Pomáháme naší rodině věřících v Bosně
SVĚDKOVÉ JEHOVOVI se nezaplétají do politických konfliktů. (Jan 17:16) Řídí se však Pavlovou radou, aby prokazovali dobro zvláště „naší rodině věřících“, a proto ochotně pomáhají svým spolukřesťanům, kteří žijí v oblastech postižených válkou. (Galaťanům 6:10, Beck) Na přelomu roku 1993 a 1994, když přicházela zima, svědkové z Rakouska a Chorvatska riskovali svůj život, aby pomohli členům své rodiny věřících v Bosně. Tady je jejich zpráva.
Od března do října roku 1993 nebylo možné dopravit do Bosny žádné zásilky s výpomocí. Na začátku října však úřady naznačily, že by snad bylo možné nějaké zboží do Bosny přepravit. Přesto to byl nebezpečný podnik, protože na všech frontách v Bosně probíhaly těžké boje.
Nicméně v úterý 26. října 1993 vyjely z Vídně kamióny, které vezly našim spolukřesťanům v Bosně šestnáct tun jídla a topného dříví. Měli jsme sjezdové jmenovky, aby bylo jasně patrné, kdo jsme.
Když jsme přijeli na hranice Chorvatska a Bosny, odvezli nás na vojenskou základnu a důkladně tam prohledali naše kamióny. Chtěli jsme cestovat přes srbské území, ale tento požadavek byl zamítnut. Průjezd nám povolili pouze přes střední Bosnu — přímo přes bojiště!
Marná snaha?
Vojenský doprovod nás vedl od jednoho kontrolního stanoviště k druhému a po cestě k nám doléhala ohlušující střelba tanků a děl. Když jsme v noci projížděli lesem, doprovázely nás dva tanky a jedno terénní vozidlo. Naše kamióny se pomalu vlekly přes frontovou linii. Všechno šlo dobře, dokud nám ráno nezačaly střely létat přímo nad hlavou. Museli jsme se schovat za kopec. Po chvíli střelba ustala a my jsme pokračovali v cestě.
Když jsme přijeli do vojenského tábora, velící důstojník se nás zeptal, kdo jsme a co chceme. „Váš podnik je odsouzen k nezdaru,“ řekl poté, co jsme mu vysvětlili svůj záměr. „Nemáte šanci dostat se z tábora. Ani na pár metrů. V zemi je takový hlad, že vás lidé přepadnou a ukradnou vám vaše zboží.“ Přesvědčoval nás, abychom se obrátili a jeli zpátky.
Byla naše snaha ‚odsouzena k nezdaru‘? Bylo marné očekávat, že projedeme oblastmi, které jsou rozervané válkou a sužované hladem, a že přesto nepřijdeme o zboží a o život? Museli jsme se rozhodnout. Už bylo slyšet dělostřeleckou palbu a ohlušující výbuchy granátů. Noc jsme strávili s vojáky a viděli jsme, že jsou na útrapy bitvy připraveni — nosili neprůstřelné vesty a byli po krk ozbrojeni. I kuchař měl na zádech samopal. A my jsme měli vázanky, košile a na nich sjezdové jmenovky! Bylo rozumné, abychom pokračovali?
Příjezd do Travniku
Vypadalo to tak, že naší jedinou nadějí je vyjednávat se třetí stranou, která se této války účastní. Druhý den ráno jsme se zeptali jedné mladé ženy, zda neví, kde bychom našli jejich velitelství. „Není to daleko,“ řekla. „Jděte přímo přes les a najdete budovu, ve které bývala nemocnice.“ Hned jsme se vydali na cestu. Vojáci žasli nad tím, že jsme se odvážili z tábora odejít beze zbraně.
Bývalá nemocnice byla v troskách. Ale byl tam jeden důstojník, který byl ochoten nám pomoci. Poradil nám, že bychom si nejdříve měli promluvit s jeho velitelem. Posadil nás do svého nabouraného auta a vysokou rychlostí nás vezl podél frontové linie. Zastavili jsme před budovou, kde nás v tmavé místnosti přijal velitel.
