1.–3. a) Co apoštola Pavla v Aténách tak rozrušilo? b) Co se můžeme dozvědět, když prozkoumáme Pavlův příklad?

PAVEL je velmi rozrušen. Prochází se po Aténách, středisku řecké vzdělanosti, kde kdysi vyučovali Sokrates, Platón a Aristoteles. Atéňané jsou velmi zbožní. Uctívají panteon bohů. Pavel tedy všude kolem sebe – v chrámech, na veřejných prostranstvích a na ulicích – vidí mnoho model. Dobře ví, jak se na modlářství dívá Jehova, pravý Bůh. (2. Mojž. 20:4, 5) Věrný apoštol smýšlí stejně: pociťuje k modlám nevýslovný odpor.

² Když přijde na agoru neboli tržiště, spatří něco zvlášť otřesného. V severozápadním rohu agory nedaleko hlavního vstupu je vystaveno mnoho falických soch boha Herma. Celé tržiště je plné různých svatyní. Jak bude tento horlivý apoštol kázat v prostředí, které je prosáklé modlářstvím? Dokáže ovládnout emoce a nalézt společný základ s posluchači? Podaří se mu pomoci některým lidem, aby hledali pravého Boha a opravdu ho našli?

³ Pavlova řeč k aténským vzdělancům zaznamenaná ve Skutcích 17:22–31 je vzorem výmluvnosti, taktu a dobrého úsudku. Když budeme Pavlův příklad zkoumat, můžeme se mnoho dozvědět o tom, jak v rozhovoru položit společný základ a pomoci posluchačům k přemýšlení.

Pavel vyučuje „na tržišti“ (Skutky 17:16–21)

4., 5. Kde v Aténách Pavel kázal a proč to nebyl lehký kazatelský obvod?

⁴ Pavel navštívil Atény při své druhé misionářské cestě asi v roce 50 n. l.a Zatímco čekal na to, až z Beroy dorazí Silas a Timoteus, začal podle svého zvyku „diskutovat v synagoze se Židy“. Také chodil tam, kde mohl vydávat svědectví aténským občanům nežidovského původu – na tržiště. (Sk. 17:17) Aténská agora ležela na severozápad od Akropole a zabírala plochu o rozloze asi pěti hektarů. Toto tržiště bylo víc než jen místem k nakupování a prodávání. Bylo aténským náměstím. V jednom výkladovém díle je napsáno, že agora byla „hospodářským, politickým a kulturním srdcem města“. Atéňané se zde s oblibou scházeli, aby debatovali.

⁵ Toto tržiště nebylo lehkým kazatelským obvodem. K Pavlovým posluchačům patřili epikurejci a stoikové, stoupenci dvou vzájemně si konkurujících filozofických škol.b Epikurejci věřili, že život začal existovat náhodou. Jejich životní filozofii vyjadřovala tato slova: „Bohů není třeba se bát; ve smrti není bolest; dobra lze dosáhnout; zlo se dá vydržet.“ Stoikové vyzdvihovali důležitost rozumu a logiky a nevěřili, že Bůh je osoba. Epikurejci ani stoikové nevěřili ve vzkříšení, o němž učili Kristovi následovníci. Je zřejmé, že filozofické názory těchto dvou skupin nebyly slučitelné se vznešenými pravdami ryzího křesťanství, o kterých kázal Pavel.

6., 7. Jak někteří řečtí vzdělanci reagovali na to, co učil Pavel, a s jakou obdobnou reakcí se můžeme setkat dnes?

⁶ Jak tito řečtí vzdělanci reagovali na to, co Pavel učil? Někteří o něm prohlásili, že je „mluvka“ nebo doslova „sběrač semen“. (Sk. 17:18) O tomto řeckém výrazu jeden znalec uvádí: „Původně se toto slovo používalo na ptáčka, který po různých místech sbíral semínka. Později jím byli označováni lidé, kteří na tržišti sbírali zbytky jídla a jiné vyhozené věci. Ještě později začalo být používáno obrazně na kohokoli, kdo sbíral útržkovité informace, a zejména na někoho, kdo je pak nedokázal správně propojit.“ Ti intelektuálové v podstatě říkali, že Pavel je nevzdělaný plagiátor. Ale jak uvidíme dál, on se takovými hanlivými výroky nedal zastrašit.

⁷ Dnes je to podobné. Jako svědkové Jehovovi se často setkáváme s tím, že o nás druzí mluví hanlivě kvůli našim názorům založeným na Bibli. Někteří učitelé například prohlašují, že evoluce je fakt, a tvrdí, že všichni inteligentní lidé ji musí přijmout. Každého, kdo v evoluci odmítá věřit, tak vlastně prohlašují za nevzdělaného. Když lidem říkáme, co je napsáno v Bibli, a poukazujeme na doklady plánovitosti v přírodě, takoví vzdělanci o nás mluví pohrdlivě, jako bychom byli nějací „sběrači semen“. My se však nedáme zastrašit, ale dál budeme s přesvědčením obhajovat náš názor, že život na zemi je dílem inteligentního konstruktéra, Boha Jehovy. (Zjev. 4:11)

8. a) Co řekli někteří lidé, když slyšeli Pavlovo kázání? b) Co možná znamená to, že byl Pavel odveden k Areopagu? (Viz poznámka pod čarou.)

⁸ Jiní lidé, kteří slyšeli Pavlovo kázání na tržišti, reagovali odlišně. O Pavlovi prohlásili: „Zdá se, že zvěstuje cizí božstva.“ (Sk. 17:18) Opravdu Pavel hlásal Atéňanům nové bohy? To bylo závažné nařčení. Podobalo se jednomu z obvinění, která byla o staletí dříve vznesena proti Sokratovi a pro která byl odsouzen k smrti. Není divu, že Pavel byl odveden k Areopagu a vyzván, aby vysvětlil to učení, které Atéňanům připadalo neobvyklé.c Jak Pavel obhájí své poselství před lidmi, kteří neznají Písmo?

„Aténští muži, vidím, že…“ (Skutky 17:22, 23)

9.–11. a) Jak se Pavel snažil vytvořit společný základ se svými posluchači? b) Jak můžeme Pavlův příklad napodobovat v naší službě?

⁹ Vzpomeňme si, že Pavla velmi rozrušilo modlářství, které v Aténách viděl na každém kroku. Nezačal však uctívání model ihned rezolutně odsuzovat, ale zachoval klid. Velmi taktně se snažil získat své posluchače tím, že položil společný základ. Na úvod prohlásil: „Aténští muži, vidím, že se v každém ohledu bojíte božstev víc než jiní.“ (Sk. 17:22) Pavel jim v podstatě řekl: „Vidím, že jste velmi zbožní.“ To, že je pochválil za jejich náboženské cítění, bylo moudré. Uvědomoval si, že i člověk zaslepený falešnými naukami může mít vnímavé srdce. Vždyť on sám kdysi „jednal z nevědomosti a bez víry“. (1. Tim. 1:13)

¹⁰ Na tomto společném základě Pavel dál stavěl. Zmínil se o tom, že zpozoroval hmatatelný důkaz zbožnosti Atéňanů – oltář zasvěcený „Neznámému Bohu“. Podle jednoho zdroje „bylo obvyklé, že Řekové a jiní zasvěcovali oltáře ‚neznámým bohům‘, aby při uctívání náhodou neopomenuli nějakého boha, který by se jinak mohl urazit“. Atéňané takový oltář měli, čímž připouštěli, že existuje Bůh, kterého neznají. Pavel toho využil, aby přešel k námětu, o němž kázal, totiž k dobré zprávě. Řekl: „Koho uctíváte, aniž byste ho znali, toho vám zvěstuji.“ (Sk. 17:23) Jeho argumentace byla jemná, ale působivá. Nekázal o žádném novém nebo cizím bohu, jak ho někteří obviňovali. Podával vysvětlení o Bohu, kterého neznali – o pravém Bohu.

¹¹ Jak můžeme Pavlův příklad napodobovat v naší službě? Jestliže jsme všímaví, možná uvidíme něco, z čeho se dá usoudit, že před sebou máme zbožného člověka. Snad si všimneme nějakého náboženského předmětu, který má na sobě nebo který je vystaven v jeho domácnosti či v blízkosti domu. Mohli bychom říci: „Vidím, že jste věřící člověk. Doufal jsem, že se setkám s někým, kdo je nábožensky založený.“ Když taktně dáme najevo, že náboženské cítění svého posluchače bereme vážně, můžeme tím položit základ pro rozhovor. Pamatujme, že o nikom si nechceme dělat předčasný úsudek podle jeho náboženského přesvědčení. Vždyť i mnozí naši spoluvěřící kdysi upřímně zastávali nesprávné náboženské názory.

Bůh „není daleko od nikoho z nás“ (Skutky 17:24–28)

12. Jak Pavel přizpůsobil svůj výklad posluchačům?

¹² Pavel sice položil společný základ, ale podaří se mu ho udržet, když bude vydávat svědectví? Věděl, že jeho posluchači jsou vzdělaní v řecké filozofii a že neznají Písmo. Proto svůj výklad v několika směrech přizpůsobil. Za prvé, předkládal biblické nauky, aniž přímo citoval z Písma. Za druhé, občas mluvil ke svým posluchačům v první osobě množného čísla – tedy tak, jako by byl jedním z nich. Za třetí, citoval z řecké literatury, aby ukázal, že určité myšlenky, které vyučuje, jsou obsaženy i v jejich vlastních spisech. Pavlovu působivou řeč nyní prozkoumáme. Které důležité pravdy oznámil o Bohu, jehož Atéňané neznali?

13. Co Pavel vysvětlil o původu vesmíru a jaký byl hlubší význam jeho slov?

¹³ Bůh stvořil vesmír. Pavel řekl: „Bůh, který stvořil svět a všechno v něm, ten, který je Pánem nebe a země, nebydlí v chrámech postavených rukama.“d (Sk. 17:24) Vesmír nevznikl náhodou. Pravý Bůh je stvořitelem všeho. (Žalm 146:6) Na rozdíl od Athény a jiných božstev, která byla slavná jen díky svým chrámům, svatyním a oltářům, Svrchovaného pána nebe a země nemohou chrámy postavené lidskýma rukama ani pojmout. (1. Král. 8:27) Bylo jasné, co tím Pavel chce říci: Pravý Bůh je vznešenější než jakákoli lidmi vytvořená modla v chrámu, který také vytvořili jenom lidé. (Iz. 40:18–26)

14. Jak Pavel ukázal, že Bůh není závislý na lidech?

¹⁴ Bůh není závislý na lidech. Ctitelé model obvykle oblékali své předměty zbožňování do nádherných oděvů, zahrnovali je drahými dary nebo jim přinášeli jídlo a pití – jako by modly něco takového potřebovaly. Někteří řečtí filozofové, kteří byli mezi Pavlovými posluchači, však možná zastávali názor, že bohové od lidí nic nepotřebují. V tom případě určitě souhlasili s Pavlovým výrokem, že Bůh „si nedává lidskýma rukama sloužit, jako by něco potřeboval“. Lidé skutečně nemohou dát Stvořiteli nic hmotného. Je to naopak. On dává lidem, co potřebují – „život, dech a všechno“ ostatní, například sluneční světlo, déšť a úrodnou půdu. (Sk. 17:25; 1. Mojž. 2:7) Bůh jakožto dárce tedy není závislý na lidech, kteří jsou příjemci jeho darů.

