U Ezekiela 18:20 se říká, že „syn neponese nic kvůli provinění otce“, zatímco ve 2. Mojžíšově 20:5 se mluví o tom, že Jehova přivádí „trest za provinění otců na syny“. Není v tom rozpor?

Není. První vyjádření klade důraz na osobní odpovědnost, zatímco to druhé poukazuje na skutečnost, že selhání jednotlivce může negativně ovlivnit i jeho potomky.

Jak ale potom máme rozumět varování ve 2. Mojžíšově 20:5, které bylo součástí Deseti přikázání? Znovu musíme vzít v úvahu kontext. Jehova uzavřel s izraelským národem smlouvu Zákona. Izraelité si podmínky této smlouvy vyslechli a veřejně prohlásili: „Všechno, co Jehova mluvil, jsme ochotni dělat.“ (2. Mojž. 19:5–8) Mezi celým národem a Jehovou tak vznikl výjimečný vztah. Slova ve 2. Mojžíšově 20:5 byla proto v zásadě určena národu jako celku.

Když byli Izraelité Jehovovi věrní, měli z toho užitek a těšili se z mnoha požehnání. (3. Mojž. 26:3–8) Platilo to ale i obráceně. Když izraelský národ Jehovu zavrhl a začal uctívat falešné bohy, o Jehovovo požehnání a ochranu přišel a dostával se do vážných problémů. (Soud. 2:11–18) Je pravda, že ačkoli se národ opakovaně dopouštěl modlářství, někteří jednotlivci zůstávali ryzí a nadále se řídili Božími přikázáními. (1. Král. 19:14, 18) Tito věrní lidé v důsledku hříchů svého národa zřejmě zažívali určité těžkosti, ale Jehova jim projevoval milující laskavost.

Izraelité nakonec začali porušovat Jehovova přikázání tak nehorázným způsobem, že se Boží jméno stalo mezi národy terčem posměchu. Jehova se proto rozhodl svůj lid potrestat — dovolil, aby byli odvedeni jako zajatci do Babylóna. Tento trest samozřejmě postihl jak jednotlivce, tak národ jako celek. (Jer. 52:3–11, 27) Podle Bible byla kolektivní vina Izraelitů tak velká, že jejich provinění měla dopad přinejmenším na tři nebo čtyři generace potomků, přesně jak Jehova předpověděl ve 2. Mojžíšově 20:5.

V Božím Slově také nacházíme zprávy o tom, jak hříchy jednotlivců postihly jejich vlastní rodinu. Velekněz Eli urážel Jehovu tím, že připustil, aby jeho „neužiteční“, nemravní synové sloužili jako kněží. (1. Sam. 2:12–16, 22–25) Eli ctil své syny víc než Jehovu, a proto Bůh rozhodl, že Eliho rod bude velekněžského úřadu jednou provždy zbaven. Toto proroctví se splnilo, když o svůj úřad přišel Eliho prapravnuk Abjatar. (1. Sam. 2:29–36; 1. Král. 2:27) Platnost zásady z 2. Mojžíšovy 20:5 se projevila také v případě Gechaziho. Poté, co Eliša uzdravil syrského vojevůdce Naamana, Gechazi zneužil své postavení Elišova sloužícího, aby se hmotně obohatil. Jehova nad ním prostřednictvím Eliši vynesl rozsudek. Řekl: „Naamanovo malomocenství ulpí na tobě a na tvém potomstvu na neurčitý čas.“ (2. Král. 5:20–27) Následky Gechaziho špatného jednání tak museli nést i jeho potomci.

Jako Stvořitel a Dárce života má Jehova plné právo rozhodnout, jaký trest je spravedlivý a přiměřený. Z uvedených příkladů je zřejmé, že děti či další potomci mohou pociťovat důsledky hříchu svých předků. Jehova však „slyší křik ztrápených“. Pokud se na něj upřímně obracejí, mohou získat jeho přízeň, a dokonce i určitou míru úlevy. (Job 34:28)