Okamžiky hrůzy

„Mám nůž! Buď zticha, nebo tě zabiju!“

BYLO příjemné letní odpoledne a sedmnáctiletá Jane,a která je svědkem Jehovovým, jezdila na kolečkových bruslích ve veřejném parku ve Virginii v USA. Náhle jí park začal připadat opuštěný, a tak se rozhodla, že odjede. Sedla si v blízkosti dodávkového auta, které patřilo její rodině, a začala si zouvat brusle, když vtom k ní přistoupil nějaký cizí člověk. Zastrašujícími slovy, jež jsou uvedena na začátku, na ní vyžadoval pohlavní styk. Popadl ji a snažil se ji strčit do auta. Jane křičela ze všech sil, ale nepomáhalo to.

„Cítila jsem se naprosto bezmocná, jako mravenec proti obrovi,“ vzpomínala Jane později. „Ale stále jsem křičela a zápasila s ním. Nakonec jsem volala k Bohu: ‚Jehovo, prosím tě, zabraň tomu!‘“ Zdálo se, že útočníkem to otřáslo. Náhle ji pustil a utekl.

Když útočník nastoupil do svého auta, třesoucí se Jane se zamkla ve své dodávce. Popadla mobilní telefon a snažila se zklidnit. Zavolala na policii a dala jim přesný popis a číslo auta dotyčného člověka, což vedlo k tomu, že během několika minut byl zatčen.

Šťastný konec?

Ano, ale ne hned. Janeino trápení totiž teprve začalo. Policie a noviny se pochvalně vyjadřovaly o tom, že uvažovala bystře a na útok reagovala s jasnou hlavou. Avšak po odeznění počátečního šoku, Jane vůbec neměla pocit, že má jasnou hlavu. „Po několika týdnech jsem se sesypala. Měla jsem stále panický strach, takže jsem nemohla spát,“ vzpomíná si. „Po nějakém čase jsem už nedokázala studovat ani se na nic soustředit. Měla jsem také záchvaty paniky. Když mi jeden spolužák ve škole, který se trochu podobal muži, co mě napadl, poklepal na rameno a zeptal se, kolik je hodin, téměř jsem se zhroutila.“

Jane říká: „Bylo mi hrozně. Přestala jsem se stýkat s přáteli, ale osamělostí se moje deprese ještě prohloubila. Dávala jsem si za vinu, že jsem útok umožnila, a bylo mi hrozně líto, že už nedokážu být takovou šťastnou, důvěřivou dívkou, jakou jsem byla před tím, než se to stalo. Měla jsem pocit, jako bych to nebyla já.“

Jane měla některé z typických příznaků posttraumatické stresové poruchy. Co je tato porucha a jak lze pomoci těm, kdo trpí jejími ničivými příznaky? Na tyto otázky odpoví následující článek.

[Poznámka pod čarou]

Posttraumatický stres — Co to je?

POSTTRAUMATICKÁ stresová porucha, která je anglicky obvykle označována jako ‚šrapnelový šok‘ nebo ‚bojová únava‘, byla před řadou let studována především ve vztahu k válečným veteránům.a Dnes je situace úplně jiná. K tomu, aby člověk měl tuto diagnózu, nemusí být vojákem. Stačí, když prožije nějakou traumatizující událost.

Takovou událostí může být cokoli — válkou počínaje a pokusem o znásilnění či dopravní nehodou konče. Informační leták amerického Národního centra pro posttraumatickou stresovou poruchu to vyjadřuje následovně: „K tomu, aby u někoho mohla být diagnostikována posttraumatická stresová porucha, musí takový člověk prožít nějakou traumatizující událost.“ A tento zážitek „musí být spojen s určitým typem buď skutečného nebo hrozícího TĚLESNÉHO zranění či útoku“.

Jane, o níž byla zmínka v předchozím článku, vypráví: „Dozvěděla jsem se, že náhlá hrůza vede k vyplavení určitých hormonů, které způsobí, že smysly začnou být v nadměrném střehu před nebezpečím. Když nebezpečí pomine, hladina hormonů obvykle klesá zpět k normálním hodnotám, ale v případě lidí s posttraumatickou stresovou poruchou zůstává hladina těchto hormonů zvýšená.“ Událost je sice již minulostí, ale zdá se, že hrůza těch okamžiků se v Janeině mysli trvale usídlila jako nějaký nevítaný nájemník, který nereaguje na výpověď z bytu.