„Včera večer jsme po vás chtěli střílet,“ řekl. „Co chcete?“
„Jsme svědkové Jehovovi a chceme dovézt našim bratrům materiální pomoc.“
Byl velice překvapen — a udělalo to na něj dojem —, protože se už týdny žádný konvoj s materiální pomocí do Bosny neodvážil. Důkladně nás prohledali a pak jsme dostali písemné povolení. Včera v noci jsme si mysleli, že nebudeme moci v cestě pokračovat, a teď jsme mohli jet dokonce bez doprovodu.
Lesy jsme projížděli od jednoho kontrolního stanoviště k druhému a občas jsme se dostali na frontovou linii. Přes všechno nebezpečí jsme v pořádku dorazili do Travniku. Voják, který se doslechl o našem příjezdu, běžel do domu, kde byli shromážděni naši bratři, a volal: „Vaši lidi přijeli s kamióny!“ Umíte si asi představit, jakou měli radost. Jídlo jsme vyložili a zanesli do domu, řekli si několik slov a pak jsme museli jet dál. Stmívalo se a před námi byla nebezpečná cesta dlouhá třicet dva kilometrů.
Jedeme do Zenice
Doprovodný vůz nás velkou rychlostí vedl skrz lesy. Někdo říkal, že do Zenice nikdy nedojedeme, ale my jsme tam dojeli. Zdálo se, že ve městě se usadila beznaděj. Nesvítila žádná světla a na ulicích nebylo ani jedno auto. Zenica byla ze všech stran obklíčena, a to vedlo k velkému hladu a zoufalství.
Jeli jsme po ulici a uviděli jsme úžasnou věc — dvě křesťanské sestry vydávaly svědectví. Jak jsme se dozvěděli, předešlý den se na shromáždění rozhodlo, že bratři budou muset jít do lesů hledat něco k jídlu, protože zásoby se tenčily. Přijeli jsme právě včas! Ve čtyři hodiny ráno, když na ulici nikdo nebyl, jsme vyložili jeden kamión.
Druhý den jsme se spojili s generálem, který byl velice překvapen, že se nám podařilo do Zenice dojet. Ptali jsme se na cestu do našeho dalšího cíle, do Sarajeva.
„Už měsíce se tam nikdo s kamiónem neodvážil,“ řekl generál. Nakonec nám vydal povolení jet přes hory. „Ale říkám vám, bude to zlé,“ varoval nás. „Nejsem si jist, jestli máte dost silné kamióny, abyste to dokázali.“
Generál nepřeháněl. Když jsme byli pouhých čtyřicet kilometrů od Sarajeva, museli jsme udělat objížďku. Jeli jsme dalších sto čtyřicet kilometrů přes lesy. Na jízdu ze Zenice do Jablanice přes Sarajevo nikdy nezapomeneme — tři dny a dvě noci jsme často jeli rychlostí pouze pět kilometrů za hodinu. „Silnice“ byla cesta vyježděná obrněnými vozidly. Jeli jsme přes kamení a díry nahánějící hrůzu. Často jsme museli jet bez světel a dvakrát kamióny málem sklouzly ze skrytého srázu. Vojenský kamión, který jel za naším konvojem, na malou chvilku rozsvítil světla, a hned po něm začali střílet. Čas od času jsme museli opravit poškozené mosty nebo spravit pneumatiky.
Když jsme přijeli na předměstí Sarajeva, chtěli jsme mluvit s velícím generálem. Zatímco jsme čekali na přijetí, viděli jsme na silnici nákladní vůz, který vezl deset mrtvol a pytel hlav; vojáci vyjednávali o vydání mrtvol — byl to nepříjemný pohled a my jsme zatoužili po dni, kdy už nebudou války. — Izajáš 2:4.
V deset hodin ráno směl konečně jeden z nás navštívit generála a jeho vysoké důstojníky v temné místnosti, která byla osvětlena pouze svíčkou.
„Kdo jste?“ zeptal se generál.
