Ničí člověk své zdroje potravy?

„Jednu z největších potíží dnes [nepředstavují] dluhy ani deficity či celosvětové soupeření, ale je to nutnost najít způsob, jak žít plnohodnotně a spokojeně, aniž bychom ničili biosféru planety, na které je závislý veškerý život. Lidstvo ještě nikdy nestálo před takovou hrozbou — hrozbou, že dojde ke zhroucení základních prvků, které nás udržují naživu.“ Genetik David Suzuki

JE SNADNÉ pokládat jablko za něco samozřejmého. Pokud žijete v místech, kde je jablek hojnost, můžete předpokládat, že je dostanete kdykoli; a co víc, že si dokonce budete moct vybrat ze široké škály odrůd. Víte však o tom, že dnes si můžeme vybrat z daleko menšího množství odrůd jablek než před sto lety?

V letech 1804 až 1905 existovalo ve Spojených státech 7 098 odrůd jablek. Do dneška však už 6 121 z nich — to je 86 procent — přestalo existovat. S hruškami je situace podobná. Zaniklo asi 88 procent z 2 683 odrůd, které kdysi rostly. A v případě zeleniny jsou tato čísla ještě pochmurnější. Zaniká zde cosi čemu se říká biodiverzita — nejedná se jen o pestrou paletu druhů živých organismů, ale také o pestrou paletu odrůd v rámci jednoho druhu. Za necelých 80 let se různorodost v rámci jednotlivých druhů zeleniny, která se pěstuje ve Spojených státech, snížila o 97 procent. Je ale biodiverzita vůbec důležitá?

Mnozí vědci říkají, že ano. Ačkoli se o úloze biodiverzity stále diskutuje, řada odborníků na životní prostředí tvrdí, že pro život na zemi je nezbytná. Říkají, že je stejně důležitá pro rostliny, které pěstujeme k jídlu, jako pro ty, které planě rostou v lesích, džunglích a na pastvinách po celém světě. Důležitá je i různorodost v rámci určitého druhu. Existuje-li například mnoho odrůd rýže, roste tím pravděpodobnost, že se alespoň některé z nich dokážou ubránit běžným chorobám a škůdcům. V pojednání, které vydala organizace Worldwatch Institute, se proto nedávno uvádělo, že zvláště jedna věc může lidstvo upozornit na to, k jakým závažným důsledkům může vést snížení biodiverzity na zemi — totiž k ohrožení zdrojů potravy.

Vymizení některých rostlin může zemědělské plodiny postihnout přinejmenším dvěma způsoby. Za prvé tím, že budou zničeny plané formy zemědělských plodin, které jsou potenciálním zdrojem genů pro budoucí křížení, a za druhé tím, že se sníží počet odrůd v rámci šlechtěných druhů. Například začátkem 20. století se v Asii pěstovalo snad více než 100 000 místních odrůd rýže a jen v Indii samotné to bylo nejméně 30 000. Nyní je 75 procent indické úrody rýže tvořeno pouze deseti odrůdami. Dva tisíce odrůd rýže na Srí Lance bylo nahrazeno v podstatě pouhými pěti. V Mexiku, které je kolébkou domestikace kukuřice, se pěstuje pouhých 20 procent odrůd z těch, které tam byly ve třicátých letech minulého století.

Ohrožená ale není jen potrava. Z rostlin pochází také asi 25 procent komerčně vyráběných léků, a další léčivé byliny jsou stále objevovány. Čím dál více druhů rostlin je však přiváděno na pokraj zániku. Znamená to snad, že si pod sebou podřezáváme větev?

Podle Světové unie pro ochranu přírody je z přibližně 18 000 zkoumaných druhů rostlin a zvířat více než 11 000 na pokraji vyhynutí. Na takových místech, jako je Indonésie, Malajsie a Latinská Amerika, byly kvůli vytvoření plantáží vykáceny velké pruhy lesa, a vědci mohou jen odhadovat, kolika druhům hrozí vyhynutí nebo kolik jich už vyhynulo. Podle časopisu The UNESCO Courier však někteří odborníci říkají, že tento zánik postupuje „katastrofálně rychle“.