Jestliže jste zažili nějaké trauma a trpíte podobnými následky, je důležité, abyste si uvědomili, že nejste sami. V knize Lindy E. Ledrayové pojednávající o znásilnění autorka vysvětluje, že posttraumatická stresová porucha je „normální reakcí zdravého člověka, který prožil nějakou děsivou situaci, ve které nemohl ovlivnit to, co se děje“.

Skutečnost, že jsme posttraumatickou stresovou poruchu označili jako normální, neznamená, že vznikne u každého, kdo prožije nějaké trauma. Paní Ledrayová uvádí: „Ze studie provedené v roce 1992 vyplývá, že týden po znásilnění splňuje kritéria posttraumatické stresové poruchy 94 procent postižených a po dvanácti týdnech tento stav přetrvává u 47 procent. Padesát procent žen, které v roce 1993 vyhledaly v Minneapolis Službu pomoci po sexuálním napadení, splňovalo kritéria pro posttraumatickou poruchu ještě rok po znásilnění.“

Z těchto statistik vyplývá, že posttraumatická stresová porucha je daleko běžnější, než si většina lidí uvědomuje. Postiženy jsou všechny skupiny lidí, a to po různých typech zážitků. Autoři Alexander C. McFarlane a Lars Weisaeth uvedli: „Z nedávných studií vyplynulo, že v době míru se s traumatizujícími zážitky běžně potýkají civilisté stejně jako vojáci i oběti válek a že u mnoha těchto lidí se vyvine posttraumatická stresová porucha.“ U některých lidí byla tato porucha vyvolána dokonce lékařským zákrokem či infarktem myokardu.

„Posttraumatická stresová porucha je nyní zcela běžná,“ vysvětlují citovaní autoři. Dále říkají: „Z namátkového průzkumu mezi 1 245 dospívajícími Američany vyplynulo, že 23 procent jich zažilo fyzické nebo sexuální napadení a také byli svědky násilí vůči jiným lidem. U každého pátého z těchto dospívajících vznikla posttraumatická stresová porucha. To znamená, že v současné době trpí touto poruchou přibližně 1,07 milionu amerických teenagerů.“

Pokud je tato statistika přesná, znamená to, že jen v této jedné zemi má posttraumatickou poruchu obrovské množství dospívajících. Co lze pro tyto postižené lidi i pro mnoho milionů dalších na světě udělat?

Co lze udělat?

Domníváte-li se, že vy nebo někdo, koho znáte, trpí posttraumatickou stresovou poruchou, zde je několik podnětů.

Snažte se dodržovat duchovní program. „Vždy jsem byla přítomna na shromáždění v našem sále Království,“ říká Jane. „I když jsem se nemohla soustředit na to, o čem se mluví, věděla jsem, že Jehova chce, abych tam byla. Křesťané ve sboru byli nesmírně laskaví a povzbuzovali mě a jejich láska a osobní zájem pro mě v té těžké době znamenaly hrozně moc.“ Jane dodává: „Pomáhalo mi také to, že jsem si četla žalmy. Modlitby těch, kdo byli v soužení, jako by vyjadřovaly mé pocity. Když jsem v modlitbě nebyla schopna říci, co chci, dokázala jsem jen říct ‚Amen‘.“

Neváhejte trpícího člověka povzbuzovat. Pokud se někdo z vašich blízkých potýká s hroznou vzpomínkou na nějakou traumatizující událost, uvědomte si, že to nepřehání ani nepůsobí potíže záměrně. Vzhledem k citové otupělosti, úzkosti nebo hněvu nedokáže na vaše snahy pomáhat mu reagovat tak, jak byste si přáli. Nevzdávejte se však. Bible říká, že „pravý druh miluje celou dobu a je bratrem, který se narodil pro čas tísně“. (Přísloví 17:17)

Trpící člověk musí rozpoznat, jakým nerozumným jednáním si dále ubližuje, a vyhýbat se mu. K tomu patří užívání drog a pití nadměrného množství alkoholických nápojů. Alkohol a drogy sice mohou poskytnout dočasnou úlevu, ale záhy situaci zhorší. Obvykle přispívají k tomu, že se takový člověk ocitne ve společenské izolaci a že odmítá lidi, kteří mu chtějí pomoci. Drogy a alkohol dále přispívají k workoholismu, neovládaným výbuchům hněvu, nekontrolovanému přejídání se či chorobnému sledování své tělesné váhy nebo k jinému typu sebepoškozování.

