Je vůbec možné, aby byla láska mezi všemi lidmi?

JEDEN právník právě řekl, že k tomu, abychom se těšili z ‚věčného života‘, musíme celým srdcem milovat Boha a své bližní jako sami sebe. Ježíš právníka pochválil a řekl mu: „Odpověděl jsi správně; ‚dělej to dál a získáš život‘.“ (Lukáš 10:25–28; 3. Mojžíšova 19:18; 5. Mojžíšova 6:5) Tento muž se však chtěl prokázat jako spravedlivý, a proto se zeptal: „Kdo je skutečně můj bližní?“

Právník nepochybně očekával, že Ježíš řekne „ostatní Židé“. Ježíš však vyprávěl příběh o laskavém Samaritánovi, který ukázal, že našimi bližními jsou i lidé z jiného národa, než jsme my. (Lukáš 10:29–37; Jan 4:7–9) Ježíš během své služby zdůrazňoval, že nejdůležitějším příkazem našeho Stvořitele je milovat Boha a milovat svého bližního. (Matouš 22:34–40)

Nicméně, existovala někdy nějaká skupina lidí, kteří skutečně milovali své bližní? Je opravdu možné, aby byla láska mezi všemi lidmi?

Zázrak v prvním století

Ježíš svým následovníkům řekl, že je druzí lidé poznají podle lásky, která bude přesahovat rasové, národnostní i jiné hranice. Řekl: „Dávám vám nové přikázání, abyste milovali jeden druhého; právě jako jsem si já zamiloval vás, tak abyste i vy milovali jeden druhého.“ Potom Ježíš dodal: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít mezi sebou lásku.“ (Jan 13:34, 35; 15:12, 13)

Ježíšovo učení o lásce, které Ježíš podepřel svým vlastním příkladem, způsobilo v prvním století zázrak. Ježíšovi následovníci napodobovali svého Mistra a učili se milovat jeden druhého takovým způsobem, že to vzbudilo všeobecnou pozornost a obdiv. Tertullianus, pisatel z druhého a třetího století n. l., citoval pochvalné výroky nekřesťanů o Ježíšových následovnících: ‚Podívejte se, jak se mají rádi a jak jsou ochotni jeden za druhého zemřít.‘

Je to tak, jak napsal apoštol Jan: „Jsme povinni se vzdávat svých duší za své bratry.“ (1. Jana 3:16) Ježíš své následovníky dokonce učil, že mají milovat své nepřátele. (Matouš 5:43–45) K čemu vede to, že lidé skutečně milují druhé, jak je to učil Ježíš?

O této otázce zjevně uvažoval jeden profesor politických věd. Časopis The Christian Century uvedl otázku, kterou profesor položil: „Dokázal by si někdo skutečně představit Ježíše, jak na své nepřátele hází ruční granáty, jak používá kulomet, jak obratně zachází s plamenometem, jak shazuje atomové bomby nebo jak odpaluje mezikontinentální balistickou střelu, která zabije nebo zmrzačí tisíce matek a dětí?“

Profesor na to odpověděl: „Tato otázka je tak absurdní, že si ani nezaslouží odpověď.“ A tak se zeptal: „Jestliže Ježíš, pokud chtěl být věrný svému charakteru, nemohl dělat takové věci, jak potom takové věci můžeme dělat my, a být přitom věrní Ježíšovi?“ Nemělo by nás tedy překvapit, že Ježíšovi následovníci v prvním století zaujali neutrální postoj, což je jasně doloženo v mnoha historických knihách. Podívejme se na dva příklady.

Nathan Platt a Muriel J. Drummondová ve své knize Our World Through the Ages (Náš svět v průběhu staletí) říkají: „Chování křesťanů se velmi lišilo od chování Římanů. . . Vzhledem k tomu, že Kristus hlásal mír, křesťané odmítali stát se vojáky.“ A Edward Gibbon v knize The Decline and Fall of the Roman Empire (Úpadek a pád Římské říše) uvádí: „[Křesťané v prvním století] se odmítali aktivně zúčastnit občanské správy i vojenské obrany říše. . . Bylo nemožné, aby křesťané přijali úlohu vojáků . . ., aniž se přitom zřekli povinnosti, která byla svatější.“

Jak je to dnes?

