Novodobé dějiny Kosova

Napětí, které v 80. letech panovalo mezi srbskou a albánskou komunitou v Kosovu, přerostlo v 90. letech v otevřený konflikt. To vedlo k velkému utrpení a zármutku. Bratrům a sestrám tato situace poskytla příležitost, aby svým spoluvěřícím projevili ‚nepokryteckou bratrskou náklonnost‘ bez ohledu na jejich etnický původ. (1. Petra 1:22) Kromě toho také jednali v souladu s Kristovým přikázáním: „Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují.“ (Mat. 5:43–48) Někdy to však bylo velmi obtížné.

Saliu Abazi, bývalý muslim mluvící albánsky, vysvětluje: „Muslimové, kteří se drží svého náboženství, někdy jednají nelaskavě se svědky, kteří se předtím hlásili k islámu. Naši příbuzní někdy mylně dojdou k závěru, že když jsme se přidali k novému náboženství, vlastně jsme je zavrhli. A kvůli etnickému napětí mezi Albánci a Srby není vždy jednoduché, aby bývalí muslimové vydávali svědectví Srbům.“

Přesto se u Saliua doma scházela skupina 30 osob různých národností. Saliu vzpomíná: „V těch letech shromáždění probíhala v srbštině a literaturu jsme dostávali z Bělehradu. Jednou do mého domu nečekaně přišla policie. Právě u nás byli bratři z Bělehradu, kteří přivezli literaturu, a všichni jsme společně seděli a povídali si. Když jsem policistům řekl, že jsou to moji bratři, nemohli pochopit, jak mohou Srbové a Albánci být bratry.“ V roce 1998 si tato skupina zvěstovatelů pronajala místo v Prištině, největším kosovském městě, a používala ho jako sál Království.

Na jaře roku 1999 etnické napětí a nacionalismus znepokojivě zesílily. Saliu vypráví: „Soused mi vyhrožoval, že pokud se i se synem nezapojíme do války, náš dům lehne popelem. Politické ovzduší mělo na lidi děsivý vliv. Bývalou srbskou vládu už neuznávali, takže nebylo možné prosazovat dodržování zákonů. Lidé začali jednat násilně a dělali, co se jim zachtělo.“

Jak se politická situace zhoršovala, Srbové žijící v Kosovu se setkávali se stále většími problémy. Během ozbrojeného konfliktu v roce 1999 musely tisíce Srbů i Albánců uprchnout do sousedních zemí. V období takového extrémního etnického napětí Saliu riskoval život, protože dovolil svým srbským bratrům, aby se ukrývali v jeho domě.

TVAROVÁNI JEHOVOU

Jedna sestra vyprávěla: „Nenávist mezi Srby a Albánci byla velmi silná. Vštěpovali nám ji totiž už od dětství. I když přijmete pravdu, není jednoduché se takového postoje zbavit. Mnozí jsme museli udělat velké změny, abychom začali smýšlet tak jako Jehova. Učila jsem se, že Jehova je láska, ale kvůli etnické nenávisti jsem se vyhýbala jedné sestře ve sboru jen proto, že byla srbského původu. Díky studiu jsem si však postupně uvědomila, že zatímco nauky jiných náboženství rozdělují, pravda z Jehovova Slova sjednocuje.“ Pomohla moc Božího Slova této sestře, aby oblékla novou křesťanskou osobnost? Sestra řekla: „Dnes jsem šťastná, že s bratry a sestrami srbského původu sloužím ve stejném sboru.“ (Kol. 3:7–11; Hebr. 4:12)

Jednota pravých křesťanů je nápadným protikladem k nábožensky rozdělenému světu. Zatímco nacionalismus podněcoval lidi, aby vypalovali domy a házeli ruční granáty, naši bratři cestovali do Bělehradu, kde se v červenci 1998 konal oblastní sjezd. V autobuse spolu pokojně jeli Albánci, Chorvati, Makedonci a Romové. Dashurie Gashiová, která se na sjezdu dala pokřtít, vypráví: „Když náš autobus zastavili vojáci, bylo na nich vidět, že jsou naprosto šokovaní. Uprostřed etnického napětí, které v těch zemích panovalo, jsme byli jednotným lidem — Jehovovým lidem.“

