Hana pronáší slavnostní slib

Oběti společenství se jedly v Jehovově svatyni. Hana od skupiny v jídelně odešla a začala se modlit k Bohu. (1. Samuelova 1:9, 10) Doprošovala se: „Ó Jehovo vojsk, jestliže zcela jistě shlédneš na trápení své otrokyně a skutečně na mne vzpomeneš a nezapomeneš na svou otrokyni a skutečně dáš své otrokyni mužského potomka, dám ho Jehovovi na všechny dny jeho života, a na jeho hlavu nevejde břitva.“ (1. Samuelova 1:11)

Hanina modlitba byla konkrétní. Prosila o chlapce a slavnostně slíbila, že ho zasvětí Jehovovi, aby po celý život sloužil jako Nazirejec. (4. Mojžíšova 6:1–5) S takovým slibem ovšem musel souhlasit i její manžel. A z Elkanova pozdějšího jednání je vidět, že slib své milované manželky skutečně schválil. (4. Mojžíšova 30:6–8)

Hana jej bezpochyby už odmalička učila o Jehovovi. Ale co její slavnostní slib? Zapomněla snad na něj? To rozhodně ne! Řekla: „Jakmile bude chlapec odstaven, přivedu ho a objeví se před Jehovou a bude tam bydlet na neurčitý čas.“ A jakmile byl Samuel odstaven — snad když mu byly tři roky nebo možná o něco později —, Hana jej podle svého slibu odvedla do Jehovovy svatyně, která se od té doby stala jeho domovem. (1. Samuelova 1:21–24; 2. Paralipomenon 31:16)

Spolu s manželem Jehovovi předložili oběť a pak Samuela přivedli k Elimu. Hana svého chlapečka pravděpodobně držela za ruku, když Elimu říkala: „Omluv mě, můj pane! Při životě tvé duše, můj pane, jsem ta žena, která s tebou stála na tomto místě, aby se modlila k Jehovovi. O tohoto chlapce jsem se modlila, aby Jehova vyhověl mé prosebné žádosti, o kterou jsem ho prosila. A já jsem ho zase propůjčila Jehovovi. Po všechny dny, co bude, je někým vyžádaným pro Jehovu.“ Tak začala Samuelova životní dráha Božího služebníka. (1. Samuelova 1:25–28; 2:11)