„Jsme svědkové Jehovovi. Chceme dovézt jídlo svým spoluvěřícím v Sarajevu.“
„Víte, že v Sarajevu je spousta svědků Jehovových?“
„Ano, proto jsme tady.“
Pak se generál zmínil o jednom svědkovi. „Znáte ho?“
„Ano, je to náš přítel.“
„Je to i můj přítel,“ řekl generál. „Chodili jsme spolu do školy. Když se stal svědkem, začal jsem si ho vážit ještě více. Udělal toho pro vaše lidi hodně. Řekněte nám prosím o svědcích Jehovových něco víc.“
Následoval hodinový rozhovor, po kterém jsme tam zanechali asi tucet časopisů a brožur. Při druhém setkání generál souhlasil s tím, že udělá zvláštní opatření, abychom mohli materiální pomoc předat sarajevským bratrům.
To vůbec nebyl lehký úkol. Asi třicet lidí, z nichž někteří nebyli svědkové, vykládali sedmadvacetikilové balíky. Pracovali dvě noci od osmi hodin večer do pěti ráno — celkem osmnáct hodin. Jeden starší vyprávěl, že jeho sousedi byli tak ohromeni naším úsilím o výpomoc, že spolu s bratry klečeli a děkovali Jehovovi. Samozřejmě také dostali nějaké jídlo.
Představte si, jakou radost bratři měli, když dostali 11 tun materiální pomoci. Situace v zemi byla zoufalá. Kilogram mouky stál 450 až 1000 marek (300 až 660 dolarů). Vak se dřevem stál 400 marek (260 dolarů) a litr nafty stál 30 marek (20 dolarů).
Bylo to, jako bychom dostali odměnu za všechna nebezpečí, kterými jsme po cestě prošli. Těšilo nás, jakou radost bratři měli, když dostali tuto zásilku s výpomocí. Byl to zážitek, na jaký oni ani my nikdy nezapomeneme. Ale museli jsme začít přemýšlet o dalším náročném úkolu — o návratu domů.
Vracíme se domů
„Jak máme jet zpátky?“ zeptali jsme se generála.
„Stejnou cestou, jakou jste přijeli,“ odpověděl.
Byli jsme vyčerpaní, měli jsme málo paliva a neměli jsme už žádné náhradní pneumatiky. Začalo pršet a my jsme nemohli jet blátem. Zeptali jsme se generála, zda bychom nemohli jet na jih.
„Na jihu jsou těžké boje,“ řekl. „Tam neproklouzne ani myš.“ Po chvíli to však zvážil znovu a řekl: „Zkuste to. Konec konců, když se vám podařilo dojet až sem . . .“
Jeden kamión jsme museli nechat v Sarajevu a pohonné hmoty, které v něm byly, jsme rozdělili mezi tři zbývající vozy. Odjeli jsme o půlnoci a opět jsme se ponořili do lesů.
Zpáteční cesta se neobešla bez problémů. Narazili jsme na vojenský kamión, který byl převrácený na bok, a částečně nám bránil vjet na most. Viděli jsme, že by stačilo, kdybychom mohli odstranit jedno z jeho kol, a mohli bychom projet.
Požádali jsme ozbrojeného vojáka: „Mohli bychom odmontovat to kolo? Až přejedeme přes most, tak ho zase přiděláme.“
„Dotkněte se toho kola a můj samopal bude mít co dělat,“ odpověděl voják a zamířil na nás.
Řekli jsme si, že bude lepší, když uvaříme kávu a nabídneme vojákovi šálek. Několik hodin jsme mu vyprávěli o mezinárodních sjezdech z roku 1991, jako byl ten v Záhřebu. Voják se nakonec nechal obměkčit, a dovolil nám kolo odstranit.
