Mladí lidé se ptají . . .

Jak se mohu vyrovnat s tatínkovou smrtí?

„Můj tatínek zemřel na pohovce a já jsem ho tam našla. Dostal infarkt. Bylo to opravdu hrozné — měla jsem k němu tak blízko . . . Mamka stále ještě po nocích pláče. Bez táty už to není jako dřív.“ — Emily.

„SMRT rodiče nebo blízkého člena rodiny je pro dospívajícího velkým traumatem,“ říká Kathleen McCoyová. „Mladý člověk může být dočasně zdrcen zármutkem, pocitem viny, zděšením a hněvem.“ Pokud jsi přišel o jednoho z rodičů, dobře víš, jak to může bolet.

Je však jen přirozené, že když nám zemře někdo, koho jsme milovali, máme pocit, jako bychom se topili ve víru emocí. V Bibli se píše, že když patriarchovi Jákobovi řekli, že jeho syn Josef zemřel, v návalu smutku „si roztrhl přehozy“. A přesto, že „všichni jeho synové a všechny jeho dcery vstávali, aby ho utěšili, . . . odmítal přijmout útěchu“. (1. Mojžíšova 37:34, 35) Možná i ty máš pocit, že tvá bolest je tak hluboká, že nikdy neustoupí.

Časem ustoupit může. Klíčovou věcí však je, aby ses ke své bolesti postavil čelem a nesnažil se ji ignorovat. Například mladý John — nijak nedával najevo, že truchlí nad smrtí člena rodiny, ale začal se ve škole prát. John vysvětloval: „Neustále uvnitř cítím silnou bolest. Snažil jsem se ji utlumit tím, že jsem se pral, ale nepomáhalo to.“

Jiní mladí lidé se snaží otupit bolest tím, že se ponoří do víru činnosti. Když se jiní lidé ptají, jak se jim daří, někteří z těchto mladých lidí odrážejí takové otázky předstíranou veselostí. Tak možná pocit bolesti potlačí na chvíli, ale ne na dlouho. Kniha Přísloví 14:13 říká: „I při smíchu může bolet srdce.“

Je zajímavé, co napsal jistý časopis pro mládež: „Jedna studie ukázala, že mladí lidé, kteří po smrti svých příbuzných potlačovali přirozené pocity zármutku, hněvu nebo viny, . . . častěji propadali destruktivnímu chování, jako je zneužívání drog a alkoholu, riskování (například při rychlé jízdě automobilem) a porušování zákona.“ Naštěstí existují lepší způsoby, jak se vypořádat se zármutkem.

„Čas plakat“

Kazatel 7:2 říká: „Je lépe jít do domu truchlení, než jít do domu hostiny, protože to je konec všeho lidstva; a ten, kdo žije, by si to měl vzít k srdci.“ Smrt může být děsivá. A když zemře některý přítel nebo milovaný člověk, někdo se snad snaží bolestné realitě smrti uniknout tím, že jde do „domu hostiny“ a oddává se radovánkám. Šalomoun nás však povzbuzuje, abychom se ke smrti postavili čelem a vešli do „domu truchlení“. Dodává ještě: „Lepší je hoře než smích, neboť zachmuřená tvář prospívá srdci.“ — Kazatel 7:3, Ekumenický překlad.

I když je tato rada určena především přátelům a rodině pozůstalého, je užitečná i pro něho samotného; radí mu, aby se k bolesti nad ztrátou někoho blízkého postavil čelem. Je „čas plakat“. (Kazatel 3:4) Proto v biblických dobách bohabojní muži a ženy volně vyjadřovali pocity zármutku, nepotlačovali je. — Srovnej 1. Mojžíšovu 23:2; 2. Samuelovu 1:11, 12.

Dáváme-li svému zármutku průchod, přinese nám to mnoho dobrého. Kniha The Art of Condolence (Umění soustrasti) říká: „Je potřeba, aby si pozůstalí prožili bolest a úzkost svého utrpení. Pokud se tomu brání, je to na překážku uzdravování.“ Pro některé chlapce, kteří jsou ovlivněni mýtem, že pravý muž nepláče, může být obzvlášť těžké, aby své pocity projevili. Ale největší muž, jaký kdy žil, otevřeně „proléval slzy“, když zemřel jeho přítel Lazar. (Jan 11:35) A když člověk ztratí jednoho z rodičů, jsou slzy určitě na místě. Proto klidně truchli a plač. (Srovnej Jakuba 4:9.) Kniha Death and Grief in the Family (Smrt a zármutek v rodině) říká: „Pláč je jedním z nejdůležitějších prostředků k překonání smutku.“

Jak se prát se smutkem

V biblických dobách vyjádřil král David zármutek nad ztrátou nejlepšího přítele Jonatana nejen tím, že plakal, ale také tím, že své pocity vyjádřil písemně. „Jsem kvůli tobě stísněn, můj bratře Jonatane, byl jsi mi velmi příjemný,“ napsal David v krásném žalozpěvu, který nazval „Luk“. — 2. Samuelova 1:18, 26.

