Kapitola 106

Odhaleni znázorněními o vinici

JEŽÍŠ je v chrámu. Právě zmátl náboženské vůdce, kteří chtěli vědět, z jaké autority jedná. Než se vzpamatují ze svého zmatku, Ježíš se zeptá: „Co myslíte?“ A pak jim pomocí znázornění ukáže, jakými lidmi vlastně jsou.

„Jeden člověk měl dvě děti,“ vypráví Ježíš. „Šel k prvnímu a řekl: ‚Dítě, jdi dnes pracovat na vinici.‘ Ten odpověděl a řekl: ‚Chci, pane‘, ale nevyšel. Přistoupil k druhému a řekl totéž. Ten odpověděl a řekl: ‚Nechci.‘ Potom pocítil lítost a vyšel. Který z těch dvou činil vůli svého otce?“ ptá se Ježíš.

„Ten druhý,“ odpovídají jeho odpůrci.

Ježíš tedy vysvětluje: „Vpravdě vám říkám, že výběrčí daní a nevěstky vás předcházejí do Božího království.“ Výběrčí daní a nevěstky vlastně zpočátku odmítali sloužit Bohu. Ale potom litovali jako to druhé dítě a začali mu sloužit. Na druhé straně náboženští vůdci prohlašovali jako to první dítě, že slouží Bohu, a přece, jak upozorňuje Ježíš: „Jan [Křtitel] k vám přišel po cestě spravedlnosti, ale nevěřili jste mu. Výběrčí daní a nevěstky mu však uvěřili a vy, ačkoli jste to viděli, nepocítili jste potom lítost, takže byste mu uvěřili.“

Ježíš dále ukazuje, že tito náboženští vůdci neselhali prostě jen v tom, že by zanedbali službu Bohu. Ne, jsou to navíc zlí, ničemní lidé. „Byl jeden člověk, hospodář,“ vypráví Ježíš, „který vysadil vinici a dal kolem ní plot a vykopal v ní vinný lis a vztyčil věž a pronajal ji pěstitelům a odcestoval do ciziny. Když nadešlo období ovoce, poslal své otroky k pěstitelům, aby dostal své ovoce. Pěstitelé však vzali jeho otroky a jednoho zbili, jiného zabili a jiného ukamenovali. Opět poslal jiné otroky, více než těch prvních, ale udělali jim totéž.“

„Otroci“ jsou proroci, které „hospodář“ Jehova Bůh posílal k „pěstitelům“ své „vinice“. Tito pěstitelé jsou vedoucí představitelé izraelského národa. Bible ztotožňuje tento národ s Boží „vinicí“.

Protože „pěstitelé“ s „otroky“ zacházejí špatně a zabíjejí je, Ježíš vysvětluje: „Naposled k nim [majitel vinice] poslal svého syna a řekl: ‚Mého syna si budou vážit.‘ Když pěstitelé viděli syna, řekli si: ‚To je dědic; pojďte, zabijme ho a vezměme si jeho dědictví!‘ Vzali ho tedy a vyhodili ho z vinice a zabili ho.“

Nyní Ježíš osloví náboženské vůdce a zeptá se: „Až tedy přijde majitel vinice, co udělá těm pěstitelům?“

„Protože jsou zlí,“ odpovídají, „přivede na ně zlé zničení a vinici pronajme jiným pěstitelům, kteří mu v náležitém čase odevzdají ovoce.“

Náboženští vůdci tak nevědomky vynášejí rozsudek sami nad sebou, protože patří mezi izraelské „pěstitele“ Jehovovy národní „vinice“ Izraele. Ovoce, které Jehova od takových pěstitelů očekává, je víra v jeho Syna, pravého Mesiáše. Protože takové ovoce nepřinesli, Ježíš varuje: „Nikdy jste nečetli v Písmech [v Žalmu 118:22, 23]: ‚Kámen, který stavitelé zavrhli, ten se stal nejvyšším rohovým kamenem. Stalo se to od Jehovy a je to obdivuhodné v našich očích‘? Proto vám říkám: Boží království vám bude odňato a bude dáno národu, který nese jeho ovoce. Také kdo upadne na ten kámen, roztříští se. Na koho spadne, toho rozdrtí na prach.“

Znalci Zákona a přední kněží nyní poznávají, že Ježíš mluví o nich, a chtějí ho, právoplatného „dědice“, zabít. Proto jim jako národu bude odňata přednost panovat v Božím Království a bude stvořen nový národ ‚pěstitelů vinice‘, který ponese náležité ovoce.