15. Jak se Pavel vyjádřil k tomu, že Atéňané se dívali svrchu na lidi neřeckého původu, a jaké důležité ponaučení si můžeme vzít z jeho příkladu?

¹⁵ Bůh stvořil člověka. Atéňané se dívali svrchu na lidi, kteří nebyli řeckého původu. Ale hrdost na rasu nebo národnost je v rozporu s biblickou pravdou. (5. Mojž. 10:17) Pavel se k této citlivé otázce vyjádřil taktně a obratně. Slova, že Bůh „z jednoho člověka vytvořil všechny národy“, musela jeho posluchače přivést k zamyšlení. (Sk. 17:26) Pavel čerpal z 1. Mojžíšovy, kde je záznam o Adamovi, předku všech lidí. (1. Mojž. 1:26–28) Jelikož celé lidstvo má společného předka, žádná rasa ani národnost není nadřazena jiné. Tuto myšlenku jistě pochopil každý z Pavlových posluchačů. Z Pavlova příkladu si můžeme vzít důležité ponaučení. V kazatelské službě sice chceme být taktní a rozumní, ale nechceme biblickou pravdu ředit ve snaze učinit ji pro druhé přijatelnější.

16. Jaký smysl života dal lidem Stvořitel?

¹⁶ Božím záměrem je, aby k němu lidé měli blízký vztah. Ačkoli filozofové v Pavlově posluchačstvu možná často debatovali o smyslu lidské existence, nikdy nemohli najít uspokojivé vysvětlení. Pavel jim však jasně ukázal, jaký smysl života dal lidem Stvořitel, totiž „aby hledali Boha – jestli by ho mohli nahmatat a opravdu ho najít – i když vlastně není daleko od nikoho z nás“. (Sk. 17:27) Bůh, kterého Atéňané neznali, rozhodně není nepoznatelný. Není daleko od těch, kdo ho opravdu chtějí najít a dozvědět se o něm. (Žalm 145:18) Všimněme si, že Pavel řekl „od nikoho z nás“ a tak sám sebe zahrnul mezi lidi, kteří potřebovali Boha hledat a „nahmatat“.

17., 18. Proč by se lidé měli cítit přitahováni k Bohu a v čem je pro nás poučné to, jak se Pavel snažil získat si své posluchače?

¹⁷ K Bohu by se lidé měli cítit přitahováni. Díky němu „máme život, pohybujeme se a existujeme,“ pokračoval Pavel. Někteří učenci se domnívají, že zde nepřímo citoval výrok Epimenida, krétského básníka, který žil v šestém století př. n. l. a byl „významnou postavou aténské náboženské tradice“. Pavel uvedl ještě jiný důvod, proč by se lidé měli cítit k Bohu přitahováni. „Jak to řekli i někteří vaši básníci: ‚My všichni jsme jeho děti.‘“ (Sk. 17:28) Lidé by k Bohu měli cítit příbuzenský vztah. Vždyť on stvořil toho jednoho člověka, z něhož pochází celé lidstvo. Pavel si chtěl své posluchače získat, a proto moudře citoval přímo z řeckých spisů, které bezpochyby uznávali.e Podobně jako Pavel můžeme občas v rozumné míře citovat z historických knih, encyklopedií a jiných uznávaných světských zdrojů. Pomocí vhodného citátu z takového zdroje můžeme například někoho přesvědčit o tom, jaký původ mají některé zvyky nebo svátky, jež jsou spojeny s falešným náboženstvím.

¹⁸ Až do této chvíle Pavel vysvětloval základní pravdy o Bohu, přičemž moudře volil slova s ohledem na své aténské posluchače. Co měli na základě těchto důležitých informací udělat? To jim vzápětí řekl.

„Všichni všude by měli činit pokání“ (Skutky 17:29–31)

19., 20. a) Jak Pavel odhalil, že uctívat lidmi vytvořené modly je pošetilé? b) Co měli Pavlovi posluchači udělat?

¹⁹ Nyní Pavel mohl své posluchače vybídnout k jednání. Odvolal se na uvedený citát z řeckých spisů a prohlásil: „Pokud jsme tedy Boží děti, neměli bychom si myslet, že se Božská bytost podobá zlatu, stříbru nebo kameni – něčemu vytvořenému lidskou zručností a důmyslem.“ (Sk. 17:29) Jestliže jsou lidé Božím výtvorem, mohl by snad Bůh vypadat jako modly, které vytvořil člověk? Pavel svou taktní argumentací odhalil, že uctívat modly je pošetilé. (Žalm 115:4–8; Iz. 44:9–20) Díky tomu, že řekl „neměli bychom“, jeho výtka zřejmě nezněla tak tvrdě.

²⁰ Apoštol jasně ukázal, že je potřeba jednat. Pokračoval: „Bůh sice toleroval období takové nevědomosti [kdy si lidé představovali, že se mu mohou zalíbit uctíváním model], ale teď oznamuje lidem, že by měli všichni všude činit pokání.“ (Sk. 17:30) Když Pavlovi posluchači slyšeli výzvu k pokání, někteří z nich byli možná otřeseni. Z Pavlovy působivé řeči však mohli pochopit, že za svůj život vděčí Bohu, a že jsou mu tudíž zodpovědní. Bylo zapotřebí, aby Boha hledali, poznali o něm pravdu a uvedli do souladu s touto pravdou celý svůj způsob života. V případě Atéňanů to znamenalo uznat, že modlářství je hřích, a odvrátit se od něj.

21., 22. Co závažného řekl Pavel na závěr a jaký význam mají jeho slova pro nás?

²¹ Svou řeč Pavel uzavřel těmito závažnými slovy: „[Bůh] stanovil … den, kdy bude spravedlivě soudit svět prostřednictvím muže, kterého tím pověřil, a všechny o tom ujistil tím, že ho vzkřísil z mrtvých.“ (Sk. 17:31) Přijde soudný den – to je opravdu pádný důvod, proč hledat a najít pravého Boha! Jméno ustanoveného soudce apoštol neuvedl, ale řekl o tomto soudci něco ohromujícího: žil jako člověk, zemřel a Bůh ho vzkřísil!

²² Tento burcující závěr má pro nás hluboký význam. Víme, že soudcem, kterého Bůh ustanovil, je vzkříšený Ježíš Kristus. (Jan 5:22) Také víme, že soudný den bude trvat tisíc let a že se rychle blíží. (Zjev. 20:4, 6) Nemáme z něj strach – uvědomujeme si totiž, že lidem, kteří budou posouzeni jako věrní, přinese nevýslovné požehnání. Splnění naší naděje na krásnou budoucnost je zaručeno tím největším zázrakem – vzkříšením Ježíše Krista.

„Někteří … uvěřili“ (Skutky 17:32–34)

23. Jaké reakce vyvolala Pavlova řeč?

²³ Pavlova řeč vyvolala různé reakce. „Někteří se začali posmívat“, když slyšeli o vzkříšení. Jiní byli zdvořilí, ale vyjádřili se vyhýbavě. Řekli: „Poslechneme si to od tebe zase jindy.“ (Sk. 17:32) Několik posluchačů však zareagovalo pozitivně. „Někteří se k němu … přidali a uvěřili. Byl mezi nimi i soudce areopagského soudu Dionysios, žena jménem Damaris a další.“ (Sk. 17:34) S podobnými reakcemi se setkáváme v naší kazatelské službě. Někteří lidé se nám možná posmívají a jiní jsou zdvořilí, ale lhostejní. K naší velké radosti se však najdou i lidé, kteří poselství o Království přijmou a uvěří.

24. Jaké poučení si můžeme vzít z řeči, kterou Pavel pronesl, když stál uprostřed Areopagu?

²⁴ Z Pavlovy řeči poznáváme, jak je možné logicky rozvíjet námět, přesvědčivě argumentovat a přizpůsobovat se posluchačům. Kromě toho vidíme, jak důležité je být trpěliví a taktní vůči těm, kdo jsou zaslepeni názory falešného náboženství. Také si můžeme odnést toto důležité poučení: Nikdy nesmíme biblickou pravdu ředit ve snaze vyhnout se konfliktům. Nicméně když budeme napodobovat příklad apoštola Pavla, můžeme své vyučování v kazatelské službě zlepšit. A dozorci se díky tomu mohou stát způsobilejšími učiteli ve sboru. Pak budeme dobře připraveni pomáhat druhým, „aby hledali Boha“ a opravdu ho našli. (Sk. 17:27)

1.–3. Proč přišel apoštol Pavel do Korintu a o jaké věci se musí postarat?

POMALU se chýlí ke konci rok 50 n. l. Apoštol Pavel je v Korintu, bohatém obchodním městě, v němž žije mnoho Řeků, Římanů a Židů.a Nepřišel sem kupovat nebo prodávat zboží ani hledat zaměstnání. Přišel z mnohem závažnějšího důvodu – aby vydával svědectví o Božím království. Potřebuje však ubytování. A je rozhodnut nikoho po finanční stránce nezatěžovat. Nechce vyvolávat dojem, že se živí kázáním Božího slova. Co udělá?

² Pavel umí vyrábět stany. Toto řemeslo není snadné, ale on je ochoten vydělávat si na živobytí vlastníma rukama. Získá v tomto rušném městě zaměstnání? Najde vhodné místo, kde by se mohl ubytovat? Přestože ještě neví, jak tyto věci zařídit, neztrácí ze zřetele svou hlavní práci, totiž kazatelskou službu.

³ Pavel nakonec zůstal v Korintu dost dlouho a jeho služba přinesla bohaté ovoce. Co všechno v tomto městě dělal? A jak může jeho příklad pomoci nám, abychom vydávali důkladné svědectví o Božím království?

„Vyráběli stany“ (Skutky 18:1–4)

4., 5. a) Kde Pavel bydlel, když byl v Korintu, a co dělal pro svou obživu? b) Jak se Pavel možná stal výrobcem stanů?

