MANDRAGORA

[heb. du·dha·ʼimʹ, mn. č.].

Trvalka z čeledi lilkovitých s velkými vejčitými nebo podlouhlými, tmavězelenými listy. Vypadá to, jako by listy mandragory (Mandragora officinarum) rostly přímo z kořene. Rozprostírají se do růžice a leží nízko u země. Z centra této růžice vyrůstají stonky s květy. Na každém stonku roste jen jeden bílý, modravý nebo nachový květ. Žlutočervené plody asi velikosti švestky zrají přibližně v době, kdy je v Palestině žeň pšenice. (1Mo 30:14) Jejich vůně je popisována jako sladká a svěží jako vůně jablka. (Viz Pís 7:13.) Silný, často rozdvojený hlavní kořen mandragory trochu připomíná dolní končetiny člověka. Tak vznikla řada pověr a rostlině byla připisována magická moc. (VYOBRAZENÍ, sv. 1, s. 544)

Ve starověku se plody mandragory používaly v lékařství jako narkotikum a spasmolytikum. V některých částech Středního východu také byly a stále jsou považovány za afrodisiakum a za prostředek, kterým je možné zvýšit plodnost člověka nebo napomoci početí. Zpráva v 1. Mojžíšově uvádí, že Ráchel se se svou sestrou Leou dohodla na výměně mandragor za noc se svým manželem Jákobem. (1Mo 30:14, 15) Bible o jejích pohnutkách nic nepíše, ale je možné, že se Ráchel domnívala, že jí napomohou k početí a tak ukončí její potupu plynoucí z neplodnosti. Ráchel však otěhotněla až za několik let po této události. (1Mo 30:22–24)