Poraďte se s lékařem. Možná se zjistí, že postižený vlastně posttraumatickou stresovou poruchu nemá, ale pokud ano, existují účinné způsoby léčby.b Pokud dostáváte odbornou pomoc, buďte upřímní a požádejte terapeuta, aby vám pomohl uvedené způsoby chování překonat.

Pamatujte, že tělesné rány se často zahojí nejdříve, ale lidé s posttraumatickou stresovou poruchou jsou zraněni v mnoha směrech na těle, mysli i na duchu. Následující článek bude pojednávat o dalších způsobech, jak se trpící člověk a lidé v jeho blízkosti mohou podílet na procesu uzdravování a také jakou naději mají ti, kdo touto poruchou trpí.

[Poznámky pod čarou]

[Rámeček a obrázek na straně 6]

Příznaky posttraumatického stresu

Mnozí lidé, kteří zažili nějaké trauma, jej znovu prožívají ve své mysli. Obvykle nedokážou tyto stavy ovládnout ani je zastavit. Plynou z toho tyto důsledky:

• Živé vzpomínky — pocity, že k traumatu dochází znovu

• Děsivé sny a noční můry

• Sklon velmi se vyplašit při každém silném zvuku nebo tehdy, když k postiženému někdo nečekaně přistoupí zezadu

• Pocit slabosti a pocení

• Bušení srdce a potíže s dýcháním

• Rozrušení způsobené zrakovým, sluchovým, hmatovým, čichovým nebo chuťovým vjemem, který postiženému trauma připomene

• Úzkost a strach — pocit, že opět hrozí nebezpečí

• Obtížné ovládání emocí — to, co traumatický zážitek člověku připomene, vede k náhlé úzkosti, strachu či rozrušení

• Problémy se soustředěním a s jasným myšlením

• Obtížné usínání a nespavost

• Neklid a stálé očekávání nebezpečí

• Citová otupělost či netečnost

• Omezená schopnost prožívat láskyplné pocity nebo jakékoli silné emoce

• Pocit, že okolí je divné či nereálné

• Ztráta zájmu o věci, které člověka dříve bavily

• Potíže vzpomenout si na důležité okamžiky toho, co se během traumatického zážitku stalo

• Pocit, že se člověka netýká to, co se s ním děje, a že je oddělen od okolního světa

[Obrázky na straně 5]

Posttraumatickou stresovou poruchu může vyvolat řada traumatizujících událostí

Traumatický stres bude věcí minulosti

MOŽNÁ, že jste válečný veterán a trápí vás noční můry a vzpomínky, kvůli kterým se vám zdá, že válka ještě neskončila. Možná jste se stali obětí bezcitného násilí, například znásilnění, a máte pocit, že při tom hrůzném zážitku ve vás něco odumřelo. Nebo snad někdo z vašich blízkých zemřel následkem přírodní katastrofy či při nehodě a žít bez něj je pro vás nesmírně bolestné.

Říkáte si, zda lze tyto pocity změnit? Můžeme s důvěrou říci — ano, lze. Do té doby však mohou všichni, kdo prožili takové trauma, hledat útěchu v Božím slově, Bibli.

Pomoc při snášení traumatu

Téměř před dvěma tisíci lety prožil apoštol Pavel hrozné věci, když byl v ohrožení života. Popis některých těchto zážitků se zachoval v Bibli. „Nepřejeme si..., bratři, abyste byli v nevědomosti o soužení, které nás postihlo v oblasti Asie,“ píše Pavel, „že jsme byli pod krajním tlakem nad svou sílu, takže jsme si vůbec nebyli jisti dokonce svým životem. Vskutku jsme ve svém nitru cítili, že jsme přijali rozsudek smrti.“ (2. Korinťanům 1:8, 9)

Není sice přesně známo, k čemu tehdy došlo, ale bylo to určitě traumatizující. (2. Korinťanům 11:23–27) Jak se s tím Pavel vyrovnal?