Samozřejmě, že země stále ještě produkuje ohromné množství potravy. Jak dlouho ale může mít zvětšující se lidská populace dostatek jídla, když se biodiverzita planety zmenšuje? Různé země na tyto obavy reagovaly tím, že si jako pojistku proti ztrátě důležitých rostlin vytvořily semenné banky. Mise záchrany druhů se ujaly i některé botanické zahrady. A věda poskytla nový mocný prostředek v podobě genového inženýrství. Mohou však semenné banky a věda tento problém skutečně vyřešit? Tuto otázku bude zkoumat následující článek.

Rozmanitost odrůd — Nezbytná podmínka pro život

POČET obyvatel Irska ve čtyřicátých letech 19. století překročil osm milionů, takže to byla nejhustěji obydlená země v celé Evropě. Hlavní složkou jídelníčku byly brambory a nejvíc se pěstovala jedna odrůda, které se říkalo lumper.

V roce 1845 zemědělci jako obvykle zasadili odrůdu lumper, ale objevila se plíseň a skoro celou úrodu zničila. „Velká část Irska tento obtížný rok přečkala,“ napsal Paul Raeburn ve své knize The Last Harvest—The Genetic Gamble That Threatens to Destroy American Agriculture (Poslední sklizeň — Genetický hazard, který ohrožuje americké zemědělství). „Kalamita nastala příští rok. Zemědělci neměli jinou možnost než opět zasadit stejné brambory. Nebyly totiž k dispozici žádné jiné odrůdy. Plíseň se objevila znovu a tentokrát v celé své síle. Utrpení bylo nepředstavitelné.“ Historikové odhadují, že skoro milion lidí zemřelo hlady a dalšího půl druhého milionu se vystěhovalo, převážně do Spojených států. Ti, kdo zůstali, trpěli nesnesitelnou chudobou.

V jihoamerických Andách zemědělci pěstovali mnoho odrůd brambor, ale plísní byly postiženy jen některé. K epidemii tudíž nedošlo. Je jasné, že různorodost druhů a různorodost v rámci druhu poskytuje ochranu. Opakem této základní strategie je pěstování jediné odrůdy, kdy jsou rostliny vydány napospas nemocem nebo škůdcům, jež mohou zdecimovat úrodu v celé oblasti. Mnozí zemědělci proto musejí často používat pesticidy, herbicidy i fungicidy, a to i přes to, že tyto chemické látky bývají pro životní prostředí škodlivé.

Proč tedy zemědělci nahrazují množství místních odrůd odrůdou jedinou? Obvykle je to reakce na hospodářské tlaky. Pěstování jedné odrůdy vede ke snazší sklizni, přitažlivému vzhledu produktu, odolnosti vůči zkáze a vysoké produktivitě. Ve větší míře se tento trend rozšířil během šedesátých let v rámci takzvané zelené revoluce.

Zelená revoluce

Prostřednictvím rozsáhlých vládních a firemních kampaní byli zemědělci v zemích postižených hladem přesvědčováni, aby rozmanité plodiny, které pěstovali, nahradili jednou plodinou s vysokou výnosností — a to zvláště pokud jde o rýži a pšenici. O těchto „zázračných“ obilninách se mluvilo jako o řešení světového hladu. Nebylo to však levné — osivo stálo až třikrát tolik, než kolik byla normální cena. Výnosy byly rovněž značně závislé na chemických látkách včetně umělých hnojiv, nemluvě o takovém drahém vybavení, jakým jsou traktory. S vládní podporou však zelená revoluce měla úspěch. „Sice to miliony lidí zachránilo před hladověním,“ říká pan Raeburn, „ale nyní [to] ohrožuje potravinové zabezpečení světa.“

Zelená revoluce v podstatě poskytla krátkodobý zisk, ale možná za cenu dlouhodobého rizika. Na celých kontinentech byla jednotnost plodin brzy běžným jevem — přičemž intenzivní používání umělých hnojiv podporovalo také růst plevele, a pesticidy ničily nejen škůdce, ale i prospěšný hmyz. Toxické chemikálie používané na rýžových políčkách zabily ryby, garnáty, kraby, žáby, jedlé byliny a planě rostoucí rostliny — z nichž většina je hodnotným potravinovým doplňkem. Kontakt s chemickými látkami vedl také k případům otravy u zemědělců.