Protože se náboženští vůdcové bojí zástupů, jež považují Ježíše za proroka, nepokusí se ho zabít při této příležitosti. Matouš 21:28–46; Marek 12:1–12; Lukáš 20:9–19; Izajáš 5:1–7.

▪ Koho představují dvě děti v Ježíšově prvním znázornění?

▪ Koho představuje „hospodář“, „vinice“, „pěstitelé“, „otroci“ a „dědic“ ve druhém znázornění?

▪ Co se stane s „pěstiteli vinice“ a kdo je nahradí?

Kapitola 107

Podobenství o svatební hostině

VE DVOU znázorněních Ježíš odhalil znalce Zákona a přední kněze, a ti ho chtějí zabít. Ale Ježíš s nimi dosud neskončil. Říká jim ještě další podobenství:

„Nebeské království se stalo podobným člověku, králi, který uspořádal svatební hostinu pro svého syna. A vyslal své otroky, aby zavolali na svatební hostinu ty, kteří byli pozváni, ale nebyli ochotni přijít.“

Jehova Bůh je ten Král, který připravuje svatební hostinu pro svého Syna, Ježíše Krista. Jeho nevěsta, 144 000 pomazaných následovníků, s ním bude nakonec spojena v nebi. Královi poddaní představují izraelský národ, který byl v roce 1513 př. n. l. uveden do smlouvy Zákona a dostal možnost stát se „královstvím kněží“. Tak jim tehdy bylo původně předloženo pozvání ke svatební hostině.

Nicméně první výzva k těmto pozvaným vyšla teprve na podzim roku 29 n. l., kdy začal Ježíš se svými učedníky (královými otroky) dílo kázání o Království. Ale přirození Izraelité, kteří slyšeli tuto výzvu ohlašovanou otroky v letech 29 až 33 n. l., nebyli ochotni přijít. Bůh tedy dal národu pozvaných další příležitost, jak to vysvětluje Ježíš:

„Opět vyslal jiné otroky a řekl: ‚Povězte pozvaným: „Pohleďte, připravil jsem oběd, moji býci a vykrmená zvířata jsou poraženi a vše je přichystáno. Pojďte na svatební hostinu.“ ‘ “ Tato druhá a konečná výzva těm, kteří byli pozváni, začala o letnicích 33 n. l., kdy byl na Ježíšovy následovníky vylit svatý duch. Tato výzva byla oznamována do roku 36 n. l.

Velká většina Izraelitů však také tuto výzvu odmítla. „Bez zájmu odešli,“ vysvětluje Ježíš, „jeden na své vlastní pole, jiný za svým obchodem; ostatní se však chopili jeho otroků, nestoudně s nimi zacházeli a zabili je.“ Ježíš pokračuje: „Král se rozzlobil a poslal svá vojska a zahubil ty vrahy a spálil jejich město.“ To se stalo v roce 70 n. l., kdy Římané srovnali Jeruzalém se zemí a vrahové byli pobiti.

Potom Ježíš vysvětluje, co se mezitím stalo: „Potom [král] řekl svým otrokům: ‚Svatební hostina je sice přichystána, ale ti, kteří byli pozváni, toho nebyli hodni. Proto jděte na silnice vedoucí z města a pozvěte ke svatební hostině každého, koho najdete.‘ “ Otroci to učinili a „místnost pro svatební obřady byla naplněna těmi, kteří spočinuli u stolu“.

Toto dílo shromažďování hostů ze silnic mimo město, v němž žili původní pozvaní, začalo v roce 36 n. l. První ze shromážděných neobřezaných Nežidů byl římský důstojník Kornélius a jeho rodina. Shromažďování těchto Nežidů, kteří jsou všichni náhradou za ty, kteří původně odmítli výzvu, pokračuje až do dvacátého století.