Pavel o svém soužení v Asii napsal: „Požehnaný buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, Otec projevů něžného milosrdenství a Bůh veškeré útěchy, jenž nás utěšuje ve všem našem soužení, abychom byli schopni utěšovat ty, kdo jsou v jakémkoli soužení, útěchou, jíž jsme my sami utěšováni Bohem.“ (2. Korinťanům 1:3, 4)

Ano, lidé, kteří zažili trauma, mohou dostat pomoc od ‚Otce projevů něžného milosrdenství a Boha veškeré útěchy‘. Jak může člověk tuto útěchu získat?

Jak získat pomoc

Předně — požádejte o pomoc. Pokud se cítíte emocionálně ochromeni, pamatujte, že podobné stavy prožili i jiní lidé. Ti, kdo takové pocity překonali, obvykle rádi pomohou dalším lidem. Často mají podobně jako apoštol Pavel pocit, že útěchu, jež dostali od Boha ve svých zkouškách, musí sdílet s těmi, „kdo jsou v jakémkoli soužení“. Nezdráhejte se zajít za některým ze svědků Jehovových — za kýmkoli, s nímž se budete cítit příjemně — a požádejte ho, aby vám pomohl získat pomoc od Jehovy, ‚Boha veškeré útěchy‘.

Vytrvávejte v modlitbě. Pokud je pro vás obtížné se modlit, protože cítíte hněv, požádejte někoho, kdo je duchovně způsobilý, aby se modlil s vámi. (Jakub 5:14–16) Když s Jehovou Bohem mluvíte, nezapomeňte ‚na něj uvrhnout všechnu svou úzkost, protože o vás pečuje‘. (1. Petra 5:7) Bible opakovaně zdůrazňuje, že Bůh má osobní zájem o každého svého služebníka.

Pisatel 94. žalmu velmi pravděpodobně zažil něco velmi traumatizujícího, protože napsal: „Kdyby mi byl Jehova nepřispěl na pomoc, ve chvilce by byla má duše přebývala v mlčení. Když jsem řekl: ‚Má noha se určitě bude pohybovat nejistě‘, tvá vlastní milující laskavost, Jehovo, mě podporovala. Když mi v nitru přibylo mých zneklidňujících myšlenek, projevy tvé vlastní útěchy začaly laskat mou duši.“ (Žalm 94:17–19)

Po traumatizujícím zážitku jsou někteří lidé zvláště obtěžováni ‚zneklidňujícími myšlenkami‘, jež mohou někdy přejít v záchvat paniky nebo zuřivosti. Skrze upřímnou modlitbu však můžete získat ‚podporu‘, dokud tyto pocity neodezní. Dívejte se na Jehovu jako na svého milujícího rodiče a na sebe jako na malé dítě, které on láskyplně chrání. Pamatujte na biblický slib, že „Boží pokoj, který převyšuje všechno myšlení, bude střežit vaše srdce a vaše myšlenkové síly prostřednictvím Krista Ježíše“. (Filipanům 4:7)

Uzdravení — ať již tělesné, duševní či duchovní — je postupný proces. Buďte tedy realističtí a neočekávejte, že modlitba okamžitě přinese pokoj těm, kdo jsou těžce zasaženi nějakými traumatizujícími zážitky. Vytrvávat v modlitbě je však životně důležité. Postiženému člověku to pomůže, aby jej posttraumatické emoce nepohltily a on nepropadl zoufalství.

Čtěte Boží slovo a rozjímejte o něm. Pokud je pro vás obtížné se soustředit, požádejte někoho, aby vám utěšující biblické zprávy přečetl. Možná si zvolíte pasáže odhalující hloubku Jehovova něžného zájmu, který Jehova má o své věrné služebníky, přičemž nezáleží na tom, jak hluboce sklíčení nebo zoufalí jsou.