⁴ Nějaký čas po svém příchodu do Korintu se Pavel setkal s pohostinnou manželskou dvojicí – se Židem jménem Aquila a jeho ženou Priscillou neboli Priskou. Tito manželé se v Korintu usadili proto, že císař Claudius vydal výnos, „aby všichni Židé opustili Řím“. (Sk. 18:1, 2) Aquila a Priscilla nejenže přijali Pavla k sobě domů, ale také ho pozvali, aby s nimi pracoval. Čteme o tom: „Zůstal u nich a pracoval s nimi, protože měli stejné řemeslo – vyráběli stany.“ (Sk. 18:3) V domácnosti těchto laskavých manželů bydlel Pavel po celou dobu své služby v Korintu. Právě u Aquily a Priscilly možná napsal některé ze svých dopisů, jež se později staly součástí biblického kánonu.b

⁵ Jak to, že Pavel, muž vychovaný „u Gamalielových nohou“, vyráběl stany? (Sk. 22:3) Židé v prvním století zřejmě nepovažovali za nedůstojné naučit své děti nějakému řemeslu, i když jim snad zajistili i další vzdělání. Také Pavel se zřejmě svému řemeslu naučil v mládí. Pocházel totiž z Tarsu v Kilikii, což byla oblast proslulá látkou zvanou cilicium, ze které se dělaly stany. Co tato práce obnášela? Mohla zahrnovat tkaní stanové látky nebo samotnou výrobu stanů, při které bylo třeba tuto hrubou a tuhou látku stříhat a sešívat. V každém případě to byla práce namáhavá.

6., 7. a) Jak Pavel pohlížel na výrobu stanů a z čeho je patrné, že podobný názor měli i Aquila a Priscilla? b) Jak se příkladem Pavla, Aquily a Priscilly řídí dnešní křesťané?

⁶ Pavel nepovažoval výrobu stanů za své hlavní povolání. Zabýval se tímto řemeslem jen proto, aby se uživil a mohl se věnovat křesťanské službě, při níž oznamoval dobrou zprávu „zdarma“. (2. Kor. 11:7) A jak na své řemeslo pohlíželi Aquila a Priscilla? Jakožto křesťané se na světskou práci bezpochyby dívali stejně jako Pavel. Vždyť v roce 52 n. l., kdy Pavel opouštěl Korint, všeho nechali a odcestovali s ním do Efezu. Tam se v jejich domě shromažďoval sbor. (1. Kor. 16:19) Později se vrátili do Říma a potom se přestěhovali opět do Efezu. Tito horliví manželé dávali na první místo zájmy Království a ochotně věnovali svůj čas a své síly tomu, aby sloužili druhým. Byly jim za to vděčné „všechny sbory z národů“. (Řím. 16:3–5; 2. Tim. 4:19)

⁷ Z Pavla, Aquily a Priscilly si novodobí křesťané berou příklad. I dnešní horliví kazatelé tvrdě pracují, aby nikomu „nebyli na obtíž“. (1. Tes. 2:9) Mnoho celodobých hlasatelů Království pracuje na částečný úvazek nebo dělá nějakou sezónní práci, aby se uživili a mohli se věnovat křesťanské službě. Tu považují za své hlavní povolání. Mnozí Jehovovi služebníci jsou pohostinní jako Aquila a Priscilla a zvou k sobě domů krajské dozorce. Křesťané, kteří jsou „vždycky pohostinní“, vědí, jak to může být povzbudivé a posilující. (Řím. 12:13)

„Mnozí Korinťané … uvěřili“ (Skutky 18:5–8)

8., 9. Jak Pavel reagoval, když se jeho intenzivní kázání Židům setkalo s odporem, a kde kázal potom?

⁸ To, že Pavel považoval svou světskou práci jen za prostředek k obživě, se jasně ukázalo, když z Makedonie přišli Silas a Timoteus a přinesli štědré dary. (2. Kor. 11:9) Pavel se ihned „začal naplno věnovat oznamování Božího slova“. (Sk. 18:5) Toto intenzivní kázání Židům se však setkalo se značným odporem. Pavel se zřekl další odpovědnosti za to, že nepřijímají životodárné poselství o Kristu. Setřásl si prach z oděvu a svým židovským odpůrcům oznámil: „Za to, co se vám stane, jste odpovědní vy sami. Já jsem bez viny. Odteď půjdu k lidem z jiných národů.“ (Sk. 18:6; Ezek. 3:18, 19)

⁹ Kde teď bude Pavel kázat? Muž jménem Titius Justus, pravděpodobně židovský proselyta, mu dal k dispozici svůj dům, který sousedil se synagogou. Pavel tedy odešel ze synagogy do Justova domu. (Sk. 18:7) Až do konce svého pobytu v Korintu sice dál bydlel u Aquily a Priscilly, ale Justův dům se stal střediskem jeho kazatelské činnosti.

10. Z čeho je patrné, že Pavel netrval na svém rozhodnutí kázat jenom lidem z jiných národů?

¹⁰ Když Pavel řekl, že odteď půjde k lidem z jiných národů, znamenalo to snad, že už se nebude věnovat žádným Židům a proselytům – ani těm, kteří by projevili zájem? Tak to určitě nebylo. Například „představený synagogy Krispus uvěřil v Pána i s celou svou domácností“. Někteří z těch, kdo byli spojeni se synagogou, se zřejmě ke Krispovi přidali. Bible totiž říká: „Mnozí Korinťané, kteří slyšeli dobrou zprávu, uvěřili a dali se pokřtít.“ (Sk. 18:8) V domě Titia Justa se tedy začal scházet nově vytvořený sbor korintských křesťanů. Pokud jsou tyto události popsány chronologicky – jak je to pro Lukáše typické – pak došlo k obrácení těchto Židů nebo proselytů až potom, co si Pavel setřásl prach z oděvu. To by výmluvně svědčilo o jeho přizpůsobivosti.

11. Jak dnes svědkové Jehovovi napodobují Pavla, když kážou členům takzvaných křesťanských církví?

¹¹ Na mnoha místech dnes mají takzvané křesťanské církve silnou pozici a velmi ovlivňují své členy. Misionáři těchto církví získali v některých zemích a na některých ostrovech mnoho konvertitů. Lidé, kteří se prohlašují za křesťany, jsou často spoutáni tradicemi, podobně jako byli korintští Židé v prvním století. My však podle Pavlova příkladu takovým lidem horlivě kážeme, přičemž stavíme na tom, co už z Bible znají. Přestože nám někdy odporují nebo nás jejich náboženští vůdci pronásledují, my neztrácíme naději. Mezi těmi, kdo „jsou horliví pro Boha, ale ne podle přesného poznání“, může být mnoho mírných lidí, které je potřeba najít. (Řím. 10:2)

„Mám v tomto městě mnoho lidí“ (Skutky 18:9–17)

12. O čem byl Pavel ujištěn ve vidění?

¹² Pokud Pavel neměl jistotu, zda má v Korintu sloužit dál, jeho pochybnosti se určitě rozptýlily té noci, kdy se mu ve vidění zjevil Pán Ježíš a řekl mu: „Neboj se. Mluv a nemlč, protože jsem s tebou. Nikdo tě nenapadne a neublíží ti, protože mám v tomto městě mnoho lidí.“ (Sk. 18:9, 10) Vidění muselo Pavla opravdu povzbudit. Sám Pán mu slíbil ochranu před těmi, kdo by mu chtěli ublížit, a ujistil ho, že v Korintu je mnoho lidí, kteří si zaslouží slyšet dobrou zprávu. Co tedy Pavel udělal? „Zůstal [tam] rok a šest měsíců a vyučoval mezi nimi Boží slovo.“ (Sk. 18:11)

13. Na kterou událost si Pavel mohl vzpomenout, když ho přiváděli k soudcovskému stolci, ale proč mohl doufat, že to s ním dopadne jinak?

¹³ Asi po roce stráveném v Korintu se Pavel znovu přesvědčil, že ho Pán Ježíš podporuje. „Židé se proti Pavlovi společně postavili a přivedli ho před soudcovský stolec“, jemuž se říkalo béma. (Sk. 18:12) Někteří znalci se domnívají, že to bylo pódium z modrého a bílého mramoru, bohatě zdobené sochařskými výtvory. Leželo pravděpodobně někde uprostřed korintského tržiště. Prostranství před bémou bylo tak velké, že se zde mohlo shromáždit mnoho lidí. Z archeologických nálezů vyplývá, že soudcovský stolec byl možná vzdálen jen několik kroků od synagogy, a tudíž i od Justova domu. Když Pavla přiváděli k bémě, mohl si vzpomenout na ukamenování Štěpána, který bývá označován jako první křesťanský mučedník. Pavel, známý tehdy jako Saul, „jeho vraždu schvaloval“. (Sk. 8:1) Stane se teď něco podobného jemu samotnému? Ne. Pavel totiž dostal slib: „Nikdo ti neublíží.“ (Sk. 18:10, Ekumenický překlad)

14., 15. a) Z čeho Židé Pavla obvinili a proč Gallio případ zamítl? b) Co se přihodilo Sosthenovi a co s ním možná bylo dál?

¹⁴ Co se stalo, když se Pavel dostal před soudcovský stolec? Magistrátem, který zde soudil, byl Gallio, prokonzul Achaie. Byl to starší bratr římského filozofa Seneky. Židé Pavla obvinili: „Tento člověk přesvědčuje lidi, aby uctívali Boha v rozporu se zákonem.“ (Sk. 18:13) Vlastně ho obžalovali z nezákonného proselytismu. Gallio však viděl, že Pavel se nedopustil žádného „bezpráví“ ani nespáchal žádný „zločin“. (Sk. 18:14) Nechtěl se nechat zatáhnout do sporů, které měli Židé mezi sebou. Ještě než Pavel mohl pronést něco na svou obhajobu, prokonzul případ zamítl. Žalobci se rozzuřili. Svůj hněv si vylili na Sosthenovi, který možná nahradil Krispa v úřadu představeného synagogy. Sosthena se zmocnili „a přímo před soudcovským stolcem ho začali bít“. (Sk. 18:17)

¹⁵ Proč jim Gallio dovolil, aby Sosthena zbili? Možná se domníval, že Sosthenes byl tím, kdo navedl dav proti Pavlovi, a že teď jen dostává, co si zaslouží. Ať už tomu bylo jakkoli, zdá se, že tato příhoda nakonec přinesla něco dobrého. Když o několik let později psal Pavel první dopis korintskému sboru, zmínil se o jistém Sosthenovi jako o bratrovi. (1. Kor. 1:1, 2) Šlo snad o téhož Sosthena, který byl před časem v Korintu zbit? Pokud ano, možná mu ta bolestivá zkušenost pomohla přijmout křesťanství.

16. Jak Pánova slova „mluv a nemlč, protože jsem s tebou“ souvisejí s naší službou?

¹⁶ Vzpomeňme si, že ujištění: „Neboj se. Mluv a nemlč, protože jsem s tebou“ dostal Pavel od Pána Ježíše potom, co Židé odmítli jeho kázání. (Sk. 18:9, 10) Tato slova bychom měli mít na paměti, zejména když lidé naše poselství odmítají. Nikdy nezapomeňme, že Jehova čte v lidských srdcích a přitahuje k sobě upřímné lidi. (1. Sam. 16:7; Jan 6:44) Jistě nás to povzbuzuje, abychom se dále intenzivně věnovali službě. Každým rokem se dávají pokřtít statisíce lidí – stovky lidí každý den. Ty, kdo se řídí příkazem „čiňte učedníky z lidí všech národů“, Ježíš ujišťuje: „Budu s vámi po všechny dny až do závěru tohoto systému.“ (Mat. 28:19, 20)

„Když bude Jehova chtít“ (Skutky 18:18–22)

17., 18. O čem možná Pavel přemýšlel, když se plavil do Efezu?

