Problémy způsobené třídní nerovností

„PRÁVO NA ROVNOST SNAD EXISTUJE, ALE ŽÁDNÁ MOC NA SVĚTĚ JE NEMŮŽE PROSADIT.“

V tom smyslu se vyjádřil francouzský romanopisec devatenáctého století Honoré de Balzac. Souhlasíte s ním? Mnozí lidé instinktivně cítí, že třídní rozdíly jsou nesprávné. Přesto však je i nyní, ve 21. století, lidská společnost rozdělena do mnoha společenských tříd.

OTÁZKOU třídní nerovnosti se zabýval Calvin Coolidge, který byl v letech 1923 až 1929 prezidentem Spojených států. Řekl, že ‚nakonec všechny privilegované třídy zaniknou‘. Asi 40 let po Coolidgeově prezidentském období však byla zřízena Kernerova komise, jejímž úkolem bylo studium mezirasových vztahů. Tato komise vyjádřila obavy, že se Spojené státy budou nakonec skládat ze dvou společností, ‚černé a bílé — jež budou odděleny a nebudou si rovny‘. Někteří znalci tvrdí, že se tato předpověď již splnila a že ‚ekonomická a rasová propast v této zemi vzrůstá‘.

Proč je představa o rovnosti lidí tak těžko uskutečnitelná? Jednou ze závažných příčin je lidská povaha. Bývalý člen Kongresu Spojených států William Randolph Hearst kdysi prohlásil: „Všichni lidé byli stvořeni jako sobě rovní nejméně v jednom směru, a to ve své touze nebýt si rovni.“ Co tím chtěl říci? Henry Becque, francouzský dramatik devatenáctého století, to řekl možná jasněji: „Dosáhnout rovnosti není snadné, protože si především přejeme být rovni těm, kdo jsou nad námi.“ Jinými slovy, lidé se chtějí vyrovnat těm, kdo je na společenském žebříčku převyšují, ale jen málokdo je ochoten omezit své výsady a výhody tím, že by lidem, o nichž se domnívá, že stojí níže, přiznal postavení sobě rovného.

V minulosti se lidé rodili jako poddaní, jako členové aristokracie, nebo dokonce jako členové královské rodiny. Na několika málo místech na zemi to tak je až dosud. Ve většině zemí však zařazení člověka do nižší, střední nebo horní třídy závisí na tom, zda má nebo nemá peníze. Existují však ještě jiné činitele, na nichž závisí třídní příslušnost. Je to například rasa, vzdělání a gramotnost. A na některých místech bývá závažným důvodem diskriminace pohlaví, protože tam bývají za méněcennou třídu považovány ženy.

Záblesky naděje?

Díky zákonům o lidských právech byly některé společenské přehrady zrušeny. Ve Spojených státech byly vydány zákony proti rasové segregaci. Zákonem byl zakázán apartheid v Jižní Africe. Otroctví sice stále ještě existuje, ale ve většině zemí je nezákonné. Byla vydána soudní rozhodnutí, na jejichž základě musela být původním obyvatelům některých území přiznána práva na vlastnictví půdy, a díky zákonům proti diskriminaci byla některým znevýhodněným třídám poskytnuta určitá hmotná podpora.

Znamená to, že třídní nerovnost už neexistuje? Ne, trvá stále. Rozdíly mezi společenskými třídami jsou sice již méně výrazné, ale začaly se objevovat rozdíly nové. Kniha Class Warfare in the Information Age (Třídní boj ve věku informací) uvádí: „Zdá se, že dnes již není vhodné mluvit o existenci třídy dělnické a třídy kapitalistické, ale důvod je pouze ten, že se tyto velké třídy rozštěpily na celou řadu menších seskupení rozzlobených lidí.“

Budou se lidé navždy dělit do společenských tříd? Následující článek ukazuje, že situace není beznadějná.

Může skutečně existovat beztřídní společnost?

JOHN ADAMS, druhý prezident Spojených států, byl původně jedním ze signatářů historické Deklarace nezávislosti, která obsahovala tato ušlechtilá slova: „Považujeme za samozřejmou skutečnost, že všichni lidé byli stvořeni jako sobě rovní.“ John Adams však přesto vyjádřil určité osobní pochybnosti, zda si lidé jsou skutečně rovni. Napsal totiž: „Nerovnost, pokud jde o mysl a tělo, vložil Všemohoucí Bůh do lidské podstaty takovým způsobem, že neexistuje žádný postup, jímž by lidé mohli být uvedeni na jednu úroveň.“ Společnost, v níž by si všichni byli rovni, si naproti tomu uměl představit britský historik H. G. Wells. Měla by to podle něj být společnost založená na trojím základě: na společném, ale čistém a neposkvrněném náboženství, na všeobecné vzdělanosti a na neexistenci ozbrojených sil.

Společnost, v níž by si byli všichni rovni — jak si to představoval Wells —, nebyla zatím v dějinách vytvořena. Lidé si ani zdaleka nejsou rovni a třídní rozdíly jsou až dosud převládajícím rysem lidské společnosti. Má společnost jako celek z třídních rozdílů nějaký užitek? Ne. Systémy společenských tříd tvoří mezi lidmi přehrady, a to vyvolává závist, nenávist, žal a mnoho krveprolití. V Africe, Austrálii a Severní Americe kdysi panoval názor o nadřazenosti bílé rasy, a všichni kromě bělochů kvůli tomu trpěli. Smutným příkladem této skutečnosti je úplná genocida domorodých obyvatel Van Diemenovy země (dnešní Tasmánie). V Evropě byli za méněcennou rasu považováni Židé — a výsledkem byl holocaust. Značné bohatství aristokracie a nespokojenost nižší a střední třídy vedly v 18. století k Velké francouzské revoluci a ve 20. století k bolševické revoluci v Rusku.

V minulosti jeden moudrý muž napsal: „Člověk panuje nad člověkem k jeho škodě.“ (Kazatel 8:9) Jeho slova jsou pravdivá bez ohledu na to, zda nad člověkem panují jednotlivci nebo třídy. Kdykoli se jedna skupina lidí povyšuje nad druhou, nevyhnutelně to vede k bídě a k utrpení.