Příliš mnoho informací

VE DVACÁTÉM století došlo k nebývalému přetížení informacemi. Informacemi z tištěného materiálu, rozhlasového či televizního vysílání, Internetu nebo odjinud je svět úplně přesycen. David Shenk ve své knize Data Smog—Surviving the Information Glut (Datový smog — Jak přežít přesycení informacemi) píše: „Z přesycení informacemi se stala skutečná hrozba. . . . Nyní stojíme před vyhlídkou na informační obezitu.“

Vezměme například jedny známé noviny. Říká se, že běžné vydání listu The New York Times obsahuje více informací, než kolik by jich člověk žijící v Anglii v 17. století získal za celý život. Ale kromě deníků přispívají k informační lavině také časopisy a knihy všeho druhu a na rozmanitá témata. Každý rok se vydávají desetitisíce knih. A protože se objem vědeckých informací každých šest let zdvojnásobuje, není nic překvapivého na tom, že jen technických časopisů je na celém světě více než sto tisíc. Uživatelům počítačů zpřístupňuje rozsáhlé knihovny informací Internet.

A co časopisy? Svět zaplavily obchodní žurnály, časopisy pro ženy, časopisy pro mládež, sportovní a zábavní časopisy, prostě časopisy na téměř každý námět a každou oblast lidského zájmu, a všechny volají po naší pozornosti. A co úloha propagačních pracovníků — „trubačů nicoty“, jak byli trefně popsáni? Richard S. Wurman ve své knize Information Anxiety (Informační úzkost) píše: „Reklamní agentury vyhlásily válku našim smyslům palebnou clonou reklam, které vyžadují, abychom se na ně dívali, abychom je slyšeli, abychom k nim čichali či abychom se jich dotýkali.“ Tvrdí, že potřebujete ten nejnovější výrobek a to nejnovější vylepšení, abyste „drželi krok s Novákovými“.

Australský psycholog a sociolog doktor Hugh MacKay řekl, že ‚svět je zaplavován informacemi a lidé jsou vyzýváni, aby se zařadili do rychlého pruhu informační dálnice‘. Podle dr. MacKaye je problém v tom, že exploze zpráv a nejnovějších událostí na programech rozhlasu a televize a současná dramatická exploze počítačových informačních sítí vytvořily svět, v němž mnoho lidí reaguje na mediální informace, které jsou ve skutečnosti často jen dílčím výkladem skutečností a událostí, a ne úplnou zprávou.

Co je informace?

Latinské kořenné slovo informare navozuje představu formování hmoty, jako když hrnčíř formuje hlínu. Některé definice slova „informovat“ proto uvádějí, že jeho významem je „formovat mysl“, „utvářet nebo poučovat mysl“. Většina čtenářů si jistě dobře vzpomíná na celkem nedávnou dobu, kdy informace byly prostě seznamem faktů nebo údajů, které nám sdělovaly detaily jako kdo, kde, co, kdy nebo jak. Informace neměly žádný zvláštní jazyk ani slovní zásobu. Stačilo se na ně pouze zeptat nebo si je vyhledat.

Ale pak přišla devadesátá léta a svět dostal tolik nových slov souvisejících s informacemi, že už jen ta mohou způsobit zmatek. Některá z těchto slov či vyjádření jsou poměrně jednoduchá a pochopitelná, například „infománie“, „technofilie“ či „věk informací“, kdežto jiná mohou způsobit skutečné problémy. Dnes je svět postižen infománií — přesvědčením, že ten, kdo má nejvíc informací, má výhodu před ostatními, kteří k informacím takový přístup nemají, a že informace už nejsou jen prostředkem k dosažení nějakého cíle, ale cílem samotným.