¹⁷ Nelze vyloučit, že díky postoji, který Gallio zaujal k Pavlovým žalobcům, nastalo pro nově vytvořený sbor v Korintu pokojné období. V každém případě Pavel v Korintu „zůstal ještě mnoho dnů“ a až potom se se svými korintskými bratry rozloučil. Na jaře roku 52 n. l. se rozhodl odplout do Sýrie, a to z Kenchrejí, přístavu vzdáleného asi 11 kilometrů na východ od Korintu. Než Kenchreje opustil, dal si „ostříhat vlasy, protože složil slavnostní slib“.c (Sk. 18:18) Potom vzal s sebou Aquilu a Priscillu a přeplavili se přes Egejské moře do Efezu v Malé Asii.

¹⁸ Když se Pavel plavil z Kenchrejí, možná přemýšlel o tom, co všechno v Korintu prožil. Odnášel si mnoho pěkných vzpomínek a měl důvod pociťovat hluboké uspokojení. Sloužil v Korintu 18 měsíců a jeho služba přinesla pěkné výsledky. Byl založen první korintský sbor a scházel se v Justově domě. Mezi těmi, kdo se stali věřícími, byli Justus, Krispus se svou domácností a mnozí jiní. Tito noví věřící přirostli Pavlovi k srdci. Vždyť jim pomáhal, aby se stali křesťany! Později jim napsal, že jsou doporučujícím dopisem napsaným na jeho srdci. Také my cítíme blízký vztah k lidem, kterým jsme mohli pomoci, aby začali uctívat Jehovu. Když vidíme takové „doporučující dopisy“, přináší nám to skutečné uspokojení. (2. Kor. 3:1–3)

19., 20. Co Pavel dělal, když dorazil do Efezu, a v čem nám dal příklad, pokud jde o sledování duchovních cílů?

¹⁹ Když Pavel dorazil do Efezu, ihned se pustil do své hlavní práce. „Vešel do synagogy a diskutoval se Židy.“ (Sk. 18:19) Tehdy se v Efezu zdržel jen krátce. Žádali ho sice, aby zůstal déle, ale on se „nenechal … přemluvit“. Na rozloučenou Efezanům řekl: „Když bude Jehova chtít, vrátím se k vám.“ (Sk. 18:20, 21) Pavel si bezpochyby uvědomoval, že v Efezu je třeba kázat ještě mnoha lidem. Měl v plánu se tam vrátit, ale rozhodl se ponechat věci v Jehovových rukou. Není to snad dobrý příklad pro nás? Když chceme dosáhnout duchovních cílů, musíme být iniciativní. Ale vždy se při tom musíme spoléhat na Jehovovo vedení a snažit se jednat v souladu s jeho vůlí. (Jak. 4:15)

²⁰ V Efezu Pavel zanechal Aquilu a Priscillu a vydal se na moře. Když připlul do Cesareje, podle všeho „odcestoval“ do Jeruzaléma a pozdravil místní sbor. (Sk. 18:22) Potom se odebral do syrské Antiochie, která pro něj byla výchozí základnou. Jeho druhá misionářská cesta úspěšně skončila. Co jej čeká na jeho poslední misionářské cestě?

1., 2. a) Jaké nebezpečí hrozí v Efezu Pavlovi a jeho spolupracovníkům? b) Co prozkoumáme při studiu této kapitoly?

V ULICÍCH Efezu se ozývá křik a dupot sbíhajících se lidí. Srocují se a rozpoutá se vřava. Dav se zmocňuje dvou Pavlových spolupracovníků a vleče je s sebou. Široká ulice, kterou po obou stranách lemují kolonády s obchody, se rychle vyprazdňuje. Rozběsněný dav se řítí do městského amfiteátru, který může pojmout až 25 000 diváků. Většina lidí ani neví, co se děje, ale tuší, že je ohrožen jejich chrám a milovaná bohyně Artemis. Začínají bouřlivě skandovat: „Velká je Artemis Efezanů!“ (Sk. 19:34)

² Znovu vidíme, jak Satan využívá davového násilí ve snaze zastavit šíření dobré zprávy o Božím království. To ovšem není jedinou Satanovou taktikou. V této kapitole prozkoumáme různé úklady, kterými se Satan snažil podkopat činnost a jednotu křesťanů v prvním století. Ale jak uvidíme, všechny jeho taktiky selhaly a „Jehovovo slovo [se] mocně šířilo a vítězilo“. (Sk. 19:20) Proč se těmto křesťanům dařilo nad Satanem vítězit? Příčiny byly stejné jako dnes. Samozřejmě že vítězství nikdy není naše, ale Jehovovo. My však podobně jako křesťané v prvním století musíme přispět svým dílem. S pomocí Jehovova ducha můžeme získat vlastnosti, díky kterým budeme ve službě úspěšní. Nejdříve se zamysleme nad příkladem Apolla.

„Dobře znal Písmo“ (Skutky 18:24–28)

3., 4. Co důležitého Apollos nevěděl a jak mu Aquila a Priscilla pomohli?

³ Zatímco Pavel při své třetí misionářské cestě směřoval do Efezu, přišel tam Žid jménem Apollos. Ten pocházel ze slavného egyptského města Alexandrie. Byl v určitých ohledech výjimečný – uměl se dobře vyjadřovat, „dobře znal Písmo“ a „díky duchu planul horlivostí“. Odvážně a s nadšením mluvil před židovskými posluchači v synagoze. (Sk. 18:24, 25)

⁴ Mezi těmi, kdo si Apolla vyslechli, byli Aquila a Priscilla. Museli mít velkou radost, když ho slyšeli vyučovat „o Ježíšovi přesně“. To, co o něm říkal, odpovídalo skutečnosti. Aquila s Priscillou však zanedlouho zjistili, že Apollos má ve svých vědomostech podstatnou mezeru. „Znal jen Janův křest.“ Ti prostí manželé, pouzí výrobci stanů, se nedali odradit Apollovou výmluvností ani jeho vzděláním, ale „vzali ho k sobě a přesněji mu vysvětlili Boží cestu“. (Sk. 18:25, 26) A jak na to onen vynikající řečník a vzdělaný muž reagoval? Je zřejmé, že projevil pokoru – jednu z nejdůležitějších vlastností, jaké může křesťan pěstovat.

5., 6. Díky čemu se Apollos stal pro Jehovu užitečnějším a co se z jeho příkladu můžeme naučit?

⁵ Díky tomu, že Apollos přijal od Aquily a Priscilly pomoc, byl pak schopen Jehovovi lépe sloužit. Odcestoval do Achaie, kde velmi pomohl věřícím. Při svém kázání také účinně vystupoval proti tamním Židům, kteří tvrdili, že Ježíš není předpověděným Mesiášem. Lukáš píše: „Na veřejnosti totiž důrazně vyvracel názory Židů, když jim z Písma dokazoval, že Ježíš je Kristus.“ (Sk. 18:27, 28) Apollos byl pro sbory skutečným požehnáním! Velmi přispěl k tomu, že „Jehovovo slovo“ vítězilo. Co se můžeme z jeho příkladu naučit?

⁶ Pokora je vlastnost, kterou musí pěstovat všichni křesťané. Každý z nás má různé dary, ať už jsou to vrozené schopnosti, nebo získané zkušenosti či vědomosti. Ale čím více takových darů máme, tím více pokory potřebujeme. Jinak by nám mohly být na škodu. Mohla by v nás snadno vyrůst pýcha, která je jako zhoubný plevel. (1. Kor. 4:7; Jak. 4:6) Budeme-li skutečně pokorní, budeme se snažit považovat druhé za sobě nadřazené. (Filip. 2:3) Neurazíme se, když nás někdo bude chtít usměrnit, ani se nebudeme bránit poučení. Jestliže zjistíme, že nějaký náš názor není v souladu s vedením, které v současnosti poskytuje svatý duch, jistě na něm nebudeme pyšně lpět. Pokud zůstáváme pokorní, Jehova a jeho Syn jsou ochotni nás používat. (Luk. 1:51, 52)

7. Jaký příklad pokory dali Pavel a Apollos?

⁷ Pokora také zabraňuje rivalitě. Satan by mezi prvními křesťany jistě rád vyvolal rozkol. Umíš si představit, jakou by měl radost, kdyby takoví dva dynamičtí křesťané jako Apollos a Pavel dopustili, aby se z nich stali soupeři, třeba kdyby žárlivě soutěžili o větší vliv ve sborech? To by bylo snadné. V Korintu někteří křesťané začali říkat: „Patřím Pavlovi“, zatímco jiní říkali: „Já Apollovi.“ Podporovali snad Pavel a Apollos takové rozkladné postoje? Rozhodně ne. Pavel pokorně uznával, že Apollos přispívá k pokroku díla, a svěřoval mu další úkoly. Pokud jde o Apolla, ten se řídil Pavlovými pokyny. (1. Kor. 1:10–12; 3:6, 9; Tit. 3:12, 13) Pro nás je to znamenitý příklad pokory a spolupráce.

„Přesvědčivě kázal o Božím království“ (Skutky 18:23; 19:1–10)

8. Kudy se Pavel vrátil do Efezu a proč si vybral tuto trasu?

⁸ Pavel kdysi slíbil, že se do Efezu vrátí, a své slovo dodržel.a (Sk. 18:20, 21) Ale povšimněme si, jak se tam vrátil. V předcházející kapitole jsme ho opustili v syrské Antiochii. Odtamtud se snadno mohl odebrat do nedaleké Seleukie a nastoupit na loď, která by plula přímo do Efezu. On však cestoval „vnitrozemím“. Jeho cesta, nastíněná ve Skutcích 18:23 a 19:1, byla podle jednoho odhadu dlouhá asi 1 600 kilometrů. Proč se Pavel rozhodl pro takovou obtížnou trasu? Aby „posiloval všechny učedníky“. (Sk. 18:23) Třetí misionářská cesta, podobně jako obě předcházející, bude Pavla stát hodně sil, ale on byl přesvědčen, že se toto úsilí vyplatí. Stejný postoj mají dnešní krajští dozorci a jejich manželky. A my jsme jim za jejich obětavou lásku velmi vděční.

