⁷ Abychom však toto svědectví slyšeli, je potřeba rozlišovací schopnost. „Není tu řeč, a nejsou tu slova; hlas z jejich strany není slyšet.“ Tiché svědectví nebes je však velmi mocné. „Do celé země vyšel jejich měřicí provazec, a až na nejzazší konec úrodné země jejich výroky.“ (Žalm 19:3, 4) Je to, jako kdyby nebesa natáhla ‚měřicí provazce‘, aby zajistila, že jejich tiché svědectví naplní každý kout země.

8, 9. Uveďte některá pozoruhodná fakta o Slunci.

⁸ David pak popisuje další div Jehovova stvoření: „V nich [viditelných nebesích] postavil stan slunci, a to je jako ženich, když vychází ze své svatební komnaty; jásá jako silný muž, že poběží stezkou. Z jednoho nejzazšího konce nebes vychází, a jeho ukončený okruh je až k jejich druhým nejzazším koncům; a nic není skryto před jeho žárem.“ (Žalm 19:4–6)

10. (a) Jak Slunce zachází do svého ‚stanu‘ a zase z něho vychází? (b) Jak to, že Slunce běží jako „silný muž“?

¹⁰ Žalmista používá působivé slovní obrazy, když Slunce líčí jako ‚silného muže‘, který přes den běží od jednoho obzoru k druhému a v noci odpočívá ve ‚stanu‘. Když tato mocná hvězda zmizí za obzorem, ze stanoviska pozemského pozorovatele to vypadá, jako kdyby si zašla do ‚stanu‘ odpočinout. Ráno její paprsky jakoby vyšlehnou a Slunce září „jako ženich, když vychází ze své svatební komnaty“. David byl pastýř a dobře znal nelítostný noční chlad. (1. Mojžíšova 31:40) Pamatoval si, jak ho sluneční paprsky rychle zahřály a jak prohřály i celou okolní krajinu. Slunce očividně ze své „cesty“ od východu k západu nebylo vyčerpané, ale bylo jako „silný muž“, připravené si svou cestu zopakovat.