Tato mánie je podporována záplavou telekomunikačních systémů, například faxů, mobilních telefonů či osobních počítačů. Ty jsou někdy považovány za symbol a maskota věku informací. Je pravda, že pohodlí, rychlost a výkon počítačů otevřely přístup k informacím jako nikdy předtím — dokonce do té míry, že Nicholas Negroponte z Massachusettského technického institutu řekl: „Práce na počítači se už netýká počítačů. Týká se způsobu života.“ Výsledkem je, že informace a technologie, které je poskytují, začaly být vysoce ceněny, a někdy i uctívány, a tento kult má mnoho stoupenců ve všech částech světa. Televizní zprávy a programy o aktuálních událostech získávají téměř status evangelia a v televizních talk show jsou pronášeny oceány nedůležitých informací, které hltá často nekritická a snadno oklamatelná veřejnost.

Právě proto, že věk informací změnil způsob, jak žijeme a pracujeme, trpí dnes mnoho lidí tou či onou formou „informační úzkosti“. Co informační úzkost vlastně je? Jak můžete říci, zda vás postihla? Můžete s tím něco dělat?

Co je příčinou informační úzkosti?

„INFORMAČNÍ ÚZKOST vzniká tak, že se stále rozšiřuje propast mezi tím, čemu rozumíme, a tím, čemu bychom podle svého mínění rozumět měli. Je to černá díra mezi údaji a poznáním a vzniká tehdy, když nám informace neříkají to, co chceme nebo potřebujeme vědět.“ To napsal Richard S. Wurman ve své knize Information Anxiety. „Lidé si dlouho neuvědomovali, kolik toho nevědí — nevěděli, co nevědí. Ale nyní lidé vědí, co nevědí, a z toho pramení jejich úzkost.“ Výsledkem je, že mnoho z nás má možná pocit, že bychom toho měli vědět víc, než kolik toho víme. Ze záplavy informací, která se na nás valí, si vybíráme střípky údajů. Ale často ani nevíme, co s nimi. A přitom možná předpokládáme, že všichni ostatní vědí a chápou mnohem víc než my. Tehdy začínáme trpět úzkostí.

David Shenk tvrdí, že nadbytek informací se stal polutantem, který vytváří „datový smog“. Dodává: „Datový smog překáží; vytěsňuje chvíle klidu a překáží tolik potřebnému rozjímání. . . . Stresuje nás.“

Je pravda, že příliš mnoho informací nebo nadbytek látky může vyvolávat úzkost, ale totéž platí, jestliže máme nedostatečné informace anebo, a to je ještě horší, máme informace nesprávné. Je to podobné, jako když se cítíme sami v přeplněné místnosti. Jak píše John Naisbitt ve své knize Megatrends, „topíme se v informacích, ale hladovíme po poznání“.

Jak se vás dotýká počítačová kriminalita

Další příčinou úzkosti je prudký růst počítačové kriminality. Doktor Frederick B. Cohen ve své knize Protection and Security on the Information Superhighway (Ochrana a bezpečnost na informační dálnici) vyjadřuje své znepokojení: „FBI [Federální úřad pro vyšetřování] odhaduje, že kvůli počítačové kriminalitě společnost přichází ročně o pět miliard dolarů. A ačkoli je to neuvěřitelné, je to jen špička ledovce. Slabostí informačních systémů se také zneužívá k získání převahy při uzavírání smluv, ke zničení něčí pověsti, k dosažení vítězství ve vojenských konfliktech, a dokonce k páchání vražd.“ K tomu přidejme stále rostoucí znepokojení nad tím, že děti mohou mít přístup k počítačové pornografii, a to ani nemluvíme o narušování soukromí.

Bezohlední lidé závislí na počítačích úmyslně pouštějí do počítačových systémů viry a působí tak pohromu. Hakeři se ilegálně dostávají do elektronických systémů a získávají důvěrné informace, a někdy dokonce ukradnou peníze. Takové jednání má ničivé následky pro tisíce uživatelů osobních počítačů. Počítačová kriminalita ohrožuje obchod i stát.