9. Proč bylo nutné, aby se skupina učedníků dala znovu pokřtít, a jak se z jejich jednání můžeme poučit?

⁹ Když Pavel přišel do Efezu, našel tam skupinu asi dvanácti učedníků Jana Křtitele. Byli pokřtěni Janovým křtem. Toto opatření však tehdy už nebylo v platnosti. Navíc ti lidé podle všeho nic nevěděli o svatém duchu. Pavel jim vysvětlil, co se změnilo, a oni podobně jako Apollos projevili pokoru a ochotu se učit. Když byli pokřtěni v Ježíšově jménu, obdrželi svatého ducha a některé zázračné dary. Je tedy zřejmé, že postupovat kupředu spolu s Jehovovou teokratickou organizací přináší požehnání. (Sk. 19:1–7)

10. Proč se Pavel přemístil ze synagogy do jedné posluchárny a jak jeho příklad můžeme uplatnit ve službě?

¹⁰ Zpráva pokračuje dalším příkladem jednání, které vedlo k pokroku. Pavel tři měsíce odvážně kázal v synagoze. Ačkoli „přesvědčivě kázal o Božím království“, někteří se zatvrdili a stali se vyslovenými odpůrci. S takovými lidmi, kteří „se o té Cestě vyjadřovali urážlivě“, Pavel nehodlal ztrácet čas, a proto zařídil věci tak, aby mohl přednášet v posluchárně jedné školy. (Sk. 19:8, 9) Kdo chtěl dělat duchovní pokroky, musel se přemístit ze synagogy do oné posluchárny. Jak můžeme Pavlův příklad napodobit? Když zjistíme, že oslovený člověk není ochoten si nás vyslechnout nebo že se jen chce přít, možná rozhovor ukončíme. Stále ještě je mnoho pokorných a mírných lidí, kteří potřebují slyšet naše povzbuzující poselství.

11., 12. a) Jak Pavel projevil příkladnou pracovitost a přizpůsobivost? b) Proč lze říci, že svědkové Jehovovi jsou při své kazatelské činnosti pracovití a přizpůsobiví?

¹¹ V posluchárně oné školy Pavel přednášel denně, možná od jedenácti hodin dopoledne do čtyř hodin odpoledne. (Sk. 19:9) V té době byl velmi pravděpodobně největší klid, ale také největší horko. Mnozí lidé přerušili práci, aby se najedli a odpočinuli si. Pokud by Pavel svůj denní režim přesně dodržoval po celé dva roky, strávil by vyučováním více než 3 000 hodin, tedy 125 hodin měsíčně.b Zde tedy vidíme další příčinu toho, proč se Boží slovo šířilo a vítězilo. Pavel byl pracovitý a přizpůsobivý. Svůj časový rozvrh upravil tak, aby jeho služba vyhovovala potřebám tamních lidí. K čemu to vedlo? „Všichni, kdo žili v provincii Asie, Židé i Řekové, slyšeli Pánovo slovo.“ (Sk. 19:10) Pavel opravdu vydal důkladné svědectví!

¹² Novodobí svědkové Jehovovi jsou také pracovití a přizpůsobiví. Snažíme se s lidmi mluvit, kdekoli a kdykoli je to možné. Vydáváme svědectví na ulici, na tržištích a na parkovištích. Také lidem telefonujeme nebo jim píšeme dopisy. A do služby dům od domu chodíme v době, kdy je nejvíce pravděpodobné, že lidé budou doma.

„Šířilo se a vítězilo“ navzdory zlým duchům (Skutky 19:11–22)

13., 14. a) Co Jehova Pavlovi umožňoval? b) Jaké chyby se dopustili synové Skevy a v čem se jim dnes podobá mnoho lidí v takzvaných křesťanských církvích?

¹³ Podle Lukášova popisu nyní nastalo pozoruhodné období. Jehova totiž Pavlovi umožňoval provádět „mimořádné zázraky“. Nemocní lidé byli uzdraveni dokonce i v případě, že jim někdo přinesl šátky a zástěry, které měl Pavel předtím na sobě. Tímto způsobem byli také vyháněni zlí duchové.c (Sk. 19:11, 12) Taková vynikající vítězství nad Satanovými silami budila velkou pozornost, ale ne vždy v kladném smyslu.

¹⁴ Nějací „Židé, kteří cestovali z místa na místo a vyháněli démony“ se snažili Pavlovy zázraky opakovat. Někteří z nich se pokoušeli vyhánět démony tím, že se dovolávali Ježíšova a Pavlova jména. Lukáš uvádí, že se o to například pokoušelo sedm synů jistého Skevy. Byli to členové kněžské rodiny. Démon jim řekl: „Znám Ježíše a vím i o Pavlovi, ale kdo jste vy?“ Posedlý muž potom ty šarlatány napadl, skočil na ně jako divoké zvíře, takže se nakonec museli nazí a zranění dát na útěk. (Sk. 19:13–16) To bylo vynikající vítězství Jehovova slova. Jasně se totiž ukázal protiklad mezi mocí, kterou dostal Pavel, a bezmocností oněch vyznavačů falešného náboženství. V dnešní době se miliony lidí mylně domnívají, že stačí, když člověk pouze vzývá Ježíšovo jméno nebo se prohlašuje za „křesťana“. Ježíš však ukázal, že spolehlivou naději mají pouze ti, kdo skutečně konají vůli jeho Otce. (Mat. 7:21–23)

15. V čem bychom se měli řídit příkladem Efezanů, pokud jde o spiritismus a předměty spojené se spiritistickými zvyklostmi?

¹⁵ Ponížení Skevových synů vyvolalo mezi lidmi bázeň před Bohem, takže mnozí uvěřili a opustili spiritistické zvyklosti. Efezská kultura byla prosáklá magií. Bylo běžné používat kouzla a amulety, stejně jako zaříkadla, která byla často v psané podobě. Mnozí Efezané se nyní rozhodli vzít své knihy o magii a veřejně je spálit, ačkoli dohromady měly zřejmě hodnotu statisíců korun.d Lukáš dále píše: „A tak se Jehovovo slovo mocně šířilo a vítězilo.“ (Sk. 19:17–20) To bylo podivuhodné vítězství pravdy nad podvodem a démonismem! Ti věrní lidé v Efezu nám dali dobrý příklad. Také my žijeme ve světě, který je prosáklý spiritismem. Kdybychom snad zjistili, že vlastníme nějakou věc, která má spojitost se spiritismem, měli bychom udělat totéž co Efezané – ihned se toho zbavit. Spiritistické zvyklosti jsou odporné. Zdaleka se jim vyhýbejme.

„Nastal … velký rozruch“ (Skutky 19:23–41)

16., 17. a) Popiš, jak Demetrios rozpoutal v Efezu vřavu. b) Jak se projevil fanatismus Efezanů?

¹⁶ Nyní přicházíme k Satanově taktice, o které jsme četli v úvodu. Lukáš uvádí, že „nastal kvůli té Cestě velký rozruch“. Rozhodně nepřeháněl.e (Sk. 19:23) Onen rozruch vyvolal stříbrotepec Demetrios. Upoutal pozornost řemeslníků, když jim nejdříve připomněl, že zdrojem jejich blahobytu je prodej model. Dále vyslovil názor, že poselství, které káže Pavel, jejich obchodní činnost ohrožuje, protože křesťané modly neuctívají. A nakonec apeloval na občanskou hrdost a vlastenectví svých posluchačů a upozornil je na nebezpečí, že si jejich bohyně Artemis i světoznámého chrámu „lidé přestanou vážit“. (Sk. 19:24–27)

¹⁷ Demetriova řeč měla žádaný účinek. Stříbrotepci začali skandovat: „Velká je Artemis Efezanů!“ a město se naplnilo zmatkem, který přerostl v davové šílenství, jak to bylo popsáno v úvodu této kapitoly.f Pavel byl obětavý a chtěl vejít do amfiteátru, aby oslovil zástup. Učedníci však trvali na tom, že se nemá vydávat do nebezpečí. Před zástup se postavil jistý Alexandr a pokoušel se promluvit. Jelikož to byl Žid, chtěl možná vysvětlit, v čem je rozdíl mezi Židy a těmito křesťany. Vysvětlovat něco tomu davu by však stejně bylo zbytečné. Když poznali, že je Žid, překřičeli ho a asi dvě hodiny stále provolávali: „Velká je Artemis Efezanů!“ Náboženský fanatismus se od té doby nezměnil. I dnes lidé pod jeho vlivem jednají naprosto nesmyslně. (Sk. 19:28–34)

18., 19. a) Jak městský tajemník uklidnil dav? b) Jak světské úřady někdy chrání svědky Jehovovy a co pro to můžeme udělat?

¹⁸ Nakonec městský tajemník dav uklidnil. Tento schopný a duchapřítomný úředník ujistil shromážděné lidi o tom, že křesťané nijak neohrožují jejich chrám ani bohyni, že Pavel a jeho společníci se proti Artemidinu chrámu nedopustili žádného zločinu a že pro řešení takových sporů existuje náležitý postup. Asi ze všeho nejvíc zapůsobila na dav výstraha, že toto nezákonné a bouřlivé srocení by mohlo rozzuřit Římany. Pak tajemník dav rozpustil. Jeho rozumná a praktická slova zapůsobila – hněv těch lidí se uklidnil stejně rychle, jako vzplanul. (Sk. 19:35–41)

¹⁹ To nebylo poprvé, kdy rozvážný vysoce postavený úředník jednal tak, aby ochránil Ježíšovy následovníky. A neměl to být ani poslední případ. Vysvítá to i z vidění, které dostal apoštol Jan. V něm spatřil, že v posledních dnech stabilnější složky tohoto světa zobrazené jako země pohltí příval pronásledování, které Satan rozpoutá proti Ježíšovým následovníkům. (Zjev. 12:15, 16) To se skutečně stalo. V mnoha případech čestní soudci vystoupili na obhajobu svědků Jehovových a ochránili naše právo shromažďovat se k uctívání Boha a právo sdělovat dobrou zprávu druhým. V případě takových vítězství může samozřejmě sehrát svou roli naše chování. Je zřejmé, že Pavel si svým chováním získal úctu některých vládních úředníků v Efezu, takže jim záleželo na tom, aby se mu nic nestalo. (Sk. 19:31) Také naše čestné a uctivé chování by mělo příznivě působit na lidi, s nimiž se setkáváme. Nikdy nevíme, k čemu to jednou bude dobré.

20. a) Jak na tebe působí to, že Jehovovo slovo vítězilo v prvním století a že k tomu dochází i dnes? b) Když přemýšlíš o Jehovových vítězstvích v dnešní době, k čemu tě to podněcuje?

²⁰ Když uvažujeme o tom, jak se v prvním století „Jehovovo slovo mocně šířilo a vítězilo“, jistě nás to naplňuje radostí. Stejně radostné je vidět, jak Jehova napomáhá k podobným vítězstvím v dnešní době. Chtěl bys k nim také přispívat, i kdyby jen malým dílem? Pak si vezmi poučení z příkladů, které zde byly uvedeny. Zůstaň pokorný, postupuj kupředu spolu s Jehovovou organizací, buď pracovitý, odmítej spiritismus a ze všech sil se snaž vydávat pěkné svědectví svým čestným a uctivým chováním.

1.–3. a) Za jakých okolností došlo k Eutychově smrti? b) Co udělal Pavel a co o něm tato příhoda vypovídá?

