívky, si s velkou radostí prohlížely brožuru Enjoy Life on Earth Forever! Měly však problém. Neuměly totiž číst. Svědkyně, která je navštívila, jim nabídla pomoc na základě brožury Learn to Read and Write (Nauč se číst a psát). Dívky zanedlouho uměly napsat a správně vyslovit jméno Jehova a měly z toho velkou radost.
Dělaly pokroky a žasly nad tím, jakou podivuhodnou naději obsahuje Bible. Zejména na ně zapůsobil slib, že celé lidstvo bude žít ve svobodě. „Pro nás, mladé dívky, je tady život velmi smutný,“ řekly. „Obvykle nás provdají, když jsme ještě velmi mladé, a nebezpečí znásilnění hrozí stále.“
Návštěva krajského sjezdu v Maracaibu byla pro Iris a Margaritu nejvýznamnější událostí. Zářily radostí, kterou hluboce prožívaly, zejména při zpěvu písní. Kdykoli svědkyně přicházela vést s nimi domácí biblické studium, dychtivě čekaly u dveří, a když se v jejich vesnici konala veřejná přednáška, nikdy ji nevynechaly. Tyto mladé dívky cítí, že poznání o Jehovovi Bohu a o jeho předsevzetí skutečně obohatilo jejich život.