Hebrejský kalendář. Takový lunisolární neboli ohraničený solární kalendář používali Izraelité. Je to zjevné z toho, že Jehova Bůh stanovil začátek náboženského roku na jarní měsíc abib a stanovil pevná data slavení určitých svátků — svátků, které souvisely s obdobími sklizně. Tato data se měla shodovat s určitými obdobími sklizně, a proto uspořádání kalendáře muselo být synchronizováno s ročními obdobími vyrovnáním rozdílů mezi lunárním a solárním rokem. (2Mo 12:1–14; 23:15, 16; 3Mo 23:4–16)

Bible neukazuje, jaká metoda byla původně použita ke stanovení doby, kdy mají být vloženy další dny nebo další čili přestupný měsíc. Je však logické, že jako ukazatel toho, kdy už jsou roční období natolik opožděna, aby vyžadovala úpravu kalendáře, sloužila jarní či podzimní rovnodennost. I když se o tom Bible přímo nezmiňuje, 13. měsíc, který Izraelité kvůli tomuto přizpůsobení přidali, byl v poexilní době nazván veadar neboli druhý adar.

Záznam o definitivně stanovené neboli ustálené podobě židovského kalendáře objevujeme teprve ve čtvrtém století našeho letopočtu (asi 359 n. l.), kdy Hillel II. stanovil, aby vždy v průběhu 19 let byl každý třetí, šestý, osmý, jedenáctý, čtrnáctý, sedmnáctý a devatenáctý rok přestupný — měly mít 13 měsíců. Takový devatenáctiletý cyklus se nazývá Metonův cyklus, podle řeckého matematika Metona (z 5. stol. př. n. l.), i když existují doklady, že takový cyklus již před ním zdokonalili Babylóňané. (Viz Babylonian Chronology, 626 B.C.–A.D. 75, R. A. Parker a W. H. Dubberstein, 1971, s. 1, 3, 6.) Tento cyklus bere v úvahu, že každý devatenáctý rok připadají novoluní a úplňky opět na tytéž dny solárního roku.