Zdroj světla. Jehova Bůh je Tvůrcem světla a Stvořitelem temnoty. (Iz 45:7) V prvním stvořitelském dni řekl: „Ať nastane světlo.“ (1Mo 1:3) Již dříve stvořil nebesa (včetně „velkých světel“ — slunce, měsíce a hvězd; srovnej Ža 136:7–9) a zemi. (1Mo 1:1) A tak to, že na zemi začalo existovat světlo, zjevně znamenalo postupné odstraňování všeho, co dosud slunečním paprskům bránilo v přístupu na tuto planetu. A k ‚oddělení‘ světla od tmy muselo dojít v souvislosti s rotací země na její oběžné dráze kolem slunce. (1Mo 1:4, 5) Mnohem později Jehova postihl tmou Egypťany, ctitele slunce, ale tato tma nepostihla Izraelity. (2Mo 10:21–23) Když Jehova vyváděl svůj lid z Egypta, poskytoval jim světlo prostřednictvím ohnivého sloupu. (2Mo 13:21; 14:19, 20; Ža 78:14)

Zpráva tedy říká, čím se již existující slunce, měsíc a hvězdy nyní staly vzhledem k planetě Zemi. První den „světlo“ (heb. ʼór) patrně postupně pronikalo vrstvami mraků, které stále obalovaly zemi, a kdyby byl na zemi nějaký pozorovatel, byl by to světlo viděl. (1Mo 1:3) Čtvrtého „dne“ se situace změnila. Tvrzení, že „Bůh je . . . dal do nebeského prostoru“ ten den, vyjadřuje tu skutečnost, že Bůh způsobil, že zdroje světla (heb. ma·ʼórʹ), totiž slunce, měsíc a hvězdy, začaly být v prostoru viditelné. Měly ‚oddělovat den od noci‘ a „sloužit jako znamení a k určování období a dnů a roků“. Tato světelná tělesa jsou znamením Boží existence a vznešenosti, ale také svými pohyby umožňují člověku přesně určit přírodní období, dny a roky. (1Mo 1:14–18; Ža 74:16; 148:3)