Jedna mladá žena romského původu se už jako dítě dozvěděla o pravdě od svých tet, které žily v zahraničí. Velkou překážkou, kterou musela překonat, byla negramotnost. Podněcovala ji však láska k Jehovovi, a tak se naučila číst a psát během tří let, kdy studovala Bibli. Problémy jí navíc působil její dědeček, u kterého bydlela. Sestra říká: „Když jsem šla na shromáždění, musela jsem se z domu dostat tak, aby si toho dědeček nevšiml.“ Po návratu ji však bil. Sestra pokračuje: „Tělesně jsem kvůli pravdě trpěla, ale nikdy bych se jí nevzdala. Připomínala jsem si, kolik toho musel vytrpět věrný Job. Měla jsem silnou lásku k Jehovovi a byla jsem rozhodnutá se studiem nepřestat.“ Tato sestra dnes slouží jako průkopnice a vede biblické studium se dvěma negramotnými dívkami. Nikdy sice nezískala žádné světské vzdělání, ale je vděčná za to, že se v teokratické škole naučila, jak vyučovat druhé.

Adem Grajçevci, který byl muslimem, poznal pravdu v roce 1993 v Německu. Roku 1999 se vrátil do rodného Kosova a podobně jako mnozí jiní noví svědkové musel překonat předsudky a odpor své rodiny. Adem vzpomíná: „Hodně mi pomohlo, když jsem se během studia dozvěděl, že panovníkem světa je Satan a že právě on stojí za všemi zvěrstvy, ke kterým dochází.“ Ademův otec neměl radost z toho, že jeho syn změnil náboženství a stal se křesťanem. Řekl mu, že si musí zvolit mezi Jehovou a rodinou. Adem se rozhodl pro Jehovu, dělal pěkné duchovní pokroky a dnes slouží jako sborový starší. Postoj jeho otce se během let změnil, takže dnes se na rozhodnutí svého syna už nedívá tak odmítavě.

Ademův syn Adnan se v dětství o náboženství vůbec nezajímal. Plně se věnoval bojovým uměním a od svých protivníků si vysloužil přezdívku Zabiják. Když ale pravda konečně zapůsobila na jeho srdce, se vším přestal, dělal pěkné pokroky a byl pokřtěn. Adnan vyprávěl: „Krátce po křtu jsem musel udělat důležité rozhodnutí. Měl jsem dobrou práci a po hmotné stránce mi nic nechybělo. Duchovně jsem ale strádal a měl jsem jen málo času na službu. Řekl jsem si, že je na čase, abych to změnil, a tak jsem své zaměstnání opustil.“ Adnan se přihlásil do průkopnické služby, byl jmenován služebním pomocníkem a později byl pozván do první třídy školy služebního vzdělávání v Albánii. Nyní je starším a kromě toho on i jeho manželka Hedije slouží jako zvláštní průkopníci. Jak se dnes dívá na své rozhodnutí? Říká: „Sotva bych mohl být šťastnější. Toho, že jsem se rozhodl pro celodobou službu, rozhodně nelituji.“

JEDNOTNĚ UCTÍVAJÍ BOHA

Všech šest sborů na území Kosova se dnes schází v pronajatých prostorách. Některé sbory jsou malé, například ten ve městě Peć má jen 28 zvěstovatelů. Jelikož je nedostatek jmenovaných bratrů, v některých sborech nemají veřejnou přednášku každý týden. Přesto se stejně jako bratři a sestry v Peći každý týden věrně scházejí na studiu Strážné věže a na dalších shromážděních.

Celá léta, včetně extrémně obtížných období, se o bratry v Kosovu láskyplně staral srbský zemský výbor. V roce 2000 vedoucí sbor rozhodl, že vzhledem k měnícím se potřebám kosovských zvěstovatelů se o kazatelské dílo na tomto území bude starat odbočka v Albánii.

Až donedávna byla většina svědků Jehovových v Kosovu srbského původu. Shromáždění proto probíhala v srbštině a bratři s láskou pomáhali albánsky mluvícím posluchačům, aby z programu měli užitek. Teď se situace obrátila — většina bratrů v Kosovu jsou Albánci. S výjimkou jednoho srbského sboru se všechna shromáždění konají v albánštině a bratři proslovy překládají, aby je mohli sledovat ti, kdo mluví srbsky. Sjezdové dny a krajské i oblastní sjezdy se pořádají v obou jazycích. Například celý program oblastního sjezdu v roce 2008 probíhal v albánštině a byl tlumočen do srbštiny. Hlavní proslovy přednesli kosovští starší v srbštině. Jeden bratr říká: „Venku se lidé nenávidí, ale my v sále jsme jedna rodina.“

Přestože většinu obyvatel Kosova tvoří muslimové, mají úctu k Bibli a mnozí jsou ochotní povídat si o náboženství. Kosovští bratři měli velkou radost z toho, že v roce 2008 dosáhli nového vrcholu v počtu zvěstovatelů, když se jich do kazatelské služby zapojilo 164. Plně důvěřují Jehovovi a jsou odhodláni na svém území dál pilně kázat a přinášet dobrou zprávu lidem všech národností.