Ve dvacátém století se místnost pro svatební obřady naplňuje. Ježíš vypráví, co se v té době stane: „Když vešel král, aby si prohlédl hosty, zahlédl tam člověka, který nebyl oděn svatebním oděvem. Řekl mu tedy: ‚Člověče, jak ses sem dostal, když nemáš na sobě svatební oděv?‘ Ten zůstal oněmělý. Král potom řekl svým sluhům: ‚Spoutejte mu ruce a nohy a vyhoďte ho do tmy venku. Tam bude [jeho] pláč a skřípání zubů.‘ “

Tento muž bez svatebního oděvu znázorňuje zdánlivé křesťany v křesťanstvu. Bůh nikdy neuznal, že by měli pravé znaky duchovních Izraelitů. Bůh je také nikdy nepomazal svatým duchem jako dědice Království. Jsou proto vyvrženi ven do temnoty, kde utrpí zničení.

Ježíš uzavře své podobenství slovy: „Je totiž mnoho pozvaných, ale málo vyvolených.“ Ano, z izraelského národa byli mnozí pozváni, aby se stali členy Kristovy nevěsty, ale vybráno bylo jen málo přirozených Izraelitů. Většina ze 144 000 hostů, kteří dostávají nebeskou odměnu, patří k Neizraelitům. Matouš 22:1–14; 2. Mojžíšova 19:1–6; Zjevení 14:1–3.

▪ Kdo byl původně pozván na svatební hostinu a kdy jim bylo pozvání předloženo?

▪ Kdy teprve jsou tito pozvaní vyzýváni, aby přišli, a kdo jsou otroci, kteří výzvu rozhlašují?

▪ Kdy je rozhlášena výzva podruhé a kdo je zván potom?

▪ Koho znázorňuje muž, který nemá svatební oděv?

▪ Kdo jsou ti mnozí povolaní a ti nemnozí vyvolení?

Kapitola 108

Nedaří se jim přelstít Ježíše

JEŽÍŠ vyučuje v chrámu a právě svým náboženským nepřátelům pověděl tři znázornění, která odhalují jejich ničemnost. Farizeové se zlobí a radí se, jak by ho přelstili, aby řekl něco, zač ho budou moci dát zatknout. Smluví se a pošlou své učedníky spolu s Herodovými stoupenci, aby se mu pokusili nastražit léčku.

„Učiteli,“ říkají tito muži, „my víme, že jsi pravdomluvný a vyučuješ Boží cestě podle pravdy a nestaráš se o nikoho, neboť nehledíš na vnější vzhled lidí. Pověz nám proto: Co myslíš? Je zákonné platit césarovi daň z hlavy, či nikoli?“

Ježíš se nedá ošálit lichotkami. Uvědomuje si, že řekne-li: ‚Ne, není zákonné platit tuto daň‘, proviní se pobuřováním proti Římu. Ale když řekne: ‚Ano, měli byste platit tuto daň‘, Židé, kteří pohrdají svou poddaností Římu, ho budou nenávidět. Odpoví tedy: „Proč mě zkoušíte, pokrytci? Ukažte mi minci pro daň z hlavy.“

Když mu ji přinesou, zeptá se: „Čí je to obraz a nápis?“

„Césarův,“ odpovědí.

„Splácejte tedy césarovy věci césarovi, ale Boží věci Bohu.“ Když muži slyší tuto mistrnou odpověď, užasnou. Odejdou a nechají ho být.

