ZÁRUKA

Zaručení se za splnění závazku; zástava, garance nebo závazek; ten, kdo se učinil zodpovědným za někoho jiného, je označován jako ručitel. Žalmista žádal Jehovu, aby jednal jako jeho ručitel neboli „záruka“ a aby ho chránil před lidmi, kteří šidí. (Ža 119:122)

Zvyk stát se ručitelem někoho jiného zůstal po staletí beze změny. Patriarcha Job se o tom zmínil následovně: „Prosím, zaruč se přece za mne u sebe. Kdo jiný se mi zaváže podáním ruky?“ (Job 17:3) Přísloví 17:18 nám pomáhají pochopit, jak zaručování se za něco či někoho probíhalo: „Člověk, kterému se nedostává srdce, podává ruku a plně se zaručuje před svým druhem.“ Člověk se stal ručitelem někoho jiného zjevně tím, že v přítomnosti svědků věřiteli transakce sevřel či podal ruku nebo si s ním plácl a slíbil, že pokud dlužník nebude schopen zaplatit, vezme na sebe jeho závazek. V Orientu takové plácnutí nebo podání ruky znamenalo, že obchod nebo smlouva byly stvrzeny. (Př 11:21) Je zřejmé, že tímto způsobem Jehu potvrdil Jehonadabovu kladnou odpověď na otázku: „Je tvé srdce se mnou přímé, právě jako je mé vlastní srdce s tvým srdcem?“ Jehonadabovi totiž řekl: „Jestliže ano, podej mi přece ruku.“ (2Kr 10:15)

Juda použil jiné prostředky a jako zástavu dal Tamar svůj pečetní prsten, šňůru a hůl, dokud jí nepošle kůzle jako platbu za pohlavní styk. (1Mo 38:17–20) Když Ruben zamýšlel vzít Benjamína do Egypta, nabídl za něj Jákobovi záruku a řekl: „Můžeš usmrtit mé vlastní dva syny, jestliže ti ho nepřivedu zpět.“ Jákob odmítl. Později Juda úspěšně nabídl jako záruku za Benjamína sám sebe: „Zaručím se za něj. Z mé ruky můžeš za něj vymáhat trest.“ Když se zdálo, že Benjamín se stane v Egyptě otrokem, byl Juda připraven zaujmout postavení otroka, protože se za chlapce zaručil. To bylo právním základem jeho žádosti, kterou vznesl k Josefovi: „Tvůj otrok se totiž za chlapce zaručil, když bude pryč od svého otce . . . Prosím tedy nyní, ať tvůj otrok zůstane místo chlapce jako otrok mého pána.“ (1Mo 42:37, 38; 43:8, 9; 44:32, 33)

Zákon podrobně vymezoval, jaký druh zástavy mohl dlužník svému věřiteli dát jako záruku. V Izraeli se spolu s rozvojem obchodu rozvíjel také systém ručení v obchodních záležitostech. Přísloví upozorňovala, že to byly nebezpečné, pošetilé praktiky, zvláště když si to někdo nemohl dovolit bez toho, že by riskoval ztrátu věcí nezbytných k životu. (Př 6:1–5; 11:15; 22:26, 27; viz heslo ZÁSTAVA.)