V JEDNÉ horní místnosti v Troadě je plno lidí. Pavel tráví s tamními bratry poslední večer, a proto k nim má dlouhý proslov. Je půlnoc. V místnosti hoří dost lamp, což přispívá k tomu, že je tam horko a pravděpodobně i těžký vzduch. V jednom okně sedí mladý muž jménem Eutychos. Zatímco Pavel mluví, Eutychos usne a spadne ze třetího poschodí.

² Lékař Lukáš je určitě jedním z prvních, kdo vyběhnou ven a mladíka prohlížejí. O jeho stavu není pochyb. „Když ho zvedli, zjistili, že je mrtvý.“ (Sk. 20:9) Ale pak se stane zázrak! Pavel se nad Eutychem skloní, obejme ho a řekne těm, kdo se tam seběhli: „Nebojte se, žije.“ Mladého muže přivedl zpátky k životu! (Sk. 20:10)

³ Tato situace ukazuje, jak velkou moc má Boží svatý duch. Nikdo by nemohl oprávněně říci, že Pavel Eutychovu smrt zavinil. On však nechtěl, aby tragédie vrhla stín na toto důležité setkání nebo aby se někomu stala kamenem úrazu. Vzkříšení Eutycha tamní křesťany povzbudilo, takže po Pavlově odjezdu byli posíleni k další službě. Je zřejmé, že Pavel se cítil odpovědný za život druhých. V této souvislosti se nám vybavují jeho slova: „Jsem čistý od krve všech lidí.“ (Sk. 20:26) Podívejme se, co se od Pavla můžeme v tomto ohledu naučit.

„Vydal se do Makedonie“ (Skutky 20:1, 2)

4. Jaký zážitek měl Pavel za sebou?

⁴ Jak jsme četli v předcházející kapitole, Pavel měl za sebou stresující zážitek. Jeho služba v Efezu vyvolala velký rozruch. Stříbrotepci, jejichž příjem byl závislý na uctívání Artemidy, rozpoutali bouřlivou demonstraci. „Když rozruch utichl,“ píše se ve Skutcích 20:1, „Pavel svolal učedníky a povzbudil je. Pak se s nimi rozloučil a vydal se do Makedonie.“

5., 6. a) Jak dlouho asi byl Pavel v Makedonii a co dělal pro tamní bratry? b) Jaký měl Pavel postoj ke spoluvěřícím?

⁵ Cestou do Makedonie se Pavel zastavil v přístavním městě Troadě a pobyl tam nějaký čas. Doufal, že se k němu připojí Titus, který byl předtím poslán do Korintu. (2. Kor. 2:12, 13) Když však bylo jasné, že nedorazí, Pavel pokračoval v cestě do Makedonie, kde strávil asi rok a „mnoha slovy povzbudil tamní učedníky“.a (Sk. 20:2) V Makedonii se Pavel a Titus konečně setkali. Titus přinesl Pavlovi dobrou zprávu, že Korinťané příznivě reagovali na jeho první dopis. (2. Kor. 7:5–7) Pavla to podnítilo, aby jim napsal další dopis, který je dnes známý jako 2. Korinťanům.

⁶ Stojí za pozornost, jaké slovo Lukáš používá, když popisuje Pavlovu návštěvu bratrů v Efezu a v Makedonii. V obou případech píše, že je Pavel „povzbudil“. Toto slovo přesně vypovídá o jeho postoji ke spoluvěřícím. Na rozdíl od farizeů, kteří druhými lidmi opovrhovali, Pavel považoval bratry a sestry ve sboru za své spolupracovníky. (Jan 7:47–49; 1. Kor. 3:9) Tento postoj k nim měl i tehdy, když jim musel dát závažnou radu. (2. Kor. 2:4)

7. Jak mohou dnešní křesťanští dozorci jednat podle Pavlova příkladu?

⁷ Dnešní sboroví starší a krajští dozorci se snaží jednat podle Pavlova příkladu. Vždy – i tehdy, když spolukřesťany kárají – mají za cíl posílit ty, kdo potřebují pomoc. Dozorci své spoluvěřící neodsuzují, ale soucitně se snaží je povzbudit. Jeden zkušený krajský dozorce o tom řekl: „Většina našich bratrů a sester chce jednat správně, ale často se potýkají se sklíčeností, strachem a pocitem, že si sami nejsou schopni pomoci.“ Takovým spoluvěřícím mohou dozorci dodávat sílu. (Hebr. 12:12, 13)

„Židé proti němu zosnovali spiknutí“ (Skutky 20:3, 4)

8., 9. a) Co překazilo Pavlův plán odplout do Sýrie? b) Proč asi Židé pociťovali k Pavlovi nepřátelství?

⁸ Z Makedonie se Pavel vydal do Korintu a strávil tam tři měsíce.b Pak chtěl jít do Kenchrejí, kde měl v úmyslu nastoupit na loď plující do Sýrie. Odtud by mohl cestovat do Jeruzaléma a odevzdat příspěvky určené tamním bratrům, kteří byli v nouzi.c (Sk. 24:17; Řím. 15:25, 26) Změnil však plán, protože události vzaly neočekávaný obrat. Ve Skutcích 20:3 o tom čteme: „Židé [proti němu] zosnovali spiknutí.“

⁹ Není divu, že Židé pociťovali k Pavlovi nepřátelství. Považovali ho totiž za odpadlíka. Když Pavel v Korintu sloužil předtím, jeho služba vedla k obrácení Krispa, který byl významnou osobností korintské synagogy. (Sk. 18:7, 8; 1. Kor. 1:14) Později místní Židé obžalovali Pavla před Galliem, prokonzulem Achaie. Gallio však jejich obvinění zamítl jako neopodstatněná, což Pavlovy nepřátele rozzuřilo. (Sk. 18:12–17) Židé v Korintu se možná dozvěděli nebo předpokládali, že Pavel bude brzy odplouvat z nedalekých Kenchrejí, a tak naplánovali, že si tam na něj počíhají. Co Pavel udělá?

10. Zachoval se Pavel zbaběle, když se vyhnul Kenchrejím? Vysvětli to.

¹⁰ Pavel pamatoval na svou bezpečnost a na to, aby ochránil peníze, které mu byly svěřeny. Proto se rozhodl, že se Kenchrejím vyhne a zpátky půjde opět přes Makedonii. Ani cesta po souši samozřejmě nebude bez rizika. Podél starověkých silnic často číhali lupiči. Dokonce ani v hostincích nebylo vždy bezpečno. Pavel přesto dospěl k závěru, že cestovat po souši bude jistější než vystavovat se riziku, které mu hrozilo v Kenchrejích. Bylo dobře, že nešel sám. V této části jeho misionářské cesty ho doprovázeli Aristarchos, Gaius, Sekundus, Sopatros, Timoteus, Trofimos a Tychikos. (Sk. 20:3, 4)

11. Co dnes křesťané dělají, aby v rozumné míře dbali na svou bezpečnost, a jaký příklad v tomto ohledu dal Ježíš?

¹¹ Křesťané dnes podobně jako Pavel dbají ve službě na svou bezpečnost. Na některých místech se nevydávají do obvodu sami, ale ve skupině nebo přinejmenším ve dvojici. A co když hrozí pronásledování? Křesťané si uvědomují, že se mu nemohou úplně vyhnout. (Jan 15:20; 2. Tim. 3:12) Nikdy se však zbytečně nevystavují nebezpečí. Příklad v tom dal Ježíš. Když jednou jeho odpůrci v Jeruzalémě začali sbírat kameny, aby je na něj vrhali, „schoval [se] a vyšel z chrámu“. (Jan 8:59) Později se Židé uradili, že ho zabijí. „Proto už Ježíš mezi Židy veřejně nechodil, ale odešel odtamtud do oblasti poblíž pustiny.“ (Jan 11:54) V rozumné míře dbal na svou bezpečnost, když to nebylo v rozporu s Boží vůlí. Křesťané dnes dělají totéž. (Mat. 10:16)

„Měli obrovskou radost“ (Skutky 20:5–12)

12., 13. a) Jak vzkříšení Eutycha zapůsobilo na sbor? b) Která biblická naděje utěšuje křesťany, jimž v dnešní době zemřel někdo blízký?

¹² Pavel a jeho druhové společně prošli Makedonií a pak se patrně rozdělili. Znovu se podle všeho sešli v Troadě.d Zpráva uvádí: „Po pěti dnech jsme za nimi dorazili do Troady.“e (Sk. 20:6) Právě zde byl vzkříšen mladík Eutychos, jak to bylo popsáno v úvodu této kapitoly. Představ si, jak to na sbor zapůsobilo, když viděli, že jejich milovaný bratr je opět naživu. Lukáš říká, že „měli obrovskou radost“. (Sk. 20:12)

¹³ Takové zázraky se dnes samozřejmě nedějí. Ale křesťané, kterým zemřel někdo blízký, mohou přesto mít „obrovskou radost“ z biblické naděje na vzkříšení. (Jan 5:28, 29) Uvědomme si, že Eutychos jako nedokonalý člověk nakonec znovu zemřel. (Řím. 6:23) Avšak lidé vzkříšení v Božím novém světě mají vyhlídku, že budou žít věčně! A ti, kdo jsou vzkříšeni, aby vládli s Ježíšem v nebi, dostávají nesmrtelnost. (1. Kor. 15:51–53) Dnešní křesťané – jak pomazaní, tak „jiné ovce“ – opravdu mohou mít „obrovskou radost“. (Jan 10:16)

„Veřejně a dům od domu“ (Skutky 20:13–24)

14. Co Pavel řekl efezským starším, když se s nimi setkal v Milétu?

¹⁴ Pavel a jeho výprava cestovali z Troady do Assu, potom do Mityléné, dále k Chiu, na Samos a do Milétu. Pavel měl v úmyslu dostat se do Jeruzaléma na svátek Letnic. Jelikož pospíchal, aby tam dorazil včas, zvolil si pro zpáteční cestu loď, která míjela Efez. Chtěl však mluvit s efezskými staršími, a tak jim vzkázal, aby za ním přicestovali do Milétu. (Sk. 20:13–17) Když přišli, řekl jim: „Dobře víte, jak jsem se mezi vámi choval od prvního dne, kdy jsem přišel do provincie Asie. Sloužil jsem Pánu jako otrok se vší pokorou, se slzami a ve zkouškách, které mě potkaly kvůli židovským úkladům. Víte, že jsem vám nezamlčel nic užitečného a že jsem vás vyučoval veřejně a dům od domu. Důkladně jsem svědčil Židům i Řekům, že mají činit pokání, obrátit se k Bohu a uvěřit v našeho Pána Ježíše.“ (Sk. 20:18–21)

15. Například jaké výhody přináší vydávání svědectví dům od domu?

¹⁵ Dnes existuje mnoho způsobů, jak zajistit, aby lidé slyšeli dobrou zprávu. Podobně jako Pavel se snažíme vydávat svědectví na místech, kam lidé často chodí, například na autobusových zastávkách, na rušných ulicích, na tržištích nebo v nákupních centrech. Ale hlavní kazatelskou metodou, kterou svědkové Jehovovi používají, je stále služba dům od domu. Proč? Jedním důvodem je to, že dává všem příležitost pravidelně slyšet poselství o Království, což je projevem Boží nestrannosti. Tato služba rovněž umožňuje upřímným lidem, aby dostali osobní pomoc podle toho, co právě potřebují. Služba dům od domu navíc posiluje víru a vytrvalost těch, kdo se na ní podílejí. Pro pravé křesťany je dnes charakteristické to, že horlivě vydávají svědectví „veřejně a dům od domu“.