Projevuje dnes někdo lásku, jakou měl Kristus? Encyclopedia Canadiana uvádí: „Dílo svědků Jehovových je obnovou a znovuzavedením původního křesťanství, které hlásal Ježíš a jeho učedníci . . . Všichni jsou bratři.“

Co to znamená? Znamená to, že svědkové Jehovovi nepřipustí, aby cokoli — rasa, národnost či etnický původ — v nich vyvolalo nenávist k bližním. Také nikoho nezabijí, protože obrazně překovali své meče v radlice a svá kopí v zahradnické nůžky, jak to o pravých Božích služebnících předpověděla Bible. (Izajáš 2:4)

Není divu, že jeden úvodník v kalifornském listu Sacramento Union poznamenal: „Stačí říci, že kdyby celý svět žil podle víry svědků Jehovových, byl by konec krveprolití a nenávisti, a láska by vládla jako král!“

Podobně jeden pisatel v maďarském časopise Ring dodal: „Došel jsem k závěru, že kdyby svědkové Jehovovi byli jediní, kdo by na této zemi žili, přestaly by existovat války a jedinou povinností policie by bylo dávat pozor na dopravu a vydávat cestovní pasy.“

V italském církevním časopise Andare alle genti jedna římskokatolická jeptiška napsala obdivně o svědcích: „Odmítají jakoukoli formu násilí a bez odporu se smiřují se všemi těmi zkouškami, kterým jsou vystaveni pro své přesvědčení . . . Jak jiný by byl svět, kdybychom se všichni jednoho rána probudili s pevným rozhodnutím, že se již nechopíme zbraní, za žádnou cenu a ze žádného důvodu, právě tak jako svědkové Jehovovi!“

Svědkové Jehovovi jsou známi tím, že iniciativně pomáhají svým bližním. (Galaťanům 6:10) Jedna lotyšská autorka ve své knize Women in Soviet Prisons (Ženy v sovětských věznicích) uvedla, že kolem roku 1965 těžce onemocněla při práci v trestním táboře Patma. „Během celé mé nemoci se o mě [svědkyně] pečlivě staraly. Nemohla jsem si přát lepší péči, a to zvláště v táborových podmínkách.“ Tato autorka dodává: „Svědkové Jehovovi pokládají za svou povinnost pomáhat každému člověku bez ohledu na náboženství či národnost.“

Nedávno se o takovém chování svědků v koncentračních táborech objevila zmínka v českém tisku. V komentáři k dokumentárnímu filmu brněnského studia „Domov ztracený“ Severočeský deník uvedl: „Je pozoruhodné, že i tito hodnověrní pamětníci [čeští a slovenští Židé, kteří přežili válku] s výrazným obdivem svědčili ve prospěch spoluvězňů svědků Jehovových. ‚Byli to velmi stateční lidé, kteří nám permanentně pomáhali, jak mohli, i když tím riskovali, že je popraví,‘ znělo z úst protagonistů pořadu. ‚Modlili se za nás, jako bychom patřili do jejich rodiny, a povzbuzovali nás, abychom se nevzdávali.‘“

A jak je to s láskou k těm, kdo vás opravdu nenávidí? Je vůbec možné se jí naučit?

Láska vítězí nad nenávistí

Ježíšovo učení o lásce k nepřátelům je v souladu s biblickým příslovím: „Jestliže ten, kdo tě nenávidí, je hladový, dej mu najíst chléb, a je-li žíznivý, dej mu napít vodu.“ (Přísloví 25:21; Matouš 5:44) Jedna mladá černoška, která se nedávno stala svědkem Jehovovým, napsala o pozitivním vlivu láskyplného zájmu těch, které dříve pokládala za své nepřátele: „Když cítím od bílých svědků upřímnou lásku, někdy mi srdce tak zahoří, že nedokážu zadržet slzy. A to jsou lidé, které bych krátce předtím bez váhání zabila, abych podpořila věc revoluce.“

Jedna francouzská svědkyně popsala, jak za druhé světové války sousedka udala její matku gestapu. „Moje maminka kvůli tomu strávila dva roky v německých koncentračních táborech a téměř zemřela,“ vypráví dcera. „Po válce francouzská policie požádala maminku, aby podepsala prohlášení, jímž byla tato žena obviněna z kolaborace s Němci. Moje maminka to však odmítla.“ Později měla tato sousedka rakovinu v konečném stadiu. Dcera řekla: „Maminka věnovala mnoho hodin tomu, aby jí poslední měsíce života co nejvíc zpříjemnila. Na toto vítězství lásky nad nenávistí nikdy nezapomenu.“

Lidé se nepochybně mohou učit milovat jeden druhého. Bývalí nepřátelé — Tutsiové a Hutuové, Židé a Arabové, Arménci a Turci, Japonci a Američané, Němci a Rusové, protestanti a katolíci —, ti všichni byli sjednoceni biblickou pravdou!

Vzhledem k tomu, že miliony lidí, kteří k sobě dříve chovali nenávist, nyní jeden druhého milují, lásku by mohli mít lidé na celém světě. K tomu, aby byla láska mezi všemi lidmi, je ovšem zapotřebí obrovské celosvětové změny. Jak k této změně dojde?

[Obrázky na straně 7]

Svědkové obrazně překovali své meče v radlice

Bílí a černí obyvatelé Jižní Afriky

Židé a Arabové

Hutuové a Tutsiové