Jane, o níž byla zmínka v předcházejících článcích, čerpala útěchu z mnoha biblických pasáží v žalmech. Patří mezi ně Žalm 3:1–8; 6:6–8; 9:9, 10; 11:1–7; 18:5, 6; 23:1–6; 27:7–9; 30:11, 12; 31:12, 19–22; 32:7, 8; 34:18, 19; 36:7–10; 55:5–9, 22; 56:8–11; 63:6–8; 84:8–10; 130:1–6. Nesnažte se číst příliš mnoho úseků najednou. Raději si udělejte čas na rozjímání o těchto pasážích a na modlitbu.

Nyní je nebývalá tíseň

Žel, nemělo by být žádným překvapením, že znásilnění, vraždy, války a zbytečné násilí jsou dnes tak časté. Proč? Protože Ježíš Kristus naši dobu charakterizoval jako období, kdy „vzroste nezákonnost“. A dodal: „Ochladne láska většího množství.“ (Matouš 24:7, 12)

V posledních letech je traumatický stres naprosto běžný — často jako důsledek právě těch událostí, které Ježíš předpověděl. Podle biblického záznamu ve 24. kapitole Matouše, 13. kapitole Marka a 21. kapitole Lukáše Ježíš řekl, že v čase konce tohoto světa budou mezinárodní války, přírodní katastrofy, vzroste nezákonnost a bude nedostatek lásky. Ale také uvedl, že úleva není daleko.

Ježíš nejdříve popsal celosvětovou epidemii traumatizujících událostí, po nichž začne „velké soužení“. A všimněte si, co by lidé podle jeho slov měli udělat: „Napřimte se a pozvedněte hlavu, protože se přibližuje vaše osvobození.“ (Matouš 24:21–31; Lukáš 21:28) Ano, jelikož se světová situace zhoršuje, můžeme si být jisti, že velké soužení, jež postihne tento tíseň působící systém věcí, ukončí všechnu ničemnost a povede k nastolení nového, spravedlivého systému věcí. (1. Jana 2:17; Zjevení 21:3, 4)

Neměli bychom být překvapeni, že naše osvobození nastane teprve potom, až ničemnost a násilí dosáhnou svého vrcholu. Podobně proběhl v minulosti Boží soud nad světem v Noemově době i nad nemravnými obyvateli Sodomy a Gomory. To, jak Bůh v minulosti vykonal rozsudek, ukazuje, co se stane v budoucnosti. (2. Petra 2:5, 6)

Konec traumatického stresu

Pokud trpíte posttraumatickou stresovou poruchou, možná si kladete otázku, zda vaše bolestné vzpomínky někdy zmizí. A odpověď nepochybně zní: Ano, zmizí. U Izajáše 65:17 Jehova Bůh prohlašuje: „Tvořím nová nebesa a novou zemi; a dřívější věci nebudou připomínány ani nevstoupí do srdce.“ Třebaže se psychické jizvy po traumatu zdají být trvalé, tento text nás ujišťuje, že jednou svoji rušivou sílu úplně ztratí.

Dnes, kdy uplynul více než rok od pokusu o znásilnění, slouží Jane jako průkopnice (celodobá kazatelka) svědků Jehovových. „Teprve potom, co soudní proces s tím člověkem skončil a on byl usvědčen — což bylo více než osm měsíců po napadení —, jsem byla zase sama sebou,“ řekla Jane nedávno. „Vloni v tuto dobu jsem si nedovedla představit, že bych mohla prožívat pokoj a štěstí jako dnes. Děkuji Jehovovi za nádhernou naději na věčný život a za možnost dělit se o tuto naději s jinými lidmi.“ (Žalm 27:14)

Pokud zápasíte s beznadějí a ochromující citovou otupělostí, jež jsou způsobeny posttraumatickou stresovou poruchou, může tato naděje podpírat i vás.

[Obrázek na straně 8]

Návštěva křesťanských shromáždění vám pomůže to překonat

[Obrázky na straně 8 a 9]

Čtení Božího slova a modlitba vám mohou poskytnout podporu

[Obrázek na straně 10]

Brzy budou všechny traumatizující zážitky věcí minulosti