I ty možná zjistíš, že ti pomáhá, když to, co cítíš, také napíšeš. V knize Giving Sorrow Words (Dát smutku slova) se píše: „Když vypíšete své pocity, může vám to pomoci uvolnit potlačené emoce . . . Když se rozzlobíte, když cítíte smutek, napište to.“ Dívka Shannon říká: „Vedla jsem si deník. Psala jsem tam všechny své pocity, úplně všechny. Všechno, co jsem cítila, bylo na papíře, a to mi hodně pomohlo . . . ano, všechno napsat.“

Další pomocí je tělesné cvičení. „Tělesné cvičení je . . . prospěšné,“ říká Bible. (1. Timoteovi 4:8) Jedna kniha o truchlení uvádí: „Cvičení je dobrý způsob, jak uvolnit energii.“ Osvěžující běh, rychlá chůze nebo občerstvující jízda na kole ti mohou pomoci uvolnit napětí, které může vzniknout, když jsi smutný a truchlíš.

Promluv si s někým

Buď však opatrný, aby ses úplně neizoloval od ostatních. (Přísloví 18:1) Kniha Přísloví 12:25 říká: „Úzkostlivá péče v srdci muže je to, co působí, aby se sklonilo, ale dobré slovo je rozradostňuje.“ Jak se sklíčenému člověku dostalo toho „dobrého slova“ povzbuzení? Jen tím, že s někým mluvil a vyjádřil svou „úzkostlivou péči“. Proč bys to neudělal ty? Otevřeně si promluv s někým, komu můžeš důvěřovat.

Za normálních okolností by bylo logické, aby tím člověkem byl tvůj bohabojný rodič. Ale co když je příliš zahlcen svou vlastní bolestí, než aby ti mohl pomoci? Nu, pak jsou tady zralí členové křesťanského sboru. Přísloví 17:17 říkají: „Pravý druh miluje celou dobu a je bratrem, který se narodil pro čas tísně.“ Po matčině smrti našla mladá Morfydd pevnou oporu v místním sboru svědků Jehovových. „Velkou oporou mi byli všichni starší,“ vzpomíná, „ale jeden z nich obzvlášť. Ten byl vždy ochoten mi naslouchat.“

Proč o takovou pomoc a podporu neusilovat? Dej někomu vědět, že si potřebuješ promluvit. Snad cítíš hněv či strach nebo máš pocit viny. Nebo se prostě cítíš osamělý a svého rodiče postrádáš. Když o tom budeš mluvit s někým, kdo s tebou soucítí, opravdu ti to může pomoci.

Jak svého rodiče podpořit

Někteří mladí lidé však prohlubují své trápení tím, že na sebe berou náklad, který nemohou unést. Může se zdát, že teď doma vládne chaos a dezorganizace. Ten z rodičů, který zůstal sám, pochopitelně může být nervózní, podrážděný a smutný. Když vidíš, jak trpí, je přirozené, že mu chceš pomoci. Jedna odbornice na problematiku zármutku uvedla, že „dospívající . . . v nenáležité snaze pomoci svým rodičům někdy svůj vlastní zármutek potlačují“. Možná „jednají jako předčasně ‚dospělí‘, a dokonce na sebe berou další povinnosti“.

Je ovšem možné, že nemáš na vybranou a kvůli smrti jednoho z rodičů některé další povinnosti převzít musíš. Ale to neznamená, že jsi pánem nebo paní domu. Zodpovědnost stále nese ten z rodičů, který zůstal sám, a ty ho můžeš nejlépe podpořit tím, že s ním budeš spolupracovat a že ho budeš poslouchat, a ne tím, že převezmeš jeho zodpovědnost. (Efezanům 6:1) Pamatuj, že „moudrost je u skromných“. (Přísloví 11:2) Skromnost znamená znát svá omezení.

Je důležité, abys to měl na mysli — zvlášť pokud ten z rodičů, který zůstal sám, na tebe začíná spoléhat, že mu poradíš, nebo tě začíná zatěžovat záležitostmi dospělých. Chceš sice být laskavý a být pro rodiče oporou, ale skromnost ti pomůže, aby sis uvědomil, že tvé životní zkušenosti jsou dost omezené. (Srovnej Hebrejcům 5:14.) Pokud se tedy začínáš cítit poněkud zmožen, upřímně, ale s úctou si o tom s rodičem promluv. (Přísloví 15:22) Snad bys mu mohl navrhnout, aby hledal oporu u některých dospělých členů sboru.

Vyrovnat se se smrtí rodiče rozhodně není snadné. Ale buď si jist, že časem už pocit smutku nebude převládat. (Srovnej 1. Mojžíšovu 24:67.) I tak ti budou čas od času přicházet na mysl smutné vzpomínky na zemřelého rodiče, ale máš přece i mnoho milých a uklidňujících vzpomínek, kterými se v mysli můžeš zabývat. Nikdy nezapomeň, že Jehovovi na tobě záleží a že on tvůj smutek chápe. Když se cítíš sám a opuštěný, mysli na slova žalmisty: „Kdyby mě opravdu opustil můj vlastní otec a má vlastní matka, dokonce sám Jehova by se mě ujal.“ — Žalm 27:10.

Měj také stále na mysli naději založenou na Bibli: naději na vzkříšení a vyhlídku na to, že svého rodiče opět uvidíš — na rajské zemi. (Lukáš 23:43; Skutky 24:15) Mladá Kim, které zemřel otec, říká: „Myslím na tatínka každý den. Vím ale, že by nechtěl, abychom se vzdali služby Jehovovi nebo aby nás ve službě cokoli brzdilo. Chci tam být a přivítat ho, až se při vzkříšení vrátí.“ — Jan 5:28, 29.

[Obrázek na straně 23]

Když se nebudeš bránit pláči, může to napomoci tvému zotavení