Taktní, a přesto pevný přístup

TAKT je schopnost jednat s druhými, aniž bychom je zbytečně uráželi. K tomu je nutné vědět, jak a kdy máme mluvit. To neznamená dopouštět se kompromisu vzhledem k tomu, co je správné, nebo překrucovat skutečnosti. Takt bychom neměli zaměňovat se strachem z člověka. (Přísl. 29:25)

Tím nejlepším základem taktního přístupu je ovoce ducha. Člověk, kterého k jednání podněcuje láska, chce druhým pomáhat, a ne je dráždit. Ten, kdo je laskavý a mírný, jedná s druhými jemně. Pokojný člověk se zase snaží vytvořit si k druhým dobrý vztah. A ten, kdo je trpělivý, zachovává klid, i když lidé jednají hrubě. (Gal. 5:22, 23)

Nicméně, některé lidi biblické poselství pohoršuje bez ohledu na to, jak je předloženo. Většina Židů v prvním století měla ničemné srdce, a proto se jim Ježíš Kristus stal „kamenem klopýtání a skalním masivem pohoršení“. (1. Petra 2:7, 8) V souvislosti se svým dílem ohlašování Království Ježíš řekl: „Přišel jsem, abych zažehl oheň na zemi.“ (Luk. 12:49) A poselství o Jehovově Království — poselství, jež lidi naléhavě vybízí, aby uznali svrchovanost svého Stvořitele — je i nadále palčivou spornou otázkou, před kterou lidstvo stojí. Mnoho lidí je pohoršeno, když jim řekneme, že Boží Království brzy odstraní současný ničemný systém věcí. Přesto posloucháme Boha, a proto nepřestáváme kázat. Přitom však máme na paměti biblickou radu: „Je-li to možné, pokud to závisí na vás, buďte pokojní vůči všem lidem.“ (Řím. 12:18)

Taktní přístup při vydávání svědectví. O své víře mluvíme s druhými za mnoha různých okolností. Svědectví vydáváme, když jsme v kazatelské službě, ale také pro to vyhledáváme vhodné příležitosti, když jsme s příbuznými, spolupracovníky či spolužáky. Ve všech těchto situacích je takt zapotřebí.

Předkládáme-li poselství o Království takovým způsobem, že druzí mají pocit, že jim děláme kázání, mohou toto poselství odmítnout. Pokud nepožádali o pomoc nebo pokud se snad domnívají, že ji nepotřebují, mohou se urazit kvůli jakémukoli náznaku, že musí napravit svůj způsob života. Co můžeme dělat, abychom nevyvolávali tento špatný dojem? Pomůže nám, osvojíme-li si umění vést s druhými přátelské rozhovory.

Snaž se zahájit rozhovor tak, že nadhodíš nějaký námět, který toho druhého zajímá. Jestliže mluvíš s někým z příbuzných, spolupracovníků či spolužáků, možná už víš, jaké má zájmy. Ale i v případě, že ses s daným člověkem nikdy předtím nesetkal, mohl bys nadhodit něco, co jsi slyšel ve zprávách nebo co jsi četl v novinách. O takových námětech přemýšlí obvykle mnoho lidí. Když sloužíš dům od domu, buď všímavý. Více ti toho o zájmech obyvatel domácnosti mohou napovědět hračky kolem domu, náboženské předměty, výzdoba domácnosti i nálepky na autě zaparkovaném před domem. Když obyvatel domu přichází ke dveřím, naslouchej, co říká. Jeho slova buď potvrdí nebo poopraví tvé závěry ohledně jeho zájmů a stanoviska a také ti napoví, co ještě musíš vzít v úvahu, chceš-li mu vydat svědectví.

Jakmile se rozhovor rozproudí, poděl se s osloveným o myšlenky, které se vztahují k danému námětu a jsou obsaženy v Bibli nebo v literatuře založené na Bibli. Neměj ale v rozhovoru hlavní slovo. (Kaz. 3:7) Pokud je k tomu oslovený ochoten, zapoj ho do hovoru. Zajímej se o jeho názory a postoje. To ti může pomoci k tomu, abys byl taktní.

Dříve než něco řekneš, uvažuj, jak to bude na osloveného působit. Přísloví 12:8 chválí člověka, který má „rozvážná ústa“. Hebrejský výraz, jenž je zde použit, má spojitost s takovými pojmy, jako je pochopení a prozíravost. Rozvaha tedy zahrnuje opatrnou zdrženlivost při mluvení, která je výsledkem toho, že člověk si záležitost důkladně promýšlí, aby jednal moudře. Osmnáctý verš téže kapitoly knihy Přísloví upozorňuje, že ten, kdo „mluví neuváženě, jako by bodal mečem“. Biblické pravdy se můžeme zastávat, aniž bychom někoho uráželi.

Zbytečnému stavění překážek se můžeš vyhnout už jen tím, že budeš s rozvahou volit slova. Pokud slovo „Bible“ vyvolává v mysli posluchačů překážku další komunikace, mohl bys použít taková vyjádření jako třeba „svaté spisy“ nebo „kniha, která se dnes vydává ve více než 2000 jazycích“. Zmíníš-li se přece jen o Bibli, mohl by ses osloveného zeptat, jaký má na ni názor, a ve zbývající části rozhovoru pak vzít jeho odpověď v úvahu.