V Jablanici jeden z nás mluvil s velitelem o cestě, kterou jsme chtěli jet. Velitel nemohl uvěřit svým uším. „Vy chcete jet údolím Neretvy?“
Bylo pochopitelné, že mu to dělalo starosti. Každou stranu údolí Neretvy střeží jiná armáda. Neustále na sebe střílejí. Asi šestnáct kilometrů dlouhý úsek silnice je velmi zrádný. „Takhle to tam vypadá,“ řekl generál, „a vy tamtudy chcete projet?“
Generál tu věc zvážil, a pak řekl, že můžeme jet, ale jen když nás budou doprovázet pověření vojáci. Ti však s námi jet nechtěli! Nakonec jsme požádali, aby se jednoduše spojili s druhou stranou a uvědomili je o našem průjezdu. Druhý den ráno jsme měli bez doprovodu vyjet.
Velkými písmeny jsme na kamióny napsali, že vezeme humanitární pomoc. Pomodlili jsme se a vjeli jsme do údolí. Domluvili jsme se, že když začnou střílet, nebudeme zvyšovat rychlost, abychom nebudili podezření.
Přejeli jsme přes most na druhou stranu řeky a pokračovali v cestě dalším údolím. Míjeli jsme zdechlá zvířata a zničené nákladní vozy a tanky. Najednou jsme si všimli, že na silnici leží miny a že nemůžeme projet. Troubili jsme klaksonem, dokud se neobjevili dva vojáci, kteří byli schovaní za skálou. „Kdo jste? Co chcete?“ chtěli vědět.
Nejdříve jsme se představili a pak jsme je požádali, zda by nemohli silnici vyčistit. Oni souhlasili. Nakonec jsme dojeli na druhou stranu.
Vojáci byli ohromeni, když nás viděli. Pomalu vylézali ze svých úkrytů, přibližovali se ke kamiónům a mířili samopaly přímo na nás. Ukázali jsme jim písemné povolení a také naše tabulky s poznávací značkou, které jsme z bezpečnostních důvodů odšroubovali, když jsme projížděli válečnou zónou.
„Nikdo vás tady nečekal,“ řekl jeden voják. „Jak jste to mohli projet?“
Ačkoli jsme o to žádali, nikdo nedal těmto předsunutým hlídkám vědět, že přijíždíme. Důstojník pokračoval: „Odjistili jsme zbraně a chtěli jsme začít střílet.“
Zeptali jsme se, proč to neudělali.
„Nemám tušení,“ odpověděl voják. „A přitom si myslím, že vás nic jiného nemohlo čekat. Ale když jsme se na vás podívali dalekohledem, viděli jsme nápis ‚humanitární pomoc‘ a nevěděli jsme, co s vámi máme dělat. A tak se vám podařilo projet.“ Později jsme v modlitbě ze srdce poděkovali Jehovovi za jeho ochranu.
Naši bosenští bratři a sestry žijí v krutých podmínkách, ale mají povzbudivého ducha. Dělí se o věci, které mají, a navzájem se ve víře povzbuzují. V Zenici je čtyřicet činných svědků, včetně dvou zvláštních průkopníků, jedenácti pomocných průkopníků a čtrnácti nově pokřtěných. V Sarajevu dosud zůstalo šedesát pět svědků a čtyři pomocní průkopníci a dohromady vedou sto třicet čtyři biblických studií. Svědkové tráví každý měsíc průměrně dvacet hodin tím, že mluví s druhými lidmi o dobré zprávě o Božím Království.
Svědkové Jehovovi skutečně tvoří celosvětovou rodinu věřících. Ochotně riskují svůj život, aby prokázali dobro těm, kdo jsou jim příbuzní ve víře — i těm, koho předtím nikdy neviděli. Proč? Protože je mají rádi. Ježíš Kristus řekl: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít mezi sebou lásku.“ (Jan 13:35) Tak to určitě bylo v případě naší rodiny věřících v Bosně.
[Mapa a obrázky na straně 24]
(Úplný, upravený text — viz publikaci)
Jaderské moře
RAKOUSKO
SLOVINSKO
MAĎARSKO
CHORVATSKO
BOSNA
Travnik
Zenica
Sarajevo
SRBSKO
[Obrázky]
Vezeme hmotnou výpomoc do Bosny a Hercegoviny
[Obrázek na straně 26]
Projíždíme kolem převráceného kamiónu