Potřeba informovanosti

Všichni samozřejmě potřebujeme být dobře informovaní, ale velké množství informací nás nemusí v pravém slova smyslu vzdělávat. Většina toho, co se zdá být informacemi, není nic jiného než prostá fakta nebo hrubá data, která nijak nesouvisí s tím, co prožíváme. Někteří lidé dokonce říkají, že by se tomuto jevu nemělo říkat „informační exploze“, ale spíše „datová exploze“, nebo ještě cyničtěji „neinformační exploze“. Tak to vidí i ekonomická analytička Hazel Hendersonová: „Informace samy o sobě nepoučují. V tomto prostředí ovládaném médii nejsme schopni jasně říci, co je nedostatek informací, dezinformace či propaganda. Soustředěnost na pouhé informace vedla k přetížení stále nesmyslnějšími miliardami bitů fragmentovaných hrubých dat, a ne k hledání smysluplného nového poznání.“

Joseph J. Esposito, předseda Encyclopædia Britannica Publishing Group, to otevřeně zhodnotil takto: „Většina informací věku informací je prostě promrhaná; je to jen šum. Výraz ‚informační exploze‘ je přiléhavý; exploze nám brání cokoli slyšet. Jestliže nemůžeme slyšet, nemůžeme znát.“ Orrin E. Klapp říká zase svůj názor: „Mám podezření, že nikdo neví, jakou měrou veřejné sdělovací prostředky poskytují pseudoinformace, které budí dojem, že něco sdělují, ale ve skutečnosti nesdělují nic.“

Nepochybně si vzpomenete, že vaše školní vzdělávání se hodně zaměřovalo na to, abyste se naučili fakta a prošli u zkoušek. Mnohokrát jste se tato fakta biflovali těsně před zkoušením. Pamatujete si, jak jste se na hodiny dějepisu učili nazpaměť dlouhé řady letopočtů? Na kolik těchto událostí a dat si vzpomenete dnes? Naučila vás ta fakta uvažovat a docházet k logickým závěrům?

Je více skutečně lépe?

Pokud nadšení pro získávání nových informací není důsledně drženo pod kontrolou, může člověka stát hodně času, spánku, zdraví, a dokonce i peněz. Mít přístup k více informacím sice může znamenat mít větší možnost volby, ale u člověka to může vyvolávat úzkost, zda skutečně ověřil nebo našel všechny informace, které jsou dostupné. Doktor Hugh MacKay upozorňuje: „Informace vůbec nejsou cestou k objasnění věcí. Informace samy o sobě neosvětlují, jaký smysl má náš život. Informace mají málo společného s moudrostí. Stejně jako jiný majetek i informace rozhodně mohou moudrosti překážet. Můžeme příliš mnoho vědět, stejně jako můžeme příliš mnoho vlastnit.“

Lidé jsou dnes mnohdy přetíženi nejen ohromným množstvím informací, které jsou dnes dostupné, ale také frustrací plynoucí ze snahy přeměnit informace v něco, co je srozumitelné, smysluplné a skutečně poučné. Bylo řečeno, že bychom mohli být „jako žíznící člověk, který je odsouzen pít z požárního hydrantu pomocí náprstku. Pouhý objem dostupných informací a způsob, jakým bývají předkládány, působí, že je pro nás většina těchto informací nepoužitelná.“ Jaká míra informovanosti je postačující, se tedy nesmí hodnotit podle objemu, ale podle kvality informací a podle toho, jak jsou tyto informace použitelné pro nás osobně.

A co přenos dat?

Jiným běžným výrazem, který dnes slýcháme, je „přenos dat“. To znamená elektronické předávání informací. Přenos dat má své místo, ale není dobrou komunikací v plném smyslu slova. Proč ne? Protože nejlépe reagujeme na lidi, ne na stroje. Při přenosu dat nevidíme výraz obličeje, nemáme zrakový kontakt a nevidíme řeč těla. To všechno často utváří konverzaci a sděluje pocity. Při rozhovorech tváří v tvář to slovům přidává na významu a často to jejich význam objasňuje. Při přenosu dat ani při používání stále populárnějšího mobilního telefonu není žádná z těchto cenných pomůcek k porozumění k dispozici. Někdy ani při rozhovoru tváří v tvář řečník nesdělí přesně to, co má na mysli. Posluchač možná přijímá a zpracovává slova svým vlastním způsobem, a přiřadí jim nesprávný význam. O kolik větší nebezpečí, že k tomu dojde, je v případě, že řečníka nevidíme!