16., 17. Z čeho je vidět, že byl Pavel nebojácný, a jak dnes křesťané napodobují jeho příklad?

¹⁶ Pavel efezským starším řekl, že neví, jaké těžkosti ho v Jeruzalémě čekají. „Ale svůj život nepovažuji za důležitý.“ A pokračoval: „Záleží mi jen na tom, abych dokončil svůj běh a službu, kterou jsem přijal od Pána Ježíše – důkladně oznamovat dobrou zprávu o Boží nezasloužené laskavosti.“ (Sk. 20:24) Pavel byl nebojácný, a tak chtěl za všech okolností – i přes špatné zdraví nebo otevřený odpor – splnit svěřený úkol.

¹⁷ Také dnes křesťané snášejí nejrůznější nepříznivé okolnosti. Někteří žijí v místech, kde je naše dílo úředně zakázáno a kde zakoušejí pronásledování. Jiní statečně zápolí s fyzickými nebo psychickými nemocemi, které je připravují o sílu. A mladí křesťané se musí ve škole vyrovnávat s tlakem vrstevníků. Svědkové Jehovovi jsou za všech okolností neochvějní, jako byl Pavel. Jsou pevně rozhodnuti „důkladně oznamovat dobrou zprávu“.

„Dávejte pozor na sebe a na celé stádo“ (Skutky 20:25–38)

18. Jak se Pavel uchránil před vinou krve a jak mohli totéž udělat efezští starší?

¹⁸ Pavel potom efezským starším otevřeně řekl závažná slova, která podepřel svým vlastním příkladem. Nejprve jim sdělil, že ho pravděpodobně vidí naposledy. Dále prohlásil: „Jsem čistý od krve všech lidí, protože jsem nic nezamlčel a oznámil vám všechno, co je Boží vůlí.“ Jak ho mohli efezští starší napodobovat, aby se uchránili před vinou krve? Pavel jim řekl: „Dávejte pozor na sebe a na celé stádo, ve kterém vás svatý duch ustanovil za dozorce, abyste pásli Boží sbor, který vykoupil krví vlastního Syna.“ (Sk. 20:26–28) Pavel je upozornil na to, že do stáda proniknou „draví vlci“ a „budou překrucovat pravdu, aby za sebou strhli učedníky“. Co měli starší dělat? „Buďte proto bdělí,“ vybídl je, „a pamatujte, že jsem tři roky ve dne v noci nepřestával každého z vás se slzami napomínat.“ (Sk. 20:29–31)

19. Jak se ke konci prvního století začalo projevovat odpadlictví a k čemu to vedlo v dalších stoletích?

¹⁹ „Draví vlci“ se objevili koncem prvního století. Asi v roce 98 n. l. apoštol Jan napsal, že „se objevilo mnoho antikristů“. A dodal: „Vyšli z nás, ale nebyli takoví jako my. Kdyby totiž byli jako my, zůstali by s námi.“ (1. Jana 2:18, 19) Pod vlivem odpadlictví vznikla už ve třetím století třída duchovenstva. A ve čtvrtém století císař Konstantin udělil této zkažené formě křesťanství oficiální uznání. Náboženští vůdci skutečně překrucovali pravdu – přijali totiž pohanské rituály a oděli je do „křesťanského“ hávu. Důsledky tohoto odpadnutí se projevují v naukách a zvycích takzvaných křesťanských církví až dodnes.

20., 21. Jak Pavel projevoval obětavost a jak mohou dnes křesťanští starší dělat totéž?

²⁰ Apoštol Pavel jednal úplně jinak než muži, kteří později stádo využívali. Vlastníma rukama si vydělával na obživu, aby nevkládal na sbor žádné břemeno. Ve prospěch svých spoluvěřících se namáhal zcela nezištně. Efezské starší vybídl k obětavosti. Řekl jim: „Máte pomáhat slabým a přitom pamatovat na slova Pána Ježíše: ‚Dávat přináší víc štěstí než dostávat.‘“ (Sk. 20:35)

²¹ Podobně jako Pavel jsou i dnešní křesťanští starší obětaví. Na rozdíl od duchovních takzvaných křesťanských církví, kteří svá stáda odírají, bratři, kterým byla svěřena odpovědnost pást Boží sbor, konají své povinnosti nesobecky. Pýcha a ctižádost do sboru nepatří. Lidé, kteří usilují „o slávu“, nakonec nedopadnou dobře. (Přísl. 25:27) Troufalost nemůže vést k ničemu jinému než k hanbě. (Přísl. 11:2)

22. Proč si efezští starší Pavla oblíbili?

²² Pavel své bratry opravdu miloval, a proto si ho oblíbili. Když přišla chvíle, aby odcestoval, „všichni se hlasitě rozplakali, objímali Pavla a s láskou ho líbali“. (Sk. 20:37, 38) Všech, kdo se podobně jako Pavel nesobecky vydávají ve prospěch stáda, si křesťané skutečně váží a mají je rádi. Jak na tebe působí Pavlův zářný příklad? Jistě souhlasíš s tím, že se Pavel nijak nechlubil ani nepřeháněl, když prohlásil: „Jsem čistý od krve všech lidí.“ (Sk. 20:26)

1.–4. Proč Pavel cestuje do Jeruzaléma a co ho tam čeká?

LOUČENÍ v Milétu je dojemné. Pavel a Lukáš si efezské starší velmi zamilovali a nyní je těžké se od nich odtrhnout. Oba misionáři stojí na palubě lodi. V zavazadlech mají zásoby na cestu a navíc vezou peníze shromážděné při sbírce pro chudé křesťany v Judeji. Velmi si přejí, aby dar byl v pořádku doručen.

² Plachty se nadouvají mírným větrem a loď se vzdaluje od rušného přístaviště. Oba muži se svými sedmi společníky se dívají na bratry, kteří smutně stojí na břehu. (Sk. 20:4, 14, 15) Cestovatelé jim mávají na rozloučenou, dokud je neztratí z dohledu.

³ S efezskými staršími Pavel úzce spolupracoval asi tři roky. Nyní ho však svatý duch vede do Jeruzaléma. Do určité míry ví, co ho tam čeká. Oněm starším předtím řekl: „Podněcován duchem, cestuji do Jeruzaléma, i když nevím, co mě tam potká. Vím jen, že mi svatý duch v každém městě vydává svědectví, že mě čekají pouta a utrpení.“ (Sk. 20:22, 23) Přestože si Pavel toto nebezpečí uvědomuje, cítí se „podněcován duchem“ – pociťuje jako svou povinnost řídit se vedením ducha a je ochoten jít do Jeruzaléma. Svého života si váží, ale tím nejdůležitějším je pro něj konat Boží vůli.

⁴ Smýšlíš stejně? Když se zasvěcujeme Jehovovi, slavnostně mu slibujeme, že konat jeho vůli bude pro nás tím nejdůležitějším v životě. Pavlův příklad věrnosti nám v tomto směru může velmi pomoci.

„Obepluli jsme Kypr“ (Skutky 21:1–3)

5. Kudy se Pavel se svými společníky plavil do Tyru?

⁵ Loď, na kterou Pavel se svými společníky nastoupil, plula „přímým směrem“, což znamená, že plula po větru, který byl příznivý, a neměnila směr. Později téhož dne dorazili na Kos. (Sk. 21:1) Zdá se, že loď zde na noc zakotvila a teprve potom se plavili dále na Rhodos a do Patary. V Pataře na jižním pobřeží Malé Asie bratři přestoupili na velkou nákladní loď, která je dopravila přímo do fénického města Tyru. Cestou se dostali „na dohled ke Kypru“ a „obepluli … ho po levé straně“. (Sk. 21:3) Proč se Lukáš, pisatel Skutků, zmínil o této podrobnosti?

6. a) Proč mohl Pavla povzbudit pohled na Kypr? b) Když uvažuješ o tom, jak ti Jehova žehnal a pomáhal, k jakému závěru tě to vede?

⁶ Je možné, že Pavel na tento ostrov ukázal a vyprávěl, co tam zažil při své první misionářské cestě asi před devíti lety. Když byl tehdy na Kypru společně s Barnabášem a s Janem Markem, střetl se tam s kouzelníkem Elymasem, který odporoval jejich kázání. (Sk. 13:4–12) To, že Pavel viděl tento ostrov a že přemýšlel o tehdejších zážitcích, ho možná posílilo a povzbudilo, aby neměl obavy z budoucích věcí. I pro nás může být užitečné, když uvažujeme o tom, jak nám Bůh žehnal a jak nám pomáhal vytrvat v různých obtížných situacích. Takové přemýšlení nás může vést k tomu, že se ztotožníme s pocity Davida, který napsal: „Ten, kdo jedná správně, má mnoho těžkostí, ale Jehova ho ze všech osvobozuje.“ (Žalm 34:19)

„Vyhledali jsme učedníky“ (Skutky 21:4–9)

7. Co cestovatelé udělali, když dorazili do Tyru?

⁷ Pavel si uvědomoval hodnotu křesťanského společenství a toužil být mezi svými spoluvěřícími. Lukáš uvádí, že když dorazili do Tyru, „vyhledali … učedníky“. (Sk. 21:4) Cestovatelé věděli, že v Tyru jsou jejich spolukřesťané, a proto je vyhledali a pravděpodobně se u nich ubytovali. Díky tomu, že známe pravdu, můžeme všude, kam přijdeme, najít spoluvěřící, kteří nás přivítají s otevřenou náručí. Není to snad krásné požehnání? Ti, kdo milují pravého Boha a slouží mu, mají přátele po celém světě.

8. Jak máme rozumět tomu, co je napsáno ve Skutcích 21:4?

⁸ Když Lukáš píše o sedmidenním pobytu v Tyru, uvádí informaci, která může vzbuzovat otázky. „Na základě toho, co jim zjevil duch, říkali [bratři v Tyru] Pavlovi, aby nechodil do Jeruzaléma.“ (Sk. 21:4) Změnil Jehova svůj názor? Dával snad nyní Pavlovi pokyn, aby do Jeruzaléma nechodil? To ne. Duch Pavlovi předtím naznačoval, že s ním budou v Jeruzalémě špatně zacházet. Neříkal mu, že by se onomu městu měl vyhnout. Zdá se, že bratři v Tyru díky svatému duchu správně usoudili, že Pavel bude mít v Jeruzalémě těžkosti. Měli o něj starost, a proto na něj naléhali, aby tam nechodil. To, že ho chtěli chránit před hrozícím nebezpečím, se dá pochopit. Pavel však byl odhodlán konat Jehovovu vůli a v cestě do Jeruzaléma pokračoval. (Sk. 21:12)

9., 10. a) Když Pavel slyšel, co mu říkají znepokojení bratři v Tyru, na jakou podobnou situaci si možná vzpomněl? b) Jaký názor je v dnešním světě obvyklý a co naproti tomu říkal Ježíš?

