Saliu Abazi, bývalý muslim mluvící albánsky, vysvětluje: „Muslimové, kteří se drží svého náboženství, někdy jednají nelaskavě se svědky, kteří se předtím hlásili k islámu. Naši příbuzní někdy mylně dojdou k závěru, že když jsme se přidali k novému náboženství, vlastně jsme je zavrhli. A kvůli etnickému napětí mezi Albánci a Srby není vždy jednoduché, aby bývalí muslimové vydávali svědectví Srbům.“

Přesto se u Saliua doma scházela skupina 30 osob různých národností. Saliu vzpomíná: „V těch letech shromáždění probíhala v srbštině a literaturu jsme dostávali z Bělehradu. Jednou do mého domu nečekaně přišla policie. Právě u nás byli bratři z Bělehradu, kteří přivezli literaturu, a všichni jsme společně seděli a povídali si. Když jsem policistům řekl, že jsou to moji bratři, nemohli pochopit, jak mohou Srbové a Albánci být bratry.“ V roce 1998 si tato skupina zvěstovatelů pronajala místo v Prištině, největším kosovském městě, a používala ho jako sál Království.

Na jaře roku 1999 etnické napětí a nacionalismus znepokojivě zesílily. Saliu vypráví: „Soused mi vyhrožoval, že pokud se i se synem nezapojíme do války, náš dům lehne popelem. Politické ovzduší mělo na lidi děsivý vliv. Bývalou srbskou vládu už neuznávali, takže nebylo možné prosazovat dodržování zákonů. Lidé začali jednat násilně a dělali, co se jim zachtělo.“

Jak se politická situace zhoršovala, Srbové žijící v Kosovu se setkávali se stále většími problémy. Během ozbrojeného konfliktu v roce 1999 musely tisíce Srbů i Albánců uprchnout do sousedních zemí. V období takového extrémního etnického napětí Saliu riskoval život, protože dovolil svým srbským bratrům, aby se ukrývali v jeho domě.

[Obrázek na straně 235]

Saliu Abazi