Doktor Mae-Wan Ho, který učí na katedře biologie Open University ve Velké Británii, napsal: „Je nesporné, že monokultury plodin zavedené od dob ‚zelené revoluce‘ nepříznivě ovlivnily biodiverzitu a potravinové zabezpečení po celém světě.“ Podle Organizace OSN pro výživu a zemědělství je 75 procent genetické různorodosti, která u šlechtěných rostlin existovala před sto lety, nyní ztraceno, a to hlavně kvůli průmyslovým zemědělským postupům.

Pojednání, které vydala organizace Worldwatch Institute, upozorňuje, že „ekologické riziko, které vzniká zavedením genetické uniformity, je obrovské“. Jak udržet tato rizika pod kontrolou? K tomu je zapotřebí nejen vědeckých pracovníků v zemědělství a účinných chemických látek, ale také finančních prostředků pro zemědělce. Neexistují však žádné záruky. Genetická uniformita přispěla k ničivé nákaze kukuřice ve Spojených státech a ke ztrátě více než 200 000 hektarů rýže v Indonésii. V posledních letech však začala nová zemědělská revoluce a ta se týká manipulace s životem na mnohem základnější úrovni, totiž v genech.

Genetická revoluce

Studium genetiky vedlo ke vzniku nového, výnosného průmyslového odvětví, které se nazývá biotechnologie. Jak ukazuje název, prostřednictvím technik, mezi které patří i genové inženýrství, se spojuje biologie s moderní technologií. Některé nové biotechnologické firmy se specializují na zemědělství a horečně pracují na patentování osiva, jež bude vysoce výnosné, odolné vůči nemocem, suchu a mrazu a při jehož pěstování nebude tolik zapotřebí nebezpečných chemických látek. Dosáhnout takového cíle by bylo velmi prospěšné. Někteří lidé však rozvířili obavy z plodin připravených pomocí genového inženýrství.

„Genetická různorodost v přírodě se vytváří v rámci určitých hranic,“ říká se v knize Genetic Engineering, Food, and Our Environment (Genové inženýrství, potrava a naše životní prostředí). „Růže se může zkřížit s odlišnými druhy růží, ale nikdy se nezkříží s bramborem. ... Genové inženýrství naproti tomu obvykle znamená, že ve snaze přenést žádoucí rys nebo vlastnost se vezmou geny z jednoho druhu a vloží se do druhu úplně jiného. To by mohlo například znamenat, že se z nějaké arktické ryby (například z platýse) vybere gen, který zajišťuje tvorbu nemrznoucí látky a vloží se do genů brambor nebo jahod, aby byly odolné vůči mrazu. Do rostlin je nyní možné přenést geny z bakterií, virů, hmyzu, zvířat, a dokonce z člověka.“a Biotechnologie tedy člověku v zásadě umožňuje překročit genetické hranice oddělující jednotlivé druhy.

Podobně jako zelená revoluce, i takzvaná genetická revoluce přispívá k problému genetické uniformity — někteří lidé říkají, že dokonce ještě více, protože genetikové mohou použít takové techniky, jako je klonování a pěstování tkáňových kultur, což jsou postupy, jež vedou ke vzniku dokonale identických kopií neboli klonů. Obavy z narušení biodiverzity tudíž trvají dále. Geneticky upravené rostliny však vyvolávají nové sporné otázky — například to, jaké účinky mohou mít na nás a na životní prostředí. „S velkými nadějemi, bez zábran a s malou představou o možných následcích jsme se slepě vrhli do nové éry zemědělské biotechnologie,“ řekl autor populárně naučné literatury Jeremy Rifkin.b

Schopnost manipulovat se životem na genetické úrovni je také potenciálním zlatým dolem, takže začal závod o patentování nových semen a dalších genově upravených organismů. Zánik rostlinných druhů mezitím pokračuje nezmenšenou měrou. Jak již bylo uvedeno, některé vlády a soukromé instituce zřídily semenné banky, aby se zabránilo katastrofě. Zajistí tyto banky budoucím generacím širokou paletu semen pro sázení a sklízení?

Semenné banky — Pojistka proti zániku?