Taktní přístup často znamená také určit ten pravý čas, kdy má člověk promluvit. (Přísl. 25:11) Možná ne se vším, co oslovený říká, můžeš souhlasit, ale není nutné dělat spornou otázku z každého nebiblického názoru, který ten člověk vyjádří. Nesnaž se mu říci všechno najednou. Ježíš svým učedníkům řekl: „Mám vám říci ještě mnohé, ale nyní to nejste schopni snést.“ (Jan 16:12)

Pokud je to možné, upřímně ty, s nimiž mluvíš, pochval. I kdyby měl oslovený člověk tendenci se přít, přesto jej snad budeš moci pochválit za to, že zastává určité stanovisko. Tak to udělal apoštol Pavel, když mluvil s filozofy na Areopagu v Aténách. Filozofové ‚s ním polemizovali‘. Jak jim mohl vysvětlit svůj názor, aniž by je urazil? Již předtím si všiml mnoha oltářů, které postavili svým bohům. Místo toho, aby Atéňany odsoudil za jejich modlářské uctívání, taktně je pochválil za jejich silné náboženské přesvědčení. Řekl: „Vidím, že patrně máte ve všem větší bázeň před božstvy než jiní.“ Tento přístup mu umožnil předložit jim poselství o pravém Bohu. Díky tomu se někteří stali věřícími. (Sk. 17:18, 22, 34)

Když má oslovený nějakou námitku, nereaguj přehnaně. Zachovej klid. Dívej se na takovou situaci jako na příležitost lépe pochopit jeho způsob uvažování. Mohl bys mu poděkovat za to, že vyjádřil svůj názor. Co když stroze řekne: „Mám své náboženství.“ Mohl by ses ho taktně zeptat: „Jste věřící celý život?“ Až odpoví, pokračuj: „Myslíte, že se lidstvo někdy sjednotí v jednom náboženství?“ To možná povede k pokračování rozhovoru.

K taktnímu přístupu nám také pomůže, budeme-li mít správný náhled sami na sebe. Jsme pevně přesvědčeni, že Jehovův způsob jednání je správný a že Jehovovo Slovo je pravdivé. O těchto věcech tedy mluvíme s přesvědčením. Není však žádný důvod, abychom byli samospravedliví. (Kaz. 7:15, 16) Jsme sice vděčni za to, že známe pravdu a máme Jehovovo požehnání, ale dobře víme, že naše schválení je výsledkem Jehovovy nezasloužené laskavosti a naší víry v Krista, ne naší spravedlnosti. (Ef. 2:8, 9) Uvědomujeme si, že musíme ‚zkoušet, zda jsme ve víře, a prokazovat, co sami jsme‘. (2. Kor. 13:5) Když tedy mluvíme s lidmi o tom, že je zapotřebí se přizpůsobit Božím požadavkům, pokorně vztahujeme biblické rady i na sebe. Nemáme právo soudit své bližní. Jehova „svěřil všechno souzení Synovi“ a právě před jeho soudcovským stolcem se musíme zodpovídat z toho, co děláme. (Jan 5:22; 2. Kor. 5:10)

Ke členům rodiny a spolukřesťanům. Taktní přístup bychom měli mít nejen v kazatelské službě. Takt je projevem ovoce Božího ducha, a proto bychom měli být taktní také doma, když jednáme se členy rodiny. Láska nás bude podněcovat, abychom projevovali zájem o city druhých. Manžel královny Ester sice nebyl Jehovovým ctitelem, ale když mu královna předkládala záležitosti týkající se Jehovových služebníků, projevovala mu úctu a jednala s velkou rozvahou. (Ester 3.–8. kap.) V některých případech může takt při jednání se členy rodiny, kteří nejsou svědky, vyžadovat, abychom jim cestu pravdy doporučovali ne vysvětlováním našich náboženských názorů, ale svým chováním. (1. Petra 3:1, 2)

Podobně ani to, že členy sboru známe dobře, neznamená, že s nimi můžeme jednat hrubě či nelaskavě. Neměli bychom si myslet, že vzhledem ke své zralosti by měli být schopni snést takové jednání. Ani bychom se neměli vymlouvat: „Já už jsem zkrátka takový.“ Jestliže zjistíme, že způsob našeho vyjadřování druhé uráží, měli bychom se rozhodnout udělat změny. Naše vzájemná vřelá láska by nás měla podněcovat k tomu, abychom ‚konali dobro těm, kdo jsou nám příbuzní ve víře‘. (1. Petra 4:8, 15; Gal. 6:10)

Při proslovu. Taktní přístup musíme mít také k těm, k nimž mluvíme z pódia. Lidé, kteří jsou našimi posluchači, mají různé vzdělání a žijí v odlišných poměrech. Také nejsou na stejné úrovni duchovního růstu. Někteří mohou být v sále Království poprvé. Jiní možná prožívají mimořádně tísnivé období, o němž řečník neví. Jak se může řečník vyvarovat toho, že by své posluchače urazil?

V souladu s radou, kterou apoštol Pavel adresoval Titovi, si dej za cíl ‚o nikom nemluvit urážlivě, být rozumný a projevovat veškerou mírnost ke všem lidem‘. (Tit. 3:2) Nenapodobuj svět tím, že bys používal slova snižující lidi jiné rasy, národnosti či jazykové skupiny. (Zjev. 7:9, 10) Otevřeně rozeber Jehovovy požadavky a ukaž, jak je moudré je uplatňovat, ale nesnižuj ty, kdo po Jehovových cestách ještě nechodí plně. Raději všechny vybízej, aby poznali Boží vůli a dělali to, co se Bohu líbí. Rady zjemňuj vřelou a upřímnou pochvalou. Způsobem vyjadřování i tónem hlasu dávej najevo bratrskou náklonnost, kterou bychom všichni měli mít k sobě navzájem. (1. Tes. 4:1–12; 1. Petra 3:8)