Pátrání po tajemství dlouhověkosti

TĚMITO slovy moudrý král Šalomoun přesně vystihl, co člověka napadá, když přemýšlí o životě. Snad proto, že je tak krátký a na jeho konci nás nevyhnutelně čeká smrt, touží lidé už celá staletí po něčem lepším. Existuje mnoho příběhů a legend o těch, kdo pátrali po tajemství dlouhověkosti.

Vezměte si například sumerského krále Gilgameše. O jeho životě vzniklo hodně neuvěřitelných historek. Například Epos o Gilgamešovi vypráví, že se vydal na nebezpečnou výpravu, aby zjistil, jak uniknout smrti. Najít odpověď se mu ale nepodařilo.

Ve čtvrtém století př. n. l. se alchymisté v Číně pokoušeli namíchat elixír, který by člověku zajistil dlouhý život. Vyrobili lektvar, do kterého přidali trochu rtuti a arzenu. Má se za to, že tímto elixírem připravili o život několik čínských císařů. Ve středověku se několik alchymistů v Evropě snažilo upravit zlato tak, aby bylo stravitelné. Věřili totiž, že když zlato odolává korozi, mohlo by člověku prodloužit život.

Dnes se do procesu stárnutí snaží proniknout někteří biologové a genetici. Z jejich úsilí je patrné, že lidé stále touží najít způsob, jak nad stárnutím a smrtí zvítězit. Jakých výsledků se v tomto směru dosáhlo?

NOVODOBÉ HLEDÁNÍ PŘÍČINY STÁRNUTÍ

Vědci, kteří se zabývají studiem lidských buněk, vytvořili přes 300 teorií, proč stárneme a umíráme. V posledních letech se molekulárním biologům podařilo díky manipulaci s geny a proteiny zpomalit proces stárnutí u laboratorních zvířat a lidských buněk. Takové úspěchy motivovaly některé bohaté lidi k tomu, aby výzkum „problému smrti“ finančně podporovali. Jakým směrem se tento výzkum ubírá?

Zpomalení vnitřních hodin. Někteří biologové jsou přesvědčení, že stárnutí mají na svědomí především koncové části našich chromozomů, takzvané telomery. Ty chrání genetickou informaci v buňkách při jejich dělení. Pokaždé když se buňky rozdělí, se ale telomery zkracují. Nakonec se buňky dělit přestanou a my začínáme stárnout.

Nositelka Nobelovy ceny z roku 2009 Elizabeth Blackburnová a její tým objevily enzym, který oddaluje zkracování telomer, a tím pádem i stárnutí buněk. Tito vědci ale uznávají, že telomery „nejsou nějakým zázračným prostředkem k prodloužení života – neumožňují nám žít déle, než je u lidí obvyklé“.

Přeprogramování buněk je další metodou, jak zbrzdit stárnutí. Když už jsou naše buňky příliš staré na to, aby se dělily, můžou posílat okolním imunitním buňkám nesprávné signály, což může být příčinou zánětu, chronické bolesti a některých nemocí. Vědci ve Francii před nedávnem přeprogramovali buňky, které odebrali starým lidem, z nichž někteří měli víc než 100 let. Vedoucí výzkumného týmu, profesor Jean-Marc Lemaître, prohlásil, že jejich práce ukázala, že „proces stárnutí [buněk] je možné zvrátit“.

MŮŽE VĚDA PRODLOUŽIT NÁŠ ŽIVOT?

Ne všichni vědci jsou přesvědčení, že je možné pomocí metod zpomalujících stárnutí lidský život výrazně prodloužit. Je pravda, že od 19. století se průměrná délka života postupně zvyšovala. Zásluhu na tom ale má především lepší hygiena, účinnější opatření proti infekčním nemocem a používání antibiotik a očkovacích látek. Někteří genetici zastávají názor, že délka lidského života víceméně dosáhla svého přirozeného stropu.

Mojžíš, jeden z pisatelů Bible, asi před 3 500 lety napsal: „Našich let je sedmdesát, pro ty zdatné osmdesát. Přitom náš věk naplněn je trápením a potížemi. Přeletí jak závan větru a my rychle odcházíme.“ (Žalm 90:10, Slovo na cestu) I přes všechny snahy prodloužit lidský život zůstává jeho délka v podstatě stejná jako ta, o které psal Mojžíš.

Na druhou stranu některé želvy žijí přes 150 let, ježovka kalifornská může žít víc než 200 let, a některé stromy jako třeba sekvojovec obrovský můžou být staré dokonce tisíce let. Když srovnáme délku našeho života s tím, jak dlouho žijí tyto nebo jiné živé organismy, možná nás napadne: Opravdu nemůžeme žít déle než nějakých 70 nebo 80 let?