Královské botanické zahrady v Kew v Anglii se pustily do akce, jež je pokládána za „jeden z největších mezinárodních záchranných projektů, jaké kdy byly podniknuty“ — je to projekt nazvaný Millennium Seed Bank. Hlavní cíle toho projektu jsou (1) do roku 2010 shromáždit a konzervovat 10 procent — tedy více než 24 000 druhů — flóry, která má semena, a (2) podstatně dříve shromáždit a konzervovat semena flóry, která se přirozeně vyskytuje ve Velké Británii. Semenné banky neboli genobanky, jak se jim někdy říká, byly vytvořeny také v dalších zemích.

Biolog John Tuxill uvádí, že nejméně 90 procent z milionů semen uskladněných v těchto bankách jsou rostliny vhodné jako potrava a také pro další účely — mimo jiné je to pšenice, rýže, kukuřice, čirok, brambory, cibule, česnek, cukrová třtina, bavlna, sójové a jiné boby. Avšak semena jsou živými organismy a jsou životaschopná jen tak dlouho, dokud jim vystačí rezervy vnitřní energie. Jak jsou tedy semenné banky spolehlivé?

Kalamity v bance

Provoz semenných bank stojí peníze — dohromady to podle pana Tuxilla ročně činí přibližně 300 milionů dolarů. Podle něj však je i tento obnos možná nedostatečný, protože „pouhých 13 procent semenných bank je v dobře fungujících zařízeních, jež jsou vhodná k dlouhodobému skladování“. V důsledku špatného skladování nevydrží semena dlouho a musí být brzy zaseta, aby bylo možné sklidit další generace semen, protože jinak by se semenné banky staly semennými márnicemi. To samozřejmě klade nároky na práci, což je pro zařízení, která již beztak mají nedostatek finančních prostředků, další komplikace.

Kniha Seeds of Change—The Living Treasure (Semena změn — Živý poklad) vysvětluje, že Státní laboratoř pro skladování semen v americkém Coloradu „má četné potíže v podobě výpadků proudu, poruch chladicích zařízení a nedostatku personálu, takže ohromné, neuspořádané hromady semen nejsou katalogizovány“. Na semenné banky také doléhají politické nepokoje, hospodářské recese a přírodní katastrofy.

Při dlouhodobém skladování vznikají rovněž další problémy. Rostliny mají v přirozeném prostředí omezenou, ale pro život důležitou schopnost přizpůsobit se, což jim umožňuje přečkat nemoci a další problémy. V chráněném prostředí semenných bank ale mohou po několika generacích něco z této přizpůsobivosti ztratit. Dobře uskladněná semena mnoha rostlin však mohou vydržet několik staletí, než je bude nutné znovu zasadit. Nicméně již samotná existence těchto bank přes všechna jejich omezení a nejistoty ukazuje rostoucí obavy o budoucnost zemědělských plodin lidstva.

Nejlepším způsobem, jak omezit zánik jednotlivých druhů, je samozřejmě ochrana přírodních lokalit a obnovení různorodosti plodin. Podle pana Tuxilla je k tomu nutné „vytvořit mezi potřebami, které mají lidé a které má svět přírody, novou rovnováhu“. Do jaké míry je však realistické myslet si, že lidé ‚vytvoří novou rovnováhu‘ se světem přírody, když se snaží s téměř náboženským zanícením urychlit průmyslový a hospodářský rozvoj? Jak jsme viděli, i zemědělství se stalo součástí tohoto technicky vyspělého světa velkého obchodu, ovládaného tržními zájmy. Musí tedy existovat jiná odpověď.

[Poznámky pod čarou]

[Obrázky na straně 7]

„Monokultury plodin zavedené od dob ‚zelené revoluce‘ nepříznivě ovlivnily biodiverzitu a potravinové zabezpečení po celém světě.“ (Dr. Mae-Wan Ho)

[Podpisky]

Pozadí: U. S. Department of Agriculture

Centro Internacional de Mejoramiento de Maíz y Trigo (CIMMYT)

Kdo nasytí svět?

ZAČNE někdy lidstvo biodiverzitu chránit, místo aby ji ničilo? Podle biologa Johna Tuxilla by to vyžadovalo „zásadní posun ve způsobu jednání“. Dodává však, že k takovému posunu „pravděpodobně nedojde, dokud se zásadně nezmění náhled lidí na prospěšnost biodiverzity rostlin, dokud lidé nezískají touhu změnit zavedené metody a dokud nebudou ochotni zkoušet nové přístupy“.

