• Tsunami — Japonsko, 2011: Příběhy očitých svědků
    Probuďte se! – 2011 | prosinec

    • Různé organizace také pomáhaly svým členům. Patřili k nim i svědkové Jehovovi. Okamžitě po pátečním zemětřesení a vlně tsunami začali zjišťovat, jak jsou na tom jejich spoluvěřící, kteří se s nimi pravidelně scházejí na náboženských shromážděních. Silnice však byly na mnoha místech nesjízdné a nefungovala elektřina ani telefony. Najít někoho v té obrovské oblasti, která byla zemětřesením zasažena, bylo nesmírně obtížné.

      Takajukimu, jednomu ze starších sboru svědků Jehovových ve městě Soma v prefektuře Fukušima, se to hrozné páteční odpoledne podařilo kontaktovat pouze několik rodin. „Rozhodl jsem se, že po dalších budu pátrat druhý den,“ říká. „Za rozbřesku jsem vyjel autem a pak pokračoval pěšky v pátrání až do večera. Při hledání členů sboru jsem navštívil dvacet míst včetně dočasných ubytoven. Když jsem někoho našel, přečetl jsem mu něco z Bible a pomodlil se s ním.“

      Šundži z města Išinomaki vypráví: „Sestavili jsme týmy, které hledaly další spoluvěřící. Když jsme přišli do postižené oblasti, připadalo nám to jako zlý sen. Auta visela na sloupech elektrického vedení, domy byly naskládané jeden na druhém a sutiny sahaly ještě výš. Na střeše jednoho auta jsme viděli mrtvého člověka, který zřejmě nepřežil tu studenou noc. Další auto bylo převrácené a zaklíněné mezi domy. Uvnitř něj také bylo mrtvé tělo.“

      Šundžimu se velmi ulevilo, když v provizorních ubytovnách našel své spoluvěřící. Vzpomíná: „Při setkání s nimi jsem si uvědomil, jak moc mi jsou blízcí.“

      Nečekaly, že přijdou tak rychle

      Dvě mladé svědkyně Jui a Mizuki bydlely nedaleko sebe ve městě Minamisanriku v prefektuře Mijagi. Když ustaly první otřesy, každá vyběhla ven a tam se potkaly. Společně pak běžely na vyvýšené místo. Ani ne o deset minut později viděly, jak jedna vlna za druhou odplavuje celé město, včetně jejich domů.

      Jui a Mizuki našly úkryt v jedné škole, kde se setkaly s dalšími svědky a společně se pomodlili. Následujícího rána jim několik členů jejich sboru i těch sousedních přineslo přes horu jídlo a další zásoby. Jui a Mizuki jim řekly: „Věděly jsme, že přijdete, ale nečekaly jsme, že tak rychle.“

      Tento úkryt navštívil i Hideharu, jeden ze sborových starších z města Tome. Vypráví: „Celou noc jsem se snažil zkontaktovat s přáteli, kteří žijí u pobřeží. Ve čtyři ráno jsem se konečně dozvěděl o škole, kde se někteří schovali. V sedm hodin se nás asi deset shromáždilo a připravili jsme rýžové kuličky. Tři z nás pak jídlo vzali a vyrazili autem na cestu. Většina silnic nebyla sjízdná. Po velkém úsilí jsme se však nakonec dostali ke škole. Pomáhali nám dokonce i ti, kdo sami ztratili domov.“

      Duchovní pomoc

      Svědkové Jehovovi se pravidelně scházejí ke studiu Bible a některé sbory to dělají v pátek večer. To byl i případ sboru ve městě Rikuzentakata. Jejich sál Království, tedy místo, kde se svědkové shromažďují, však v ten den odplavila vlna tsunami. „Co kdybychom se stejně sešli?“ navrhl jeden sborový starší. Pro shromáždění byl vybrán dům, který nebyl tak poničen, a členové sboru o tom byli informováni.

      Protože nefungovala elektřina, svědkové obstarali generátor, aby si mohli svítit. Na shromáždění se sešlo 16 lidí. „Radostí jsme plakali,“ vzpomíná mladý Jasujuki, kterému tsunami vzala střechu nad hlavou. „Bylo to pro nás to nejlepší útočiště.“ Hideko dodává: „Průběh shromáždění často narušily silné následné otřesy, ale protože jsme byli spolu, překonala jsem strach a úzkost, které se mě pokaždé zmocnily.“

      Tento sbor tedy nevynechal ani jedno ze svých pravidelných shromáždění. Pro přednášku, která zazněla o dva dny později, v neděli, byl vybrán námět „Celosvětové společenství bratrů zachráněno z katastrofy“.

      Humanitární pomoc

      Stejně jako různé vládní instituce, i odbočka svědků Jehovových ve městě Ebina nedaleko Tokia brzy začala zajišťovat humanitární pomoc. V sobotu, tedy den po zemětřesení, odbočka rozdělila postiženou oblast do tří zón a v pondělí její zástupci tyto oblasti navštívili.

      Humanitární pomoc pokračovala další týdny a měsíce. Byly distribuovány tuny zásob, které pocházely od svědků Jehovových. V určitou dobu pomoc zajišťovaly tři humanitární centra a 21 skladišť s potřebnými zásobami. Během prvních dvou měsíců stovky dobrovolníků rozdělili přes 250 tun jídla, oblečení a dalších nezbytných věcí. Mnozí svědkové ze svého přídělu dávali i sousedům.

      Sál Království ve městě Rikuzentakata byl zrekonstruován a členové místního sboru i sboru v sousedním Ofunato ho využívají k tomu, aby lidem pomáhali duchovně. Díky tomu mohou tamější obyvatelé lépe zvládat problémy, se kterými se potýkají, když se snaží vrátit život do původních kolejí a také se srovnat s citovými šrámy způsobenými ničivým zemětřesením a vlnou tsunami. Z více než 14 000 svědků, kteří žili na území postiženém zemětřesením, jich 12 zemřelo a dva jsou nezvěstní.

      Mnozí svědkové Jehovovi, kteří zažili tuto hroznou katastrofu, se vyjádřili podobně jako členové jedné rodiny. Ti řekli: „Když jsme utíkali, každý měl jeden batoh. Ale všechno, co jsme potřebovali, jsme dostali od našich spoluvěřících.“ Ti, kdo slouží pravému Bohu Jehovovi, tvoří úžasné celosvětové společenství, o kterém mluvil Ježíš a jeho apoštolové. Mají mezi sebou lásku, kterou nemůže odplavit ani vlna tsunami. (Jan 13:34, 35; Hebrejcům 10:24, 25; 1. Petra 5:9)