Když vidí nezdar farizeů saduceové, kteří říkají, že neexistuje vzkříšení, přistoupí k Ježíšovi a zeptají se: „Učiteli, Mojžíš řekl: ‚Jestliže zemře nějaký muž bezdětný, jeho bratr se ožení s jeho manželkou a vzbudí svému bratrovi potomstvo.‘ U nás bylo sedm bratrů; a první se oženil a skonal, a protože neměl potomstvo, zanechal svou manželku svému bratrovi. Totéž se stalo s druhým a třetím, až do sedmého. Poslední ze všech zemřela žena. Manželkou kterého z těch sedmi tedy bude při vzkříšení? Vždyť ji měli všichni.“

Ježíš odpoví: „Nemýlíte se právě proto, že neznáte Písma ani Boží moc? Vždyť když vstanou z mrtvých, ani muži se nežení ani ženy se nevdávají, ale jsou jako andělé v nebesích. Ale vzhledem k mrtvým, že jsou buzeni, nečetli jste v Mojžíšově knize ve zprávě o trnitém keři, jak mu Bůh řekl: ‚Já jsem Bůh Abrahamův a Bůh Izákův a Bůh Jákobův‘? Není Bohem mrtvých, ale živých. Velmi se mýlíte.“

Zástupy opět žasnou nad Ježíšovou odpovědí. I někteří znalci Zákona uznávají: „Učiteli, mluvil jsi dobře.“

Když farizeové vidí, že Ježíš umlčel saducey, přistupují k němu jako jedna skupina. Jeden znalec Zákona se zeptá, aby ho dále zkoušel: „Učiteli, které je největší přikázání v Zákoně?“

Ježíš odpovídá: „První je: ‚Slyš, Izraeli, Jehova, náš Bůh, je jeden Jehova, a budeš milovat Jehovu, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou.‘ To druhé je: ‚Budeš milovat svého bližního jako sám sebe.‘ Není žádné přikázání větší než ona.“ Ježíš dodá: „Na těchto dvou přikázáních závisí celý Zákon a Proroci.“

„Učiteli, řekl jsi dobře podle pravdy,“ souhlasí jiný znalec Zákona. „ ‚Je Jeden, a není žádný než On‘; a tak milovat ho celým srdcem, celým porozuměním, celou silou a milovat svého bližního jako sám sebe je daleko cennější než všechny celé zápalné obětní dary a oběti.“

Ježíš rozpoznal, že znalec Zákona odpověděl inteligentně, a řekl mu: „Nejsi daleko od Božího království.“

Již tři dny — neděli, pondělí a úterý — vyučuje Ježíš v chrámu. Lidé mu naslouchají s potěšením, ale nespokojení náboženští vůdci ho chtějí zabít. Zatím však byly jejich pokusy zmařeny. Matouš 22:15–40; Marek 12:13–34; Lukáš 20:20–40.

▪ Jak se spiknou farizeové, aby přelstili Ježíše, a co by se stalo, kdyby odpověděl ano nebo ne?

▪ Jak odrazí Ježíš také lstivý pokus saduceů?

▪ Jak se farizeové dál pokoušejí Ježíše zkoušet a k čemu to vede?

▪ Kolik dní vyučuje Ježíš v chrámu během své závěrečné služby v Jeruzalémě a s jakým účinkem?

Kapitola 109

Ježíš veřejně odsuzuje své odpůrce

JEŽÍŠ uvedl své náboženské odpůrce tak důkladně do rozpaků, že se ho již nechtějí na nic ptát. Sám se proto ujímá iniciativy a odhaluje jejich nevědomost. „Co si myslíte o Kristu?“ ptá se. „Čí je syn?“

„Davidův,“ odpovídají farizeové.

Ježíš sice nepopírá, že je David tělesným předkem Krista neboli Mesiáše, ale ptá se: „Jak to, že ho potom David pod inspirací [v Žalmu 110] nazývá ‚Pánem‘, když říká: ‚Jehova řekl mému Pánu: „Posaď se po mé pravici, dokud nedám tvé nepřátele pod tvé nohy“ ‘? Jestliže ho tedy David nazývá ‚Pánem‘, jak je jeho synem?“

Farizeové mlčí, protože neznají pravou totožnost Krista neboli pomazaného. Mesiáš není jenom lidským potomkem Davida, jak se zřejmě domnívají farizeové, ale existoval v nebi a byl Davidovým nadřízeným neboli Pánem.