Smutnou životní realitou je, že nadměrné množství času stráveného před monitorem počítače nebo televizní obrazovkou někdy odcizuje členy rodiny v jejich vlastním domově.

Slyšeli jste o technofobii?

„Technofobie“ znamená prostě „strach z techniky“, mimo jiné z používání počítačů a podobných elektronických zařízení. Někteří lidé se domnívají, že to je jedna z nejběžnějších úzkostí, jež ve věku informací vznikají. Článek v listě The Canberra Times, založený na zprávě tiskové agentury Associated Press, říká: „Japonští vedoucí pracovníci se bojí počítačů.“ Výkonný ředitel jedné velké japonské společnosti má prý „moc a prestiž. Ale posaďte ho před počítač, a je z něho uzlíček nervů.“ Podle průzkumu mezi 880 japonskými společnostmi umí používat počítače pouhých dvacet procent jejich vedoucích pracovníků.

Technofobii živí velké katastrofy, například zhroucení telefonního systému v New Yorku v roce 1991, které na několik hodin ochromilo místní letiště. A co havárie v jaderné elektrárně Three Mile Island ve Spojených státech v roce 1979? Operátorům trvalo několik osudných hodin, než pochopili význam poplašných signálů generovaných počítačem.

To je jen několik příkladů toho, jak dramatický dopad na lidstvo měla technika věku informací. Doktor Frederick B. Cohen klade ve své knize tyto podnětné otázky: „Byli jste v poslední době v bance? Kdyby počítače nešly, dostali byste tam nějaké peníze? A co supermarket? Byli by schopni spočítat vám účet bez svých elektronických pokladen?“

Možná se vás týká jedna nebo více z těchto imaginárních situací:

• Když chcete vybrat program, který byste si chtěli nahrát, zdá se vám, že váš nový videorekordér (VCR) má příliš mnoho tlačítek. Buď ostýchavě zavoláte svého devítiletého synovce, aby vám VCR nastavil, anebo usoudíte, že ten program vlastně vůbec nemusíte vidět.

• Naléhavě potřebujete peníze. Jedete k nejbližšímu bankomatu, ale náhle si vzpomenete, že když jste ho používali minule, nějak jste to popletli a stiskli jste nesprávná tlačítka.

• V kanceláři zvoní telefon. Hovor vám přepojili omylem. Je to pro vašeho šéfa, který sedí o patro výš. Existuje celkem jednoduchý způsob, jak hovor přepojit, jenže vy si nejste jisti. Rozhodnete se tedy, že raději zařídíte, aby hovor přepojila spojovatelka.

• Palubní deska vašeho nového auta vypadá, jako by patřila do kokpitu moderního tryskáče. Náhle začne blikat červená kontrolka, a vy dostanete strach, protože nevíte, co to znamená. Musíte se tedy podívat do podrobné instruktážní knížky.

To je jen několik příkladů technofobie. Můžeme si být jisti, že v technice se dále budou vyvíjet stále složitější zařízení, jež by lidé předchozích generací bezpochyby označili za „zázračné“. Každý nový, vylepšený produkt, který přichází na trh, vyžaduje větší know-how, má-li se využít efektivně. Instruktážní manuály, které odborníci píší ve svém žargonu,a samy začnou být děsivé, jestliže se předpokládá, že uživatel rozumí použité slovní zásobě a má jisté znalosti a dovednosti.

