Jednou večer, když naplnila džbán vodou, k ní přispěchal starší muž. Řekl jí: „Dej mi, prosím, malý doušek vody ze svého džbánu.“ Byla to skromná prosba řečená velmi zdvořile. Rebeka viděla, že ten muž má za sebou dlouhou cestu. Rychle proto džbán z ramene sundala a dala mu napít, a to nejenom jeden doušek, ale hodně studené osvěžující vody. Všimla si, že má s sebou karavanu deseti velbloudů, kteří klečí poblíž, a že pro ně ještě nikdo nenaplnil žlab. Viděla, že ji muž pozorně sleduje svýma laskavýma očima, a chtěla být co nejvíc štědrá. Řekla proto: „Načerpám vodu také pro tvé velbloudy, dokud se nenapojí.“ (1. Mojžíšova 24:17–19)

Všimněte si, že Rebeka se nenabídla, že těm deseti velbloudům dá napít jenom trochu, ale že je napojí, dokud nebudou mít dost. Hodně žíznivý velbloud může vypít asi 100 litrů vody. Kdyby bylo takto žíznivých všech deset velbloudů, znamenalo by to pro Rebeku hodiny tvrdé práce. Z biblické zprávy ale vyplývá, že tak velkou žízeň neměli.a Věděla to ale Rebeka, když se nabídla, že je napojí? Ne. Chtěla ochotně a s nadšením udělat všechno, aby tomuto staršímu cizinci projevila pohostinnost. On její nabídku přijal a pak se zaujetím sledoval, jak běhá tam a zpátky a plní žlab jedním džbánem vody za druhým. (1. Mojžíšova 24:20, 21)