⁹ Když Pavel slyšel, co mu říkají znepokojení bratři, možná si vzpomněl, že s podobnou námitkou se setkal Ježíš. Potom co učedníkům sdělil, že půjde do Jeruzaléma, mnoho vytrpí a bude zabit, Petr podlehl svým citům a řekl mu: „Buď k sobě laskavý, Pane, to se ti určitě nestane.“ Ježíš odpověděl: „Jdi mi z cesty, satane! Jsi pro mě překážkou, protože tvůj způsob myšlení není Boží, ale lidský.“ (Mat. 16:21–23) Ježíš byl rozhodnut podstoupit oběti, které souvisely s posláním, jež měl od Boha. Stejný postoj měl Pavel. Bratři v Tyru, podobně jako apoštol Petr, to bezpochyby mysleli dobře, ale nepochopili, jaká je Boží vůle.

¹⁰ Názor, že člověk má být k sobě laskavý nebo že má jít cestou nejmenšího odporu, je dnes oblíbený. Většina lidí chce mít takové náboženství, které je pohodlné a od svých členů mnoho nevyžaduje. Ježíš však své učedníky vybízel, aby smýšleli jinak. Řekl jim: „Pokud chce někdo jít za mnou, ať zapře sám sebe, vezme svůj mučednický kůl a následuje mě.“ (Mat. 16:24) Následovat Ježíše je moudré a správné, ale není to snadné.

11. Jak učedníci v Tyru dali najevo, že Pavla milují a podporují ho?

¹¹ Brzy přišel čas, aby Pavel, Lukáš a ostatní pokračovali v cestě. Popis jejich odjezdu je dojemný. Je z něj patrné, že tyrští bratři Pavla milovali a v jeho službě ho plně podporovali. Muži, ženy i děti doprovodili Pavlovu výpravu ke břehu. Všichni poklekli, pomodlili se a pak se rozloučili. Pavel, Lukáš a jejich společníci potom nastoupili na loď a pokračovali dále do Ptolemaidy. Tam se sešli s bratry a zůstali u nich jeden den. (Sk. 21:5–7)

12., 13. a) Co víme o Filipově věrné službě? b) V čem je Filip dobrým příkladem pro dnešní křesťanské otce?

¹² Lukáš uvádí, že Pavel a jeho společníci se potom vydali do Cesareje. Když se tam dostali, „vstoupili … do domu evangelisty Filipa“.a (Sk. 21:8) Jistě se zaradovali, když ho viděli. Tohoto Filipa apoštolové asi před dvaceti lety ustanovili, aby v nově vytvořeném křesťanském sboru v Jeruzalémě pomáhal při rozdělování jídla. Filip měl za sebou už mnoho let horlivé kazatelské služby. Vzpomeňme si, že když se v důsledku pronásledování učedníci rozprchli, šel do Samaří a začal tam kázat. Později kázal etiopskému eunuchovi a pokřtil ho. (Sk. 6:2–6; 8:4–13, 26–38) Byl to opravdu věrný Jehovův služebník.

¹³ Svou horlivost pro službu Filip neztratil. Žil teď v Cesareji a stále se pilně věnoval kazatelské činnosti, což je patrné z toho, že jej Lukáš označil jako evangelistu. Také se dozvídáme, že měl nyní čtyři dcery, které prorokovaly.b (Sk. 21:9) Z toho se dá usuzovat, že šly ve stopách svého otce. Filip tedy svou rodinu jistě v duchovním ohledu dobře vedl. V dnešní době by se každý otec křesťanské rodiny měl řídit jeho příkladem. Měl by celou rodinu vést ve službě a pomáhat svým dětem, aby si kazatelskou činnost zamilovaly.

14. K čemu bezpochyby vedly Pavlovy návštěvy u spoluvěřících a jaké podobné příležitosti se naskýtají křesťanům dnes?

¹⁴ Všude, kam Pavel přišel, vyhledal spoluvěřící a trávil s nimi čas. Místní bratři tomuto cestujícímu misionáři a jeho společníkům jistě velmi rádi projevovali pohostinnost. Takové návštěvy bezpochyby vedly k tomu, že se „navzájem povzbudili“. (Řím. 1:11, 12) Podobné příležitosti se naskýtají i dnes. I když je náš domov možná skromný, můžeme k sobě na návštěvu pozvat krajského dozorce a jeho manželku. Pokud to uděláme, přinese to mnoho dobrého. (Řím. 12:13)

„Jsem připravený … zemřít“ (Skutky 21:10–14)

15., 16. Jaké poselství přinesl Agabos a jak zapůsobilo na ty, kdo ho slyšeli?

¹⁵ Během Pavlova pobytu u Filipa přišel další host, který se těšil velké úctě – Agabos. Ti, kdo byli shromážděni ve Filipově domě, věděli, že Agabos je prorok. Právě on kdysi předpověděl velký hladomor, k němuž došlo za vlády Claudia. (Sk. 11:27, 28) Možná si říkali: Proč přišel? Jaké poselství přináší? Všichni na něj upřeli zrak. Agabos vzal Pavlův pás – dlouhý pruh látky, který se ovazoval kolem pasu a mohly se v něm nosit peníze nebo jiné věci – a spoutal si jím nohy a ruce. Potom promluvil a jeho poselství bylo vážné: „Toto říká svatý duch: ‚Muže, kterému patří tento pás, Židé v Jeruzalémě takto spoutají a vydají ho do rukou lidí z jiných národů.‘“ (Sk. 21:11)

¹⁶ Tímto proroctvím bylo potvrzeno, že Pavel půjde do Jeruzaléma. Také v něm bylo naznačeno, že po střetnutí se Židy bude Pavel vydán „do rukou lidí z jiných národů“. Všechny přítomné to velmi rozrušilo. Lukáš píše: „Když jsme to slyšeli, spolu s místními bratry jsme Pavla naléhavě prosili, aby do Jeruzaléma nechodil. Ale Pavel řekl: ‚Co to děláte? Proč pláčete a oslabujete mé odhodlání? Vždyť jsem připravený se v Jeruzalémě pro jméno Pána Ježíše nejen dát spoutat, ale také pro něj zemřít.‘“ (Sk. 21:12, 13)

17., 18. Jak dal Pavel najevo své pevné odhodlání a jak bratři reagovali?

¹⁷ Představme si tu situaci. Bratři, včetně Lukáše, snažně prosí Pavla, aby nepokračoval v cestě. Někteří pláčou. Pavel je dojat jejich láskyplným zájmem a něžně jim říká, že oslabují jeho odhodlání nebo že mu lámou srdce, jak je tento řecký výraz přeložen v některých překladech Bible. Jeho rozhodnutí je však neochvějné. Stejně jako při setkání s bratry v Tyru se ani teď nedá rozkolísat snažnými prosbami a slzami, ale vysvětluje, proč musí v cestě pokračovat. To byl skutečný projev odvahy a odhodlanosti! Tak jako kdysi Ježíš byl i Pavel pevně rozhodnut jít do Jeruzaléma. (Hebr. 12:2) Netoužil být mučedníkem, ale kdyby se jím stal, považoval by to za čest, protože by zemřel jako následovník Krista Ježíše.

¹⁸ Jak bratři reagovali? Respektovali Pavlovo rozhodnutí. Čteme o tom: „Když se nedal odradit, už jsme nic nenamítali a řekli jsme: ‚Ať se stane Jehovova vůle.‘“ (Sk. 21:14) Ti, kdo se snažili Pavla přesvědčit, aby do Jeruzaléma nechodil, netrvali na svém. Naslouchali mu a ustoupili. Rozpoznali Jehovovu vůli a přijali ji, i když to pro ně bylo obtížné. Pavel se už vydal cestou, která nakonec povede k jeho smrti. Bylo by pro něj snazší, kdyby ho jeho blízcí neodrazovali.

19. Jaké poučení získáváme z toho, co se stalo Pavlovi?

¹⁹ Z toho, co se Pavlovi stalo, můžeme vyvodit cenné poučení: Nikdy druhé neodrazujme od obětavé služby Bohu. To můžeme uplatnit v mnoha situacích, nejen v případech, kdy jde o život. Například mnozí křesťanští rodiče těžce nesou, když jejich děti odcházejí z domova, aby sloužily Jehovovi někde daleko. Jsou však rozhodnuti, že je od toho nebudou odrazovat. Phyllis, která žije v Anglii, vzpomíná, jak jí bylo, když její jediná dcera odešla sloužit jako misionářka do Afriky. „Bylo to citově náročné období,“ říká. „Těžko jsem se smiřovala s tím, že bude tak daleko. Byla jsem na ni sice hrdá, ale zároveň mi bylo smutno. Hodně jsem se kvůli tomu modlila. Ale bylo to její rozhodnutí a já jsem na ni nikdy nenaléhala, aby ho změnila. Koneckonců jsem ji vždycky učila, že má dávat zájmy Království na první místo. Slouží v cizině už 30 let a já denně děkuji Jehovovi za její věrnost.“ Je opravdu dobré, když své obětavé spoluvěřící povzbuzujeme.

„Bratři nás s radostí přijali“ (Skutky 21:15–17)

20., 21. Z čeho je patrné, že si Pavel přál být se svými spoluvěřícími, a proč vyhledával jejich společnost?

²⁰ Když bylo všechno připraveno, Pavel pokračoval v cestě. Doprovázeli ho bratři, kteří tak dali najevo, že ho plně podporují. Kdekoli se Pavel a jeho druhové na své cestě do Jeruzaléma zastavili, tam vyhledali společnost křesťanských bratrů a sester. V Tyru našli učedníky a zůstali u nich sedm dnů. V Ptolemaidě pozdravili bratry a sestry a strávili s nimi den. V Cesareji byli po mnoho dnů hosty ve Filipově domácnosti. A nyní je někteří učedníci z Cesareje doprovodili do Jeruzaléma, kde Pavlovi a jeho výpravě prokázal pohostinnost Mnason, jeden z prvních učedníků. Nakonec Lukáš uvádí, že když poutníci dorazili do Jeruzaléma, „bratři [je] s radostí přijali“. (Sk. 21:17)

²¹ Je tedy zřejmé, že apoštol Pavel chtěl být mezi spoluvěřícími. Čerpal od svých bratrů a sester povzbuzení, podobně jako to děláme my dnes. Takové povzbuzení ho nepochybně posílilo, aby mohl čelit rozezleným odpůrcům, kteří se ho budou snažit usmrtit.