[Rámeček a obrázek na straně 236 a 237]

„Kde ty lidi najdu?“

AGRON BASHOTA

ROK NAROZENÍ 1973

ROK KŘTU 2002

Z JEHO ŽIVOTA Byl vojákem Kosovské osvobozenecké armády a nyní slouží jako pravidelný průkopník a služební pomocník.

KDYŽ jsem viděl válečné hrůzy, včetně vraždění malých dětí, dospěl jsem k závěru, že Bůh neexistuje. Říkal jsem si: Kdyby byl, proč už se vším tím utrpením něco neudělal? V tom mě ještě utvrdilo to, když jsem viděl, jak muslimští náboženští vůdci podporují válčení proti Srbům. Před válkou jsem byl muslim, ale na jejím konci byl ze mě ateista. Vstoupil jsem do Kosovské osvobozenecké armády, a přestože jsem v ní sloužil jen krátkou dobu, získal jsem si respekt a měl jsem mnoho výhod. Stal se ze mě agresivní a pyšný člověk, kterého museli všichni poslouchat.

Drsně jsem se žel choval i ke své manželce Meritě. Myslel jsem si, že mě musí vždycky poslechnout a udělat všechno, co jí přikážu. Merita byla během války v kontaktu se svědky a měla od nich nějakou literaturu. Jednou večer než šla spát, mi řekla: „Vezmi si tohle a přečti si to. Mluví se tam o Bohu.“ Rozzuřil jsem se: Myslí si snad, že mě může o Bohu poučovat? Merita se chtěla vyhnout hádce, a raději si šla lehnout.

Když jsem zůstal v pokoji sám, rozhodl jsem se přečíst si brožuru Co od nás Bůh vyžaduje? Pak jsem sáhl po brožuře The Time for True Submission to God (Čas, abychom se opravdově podřídili Bohu). Jako muslima mě překvapilo, že se v ní cituje z Koránu. Nakonec jsem si přečetl několik čísel časopisů Strážná věž a Probuďte se! Pozdě v noci jsem šel do ložnice a probudil Meritu. „Od koho jsi to dostala?“ zeptal jsem se. „Kde ty lidi najdu?“

Myšlenky z publikací na mě hluboce zapůsobily, a proto jsem se chtěl se svědky setkat. Merita mi však nedůvěřovala a bála se, co udělám. Přesto jsme ještě tu noc zavolali jedné sestře a zjistili jsme, kdy a kde budou mít shromáždění. Hned příští ráno jsme se tam šli podívat. Udělalo na mě velký dojem, jak laskavě nás bratři přijali. Nemyslel jsem si, že by takoví lidé mohli vůbec existovat. Byli tak jiní! Během shromáždění mě napadla jedna otázka. Tak moc jsem chtěl znát odpověď, že jsem se dokonce přihlásil, abych se zeptal. Starší nevěděli, proč si tolik přeji s nimi mluvit, a byli ze mě trochu nervózní. Muselo se jim velmi ulevit, když zjistili, že chci jen vědět, jak se mohu stát svědkem Jehovovým.

Ještě ten den jsem začal studovat. Chtěl jsem na sobě změnit spoustu věcí, ale nebylo to jednoduché. Musel jsem přestat kouřit a také přerušit kontakt s bývalými přáteli. Díky modlitbám a pravidelné účasti na shromáždění jsem litoval svého dřívějšího způsobu života a oblékl jsem si novou osobnost. Pravda úplně změnila život můj i mé rodiny. Roku 2006 jsem byl jmenován služebním pomocníkem a nyní s manželkou sloužíme jako pravidelní průkopníci. Teď mohu pomáhat druhým porozumět tomu, proč lidé trpí a jak Jehova brzy vyřeší veškeré naše problémy.