Informatik Paul Kaufman shrnuje situaci takto: „Pro naši společnost jsou informace pojmem, který je sice lákavý, ale v konečném důsledku kontraproduktivní. . . . Jedním důvodem je, že se příliš mnoho pozornosti zaměřuje na počítače a hardware, a příliš málo na lidi, kteří vlastně informace používají k tomu, aby lépe porozuměli světu a aby pro sebe navzájem dělali užitečné věci. . . . Problém není v tom, že si příliš ceníme počítačů, ale v tom, že jsme si začali příliš málo cenit lidí.“ Zdá se, že velké zaujetí slávou, která plyne z vyvinutí úžasné nové technologie, má za následek to, že se lidé obávají, co přijde příště. Edward Mendelson říká: „Technologičtí vizionáři nikdy nerozlišují mezi tím, co je proveditelné, a tím, co je žádoucí. Jestliže lze stroj přimět, aby provedl ohromně složitou úlohu, pak vizionář usuzuje, že ta úloha za provedení stojí.“

Právě toto ignorování lidského prvku v technologii velmi přispělo k informační úzkosti.

Skutečně produktivita vzrostla?

Novinář Paul Attewell, který píše do listu The Australian, informuje o svém výzkumu, jenž se týkal toho, kolik času a peněz počítače za poslední roky ušetřily. Zde je několik jeho postřehů: „Mnoho univerzit a středních škol celá léta investovalo do počítačových systémů určených k administrativní práci a ke kontrole výdajů, a přesto zjišťují, že jejich administrativní personál stále roste. . . . Několik desetiletí výrobci počítačů tvrdili, že technologie, kterou prodávají, přinese významný pokrok v produktivitě a umožní, aby daný objem administrativní práce dělalo mnohem méně pracovníků s mnohem menšími náklady. Nyní si začínáme uvědomovat, že informační technologie vedla k přesunu úsilí: mnoho nových věcí dělá pracovní síla stejná nebo i větší, než jaká dělala starou práci. Často se vůbec žádné peníze neušetří. Jedním příkladem toho je, že lidé používají techniku k tomu, aby vylepšili vzhled dokumentů, a ne k tomu, aby ‚papírování‘ udělali rychleji.“

Nyní se zdá, že informační dálnice, která je pro křesťany potenciálně nebezpečná, je tady jednou provždy. Ale jak se informační úzkosti vyhnout — alespoň do určité míry? Několik praktických návrhů nabízíme v následujícím krátkém článku.

Přesycení informačním odpadem

„Společnost neúprosně hrubne, jak všichni ze zkušenosti víme. Jsme svědky nové vlády kýčovitých televizních filmů, nenávistných rozhlasových pořadů, šokujících rozhlasových dialogů, soudních sporů, snahy získat publicitu za každou cenu a stále násilničtější a sarkastičtější rétoriky. Ve filmech je stále více sexu a násilí. Reklama je hlučnější, vtíravější a často se pohybuje na hranicích vkusu . . . Neúcty přibývá a běžné slušnosti ubývá. . . . To, co jiní označují za ‚krizi rodinných hodnot‘, má více společného s informační revolucí než s hollywoodským nedostatkem úcty k tradičnímu modelu rodiny.“ (Data Smog—Surviving the Information Glut od Davida Shenka)

Moudrost — Staromódní způsob

„Můj synu, přijmeš-li mé řeči a budeš-li u sebe chovat má vlastní přikázání jako poklad, abys svým uchem věnoval pozornost moudrosti, abys naklonil své srdce k rozlišovací schopnosti, budeš-li kromě toho volat po porozumění a vydávat svůj hlas pro rozlišovací schopnost, budeš-li to stále hledat jako stříbro a stále po tom pátrat jako po schovaných pokladech, v tom případě porozumíš bázni před Jehovou a najdeš i poznání Boha. Jehova sám totiž dává moudrost; z jeho úst je poznání a rozlišovací schopnost. Když ti do srdce vstoupí moudrost, a poznání se stane příjemným samotné tvé duši, schopnost přemýšlet bude nad tebou držet stráž, rozlišovací schopnost tě bude bedlivě střežit.“ (Přísloví 2:1–6, 10, 11)