Zjišťování rozsahu potřeb

Svědkové Jehovovi z Evropy na tuto potřebu znovu rychle reagovali. V dubnu 1997 humanitární tým svědků, v němž byli i dva lékaři, přiletěl s léky a penězi. V Gomě zatím místní svědkové zřídili výbory pro humanitární pomoc, které měly za úkol zjistit situaci, aby pomoc mohla být poskytnuta okamžitě. Tým prohledal město a okolní oblasti. Byli vysláni poslové, kteří měli zjistit něco o vzdálenějších místech. Byly také získány informace z Kisangani, které leží přes tisíc kilometrů na západ od Gomy. Místní bratři pomáhali koordinovat humanitární činnost v Gomě, kde žije asi 700 svědků.

Jeden křesťanský starší v Gomě řekl: „Velmi na nás zapůsobilo, když jsme viděli, že naši bratři přišli z takové dálky, aby nám pomohli. Předtím než přišli, pomáhali jsme si navzájem. Bratři z venkova museli utéci do Gomy. Někteří ztratili své domovy a opustili svá pole. Vzali jsme je k sobě domů a podělili se s nimi o své oděvy a tu trochu jídla, co jsme měli. Tady na místě jsme nemohli udělat mnoho. Někteří z nás byli podvyživení.

Bratři z Evropy nám však dovezli peníze, za něž jsme si mohli koupit jídlo, kterého byl velký nedostatek a bylo velmi drahé. Potraviny jsme dostali právě včas, protože hodně z nás už doma nemělo nic k jídlu. Dávali jsme je svědkům i nesvědkům. Kdyby tato pomoc nepřišla v tu chvíli, zemřelo by mnohem více lidí, a zvláště dětí. Jehova svůj lid zachránil. Na nesvědky to udělalo velký dojem. Mnoho z nich mluvilo o naší jednotě a lásce. Někteří dokonce uznali, že máme pravé náboženství.“

Ačkoli se jídlo kupovalo na místě a byly rozdělovány léky, zapotřebí bylo mnohem více. Bylo třeba oděvů, přikrývek a také spousty dalších potravin a léků. Pomoc byla potřebná také k postavení zničených domů.

Rozdělování v Kongu

Do Konga začalo proudit zboží a z Francie přiletěli dva bratři a jedna sestra, aby sloužili s místními výbory pro humanitární pomoc. O tom, jak konžští svědkové vyjadřovali svou vděčnost, Joseline řekla: „Dostali jsme mnoho děkovných dopisů. Jedna chudá sestra mi dala malachitový přívěsek. Jiní nám dávali své fotky. Když jsme odjížděli, sestry mě líbaly, objímaly a při tom plakaly. I já brečela. Mnoho bratrů se vyjadřovalo v tom smyslu, že ‚Jehova je dobrý. Jehova na nás myslí.‘ Uvědomovali si tedy, že dík za ty dary patří Jehovovi. Když jsme rozdělovali potraviny, bratři a sestry chválili Jehovu písněmi Království. Bylo to velmi dojemné.“

V týmu byl i lékař Loic. V sále Království byly davy lidí, kteří trpělivě čekali, až přijdou na řadu, a on se jim bude moci věnovat. Jedna konžská sestra chtěla také nějak přispět, a tak udělala asi 40 koblih pro ty, kdo čekali u lékaře. Protože tam čekalo asi 80 lidí, každý dostal půl koblihy.

Pomoc nesvědkům

Tato humanitární pomoc nebyla určena výlučně svědkům Jehovovým. I jiní z ní měli užitek, stejně jako v roce 1994. To je v souladu s Galaťanům 6:10: „Pokud k tomu tedy máme příhodný čas, skutečně konejme dobro všem, zejména však těm, kdo jsou nám příbuzní ve víře.“

Svědkové dodali léky a oděvy do několika základních škol a do jednoho sirotčince poblíž Gomy. V tomto sirotčinci bydlí 85 dětí. Na jedné dřívější cestě, při níž měla být zjištěna situace, tým navštívil tento sirotčinec a slíbil, že tam dodá 50 krabic sušenek bohatých na bílkoviny, krabice s oděvy, 100 přikrývek, léky a hračky. Děti se seřadily na dvoře a návštěvníkům zazpívaly. Pak přednesly zvláštní přání, zda by mohly dostat kopací míč.

O několik týdnů později humanitární tým splnil svůj slib, že dodá zásoby. Ředitel, na kterého udělala dojem štědrost a biblická literatura, kterou dostal, řekl, že se chystá stát se svědkem Jehovovým. A dostaly děti ten kopací míč? „Ne,“ odpovídá Claude, koordinátor francouzského humanitárního týmu. „Dali jsme jim dva míče.“

Tábory pro uprchlíky

Pomoc se však neomezovala jen na Kongo. Tisíce lidí uprchly z válečné zóny do blízké země, kde byly spěšně zřízeny tři tábory pro uprchlíky. Svědkové cestovali i tam, aby zjistili, co by se dalo udělat. Když byla připravována tato zpráva, bylo v táborech 211 000 uprchlíků, převážně z Konga. Bylo mezi nimi asi 800 svědků, jejich děti a lidé, kteří se zajímají o dobrou zprávu o Království. Naléhavým problémem v táborech byl nedostatek potravin. V jednom táboře bylo jídla pouze na tři dny, když k tomu připočteme i tři roky staré fazole.

Svědkové měli nicméně dobrou náladu. Ačkoli měli jen málo biblické literatury, pravidelně konali shromáždění pod širým nebem, aby se mohli duchovně budovat. Také se zaměstnávali tím, že kázali dobrou zprávu o Božím Království jiným lidem v táborech. (Matouš 24:14; Hebrejcům 10:24, 25)

V týmu bratrů, kteří zjišťovali situaci, byl i lékař. Ačkoli jim úřady dovolily zůstat v každém táboře jen několik dní, poskytovali lékařské konzultace. U křesťanských starších zanechali léky a peníze. Díky tomu bratři mohli přežít. Pomocníci doufali, že se svědkové v táborech budou moci brzo vrátit do své vlasti.