Mnoha lidem připadá těžké uvěřit, že takové hluboké změny nastanou. A mnozí s Tuxillovými závěry nesouhlasí. Někteří vědci zabývající se životním prostředím se domnívají, že úloha biodiverzity zatím není dostatečně prozkoumána a že její význam někteří kolegové zřejmě zveličují. Zatímco vědci o této problematice diskutují, stojí možná za to všimnout si poplašného volání přicházejícího od některých odborníků v této oblasti. Zdá se, že je zneklidňuje nejen ztráta biodiverzity, ale i to, že tyto ztráty jsou způsobeny lidskou chtivostí a krátkozrakostí. Věnujte pozornost komentářům od různých pisatelů.

„Před pouhými sto lety byly na naší planetě rozptýleny stamiliony zemědělců, kteří si regulovali množství a druh svého osiva. ... Dnes většinu osiva převzaly, upravily a patentovaly nadnárodní firmy a ponechaly si je jako určitou formu duševního vlastnictví. ... Biotechnologický průmysl se zaměřuje na krátkodobý zisk, a tím vyvolává hrozbu, že bude zničeno genetické dědictví, které by jednoho dne mohlo mít cenu zlata, protože by bylo další obrannou linií proti novým rezistentním nemocem nebo ‚superškůdcům‘.“ (Autor vědeckopopulární literatury Jeremy Rifkin)

„Ve sdělovacích prostředcích se stále dokola opakuje názor, že to nejdůležitější musí být trh, volný obchod a globální ekonomie. Jestliže jsou sdělovací prostředky ovládány zájmy velkých a bohatých korporací, stává se toto ekonomické přesvědčení jakýmsi náboženským dogmatem a zřídka jej někdo napadne.“ (Genetik David Suzuki)

Kenny Ausubel poukazuje ve své knize Seeds of Change—The Living Treasure (Semena změn — Živý poklad) na pokrytectví rozvinutých zemí, když jejich „vlády a korporace vzdychají nad hrozícím celosvětovým nebezpečím zániku ‚společného dědictví‘ lidstva, jímž je rezerva genů“. Uvádí, že biodiverzitu ohrožují také ony samy, a to propagováním moderních zemědělských technik a monokultur plodin.

Ať již jsou ty nejhorší obavy vědců studujících životní prostředí oprávněné nebo ne, možná i vy cítíte, že je obtížné mít důvěru v budoucnost této planety. Jak dlouho to může vydržet, když se zdá, že lidstvo je poháněno chamtivostí? Mnozí lidé zoufale hledají odpověď, a proto doufají, že nám pomůže věda.

Může nás věda a technologie zachránit?

Edinburská královská společnost nedávno vyjádřila znepokojení ohledně vědeckých pokroků, které jsou nyní tak rychlé a komplikované, že vědci riskují, že důsledky tohoto pokroku v plné míře ani nepochopí. „Věda poskytuje jen nepatrné, zlomkovité porozumění světu přírody,“ napsal David Suzuki. „O biologické skladbě živých forem na Zemi nevíme skoro nic, natož o tom, jak jsou vzájemně provázány a jak jsou na sobě závislé.“

Časopis Science uvedl, že „ani riziko, ani prospěch z geneticky upravených organismů nejsou jisté či univerzální. ... Naše schopnost předvídat ekologický dopad, který bude mít zavedení nových druhů, včetně geneticky upravených organismů, je nepřesná.“

Tento „pokrok“ je v mnoha směrech skutečně dvousečný. Přináší sice určité dobré výsledky, ale také dokazuje nedostatek moudrosti lidstva a velmi často i lidskou chamtivost. (Jeremjáš 10:23) Zelená revoluce například vedla k hojnosti potravy a mnoho lidí přestalo mít hlad, ale také přispěla ke ztrátě biodiverzity. Z toho, že zelená revoluce propagovala používání pesticidů a dalších nákladných zemědělských technik, měly jednoznačně prospěch „korporace pěstitelů rostlin a elita třetího světa, ale bylo to na úkor obyčejných lidí,“ napsal dr. Mae-Wan Ho. Tento trend stále trvá, jelikož zemědělství založené na biotechnologii je stále rozsáhlejším a vlivnějším podnikáním a vede nás do budoucnosti, kde zajištění potravin bude stále závislejší na vědě.