Nyní se Ježíš obrací k zástupům a ke svým učedníkům a varuje je před znalci Zákona a farizey. Protože se „posadili na Mojžíšově místě“ a vyučují Božímu Zákonu, Ježíš nabádá: „Čiňte a zachovávejte všechno, co vám povídají, ale nečiňte podle jejich skutků, protože mluví, ale nekonají.“

Jsou to pokrytci a Ježíš je odsuzuje podobnými slovy, jako když před několika měsíci stoloval v domě jednoho farizea. „Všechny skutky, které činí,“ říká, „činí proto, aby se na ně lidé dívali.“ A ukazuje to na příkladech:

„Rozšiřují. . . pouzdra obsahující text Písma, která nosí jako ochranný předmět.“ Tato poměrně malá pouzdra, která se nosí na čele nebo na paži, obsahují čtyři úseky Zákona: 2. Mojžíšovu 13:1–10, 11–16 a 5. Mojžíšovu 6:4–9; 11:13–21. Ale farizeové zvětšují rozměry těchto pouzder, aby budili dojem, že se horlivě zastávají Zákona.

Ježíš pokračuje, že „prodlužují třásně svých oděvů“. Ve 4. Mojžíšově 15:38–40 je příkaz pro Izraelity, aby si na oděvech dělali třásňové obruby, ale farizeové si dělají obruby delší než kdokoli jiný. Všechno dělají kvůli obdivu. „Mají rádi nejvýznamnější místo,“ prohlašuje Ježíš.

Je smutné, že i na jeho učedníky zapůsobila tato touha po vynikajícím postavení. Proto Ježíš radí: „Ale vy se nenechte nazývat Rabbi, protože jeden je váš učitel, zatímco vy všichni jste bratři. Kromě toho, nikoho na zemi nenazývejte svým otcem, neboť jeden je váš Otec, Ten nebeský. Ani se nenechte nazývat ‚vůdci‘, protože váš Vůdce je jeden, Kristus.“ Učedníci se musí zbavit touhy po nejpřednějším postavení. „Největší mezi vámi bude vaším služebníkem,“ napomíná je Ježíš.

Potom ohlašuje celou řadu běd znalcům Zákona a farizeům a opakuje jim, že jsou pokrytci. ‚Zavírají nebeské království před lidmi,‘ říká, a „jsou to ti, kteří pohlcují domy vdov a pod nějakou záminkou se dlouze modlí“.

„Běda vám, slepí vůdcové,“ říká Ježíš. Odsuzuje farizey za to, že nemají ocenění pro duchovní hodnoty, což je patrné z toho, jak vydávají rozhodnutí podle své libovůle. Říkají například: „Jestliže někdo přísahá při chrámu, není to nic; jestliže však někdo přísahá při chrámovém zlatu, má závazek.“ Chrámové zlato zdůrazňují víc než duchovní hodnotu tohoto místa uctívání, a tím projevují svou morální slepotu.

Potom Ježíš znovu odsuzuje farizey za to, že zanedbávají „závažnější záležitosti Zákona, totiž právo a milosrdenství a věrnost“, zatímco věnují velkou pozornost placení desátku neboli desetiny z nevýznamných bylin.

Ježíš říká, že farizeové jsou ‚slepí vůdcové, kteří cedí komára, ale polykají velblouda‘. Cedí komára ze svého vína nejen proto, že je to hmyz, ale protože je z obřadního hlediska nečistý. Ale nedbají na závažnější věci Zákona, což se dá srovnat s polykáním velblouda, který je také z obřadního hlediska nečisté zvíře. Matouš 22:41–23:24; Marek 12:35–40; Lukáš 20:41–47; 3. Mojžíšova 11:4, 21–24.

▪ Proč farizeové mlčí, když se jich Ježíš vyptává na to, co řekl David v Žalmu 110?

▪ Proč zvětšují farizeové svá pouzdra s Písmy a třásňové obruby na svých oděvech?

▪ Jakou radu dává Ježíš svým učedníkům?

▪ Jaká svévolná rozhodnutí vydávají farizeové a jak je Ježíš odsuzuje za to, že zanedbávají závažnější záležitosti?