Nachmanides — Vyvrátil křesťanství?

STŘEDOVĚK. Co vás při vyslovení tohoto slova napadne? Křížové výpravy? Inkvizice? Mučení? Tuto dobu si většinou nespojíme s otevřenou diskusí o náboženství, ale přesto právě tehdy, v roce 1263, se odehrála jedna z nejpozoruhodnějších židovsko-křesťanských rozprav v dějinách Evropy. Kdo se jí zúčastnil? Jaké otázky vyvstaly? Jak nám to může pomoci dnes při určování pravého náboženství?

Jak k rozpravě došlo?

Po celý středověk se římskokatolická církev prohlašovala za pravé náboženství. Židé zase nikdy neustoupili od svého tvrzení, že jsou Božím vyvoleným národem. Církev nebyla schopna Židy přesvědčit o nutnosti změnit své náboženství, což vedlo ke zklamání a často k násilí a pronásledování. Při křížových výpravách byly tisíce Židů zmasakrovány nebo upáleny u kůlu po tom, co si mohli vybrat mezi křtem, nebo smrtí. V mnoha zemích byly projevy antisemitismu vyvolávaného církví na denním pořádku.

Avšak v katolickém Španělsku dvanáctého a třináctého století vládla jiná atmosféra. Židům byla udělena náboženská svoboda — s tou podmínkou, že nesmějí napadat křesťanskou víru. Dostali dokonce významná postavení u královského dvora. Avšak asi po století takové přízně podnikli dominikánští mniši určité kroky, aby židovský vliv na společnost oslabili a přiměli Židy ke konverzi na katolicismus. Aragonský král Jakub I. uspořádal pod nátlakem dominikánů oficiální rozpravu, jejímž cílem bylo dokázat, že židovské náboženství je podřadné a že se všichni Židé musí obrátit.

Nebyla to první židovsko-křesťanská rozprava. V roce 1240 se pořádala oficiální rozprava ve Francii, v Paříži. Jejím hlavním cílem bylo prověřit Talmud, židovskou posvátnou knihu. Ale židovští účastníci debaty dostali jen nepatrnou svobodu slova. Když církev oznámila své vítězství v rozpravě, byly kopie Talmudu hromadně páleny na veřejných prostranstvích.

Avšak tolerantnější postoj aragonského krále Jakuba I. nedovoloval, aby byl zinscenován podobný proces. Dominikáni si to uvědomovali, a tak vyzkoušeli jiný přístup. Hyam Maccoby ve své knize Judaism on Trial (Judaismus před soudem) uvádí, že dominikáni pozvali Židy k rozpravě „ve jménu slušnosti a přesvědčování, a ne nařčení, jako tomu bylo v Paříži“. Jako svého zástupce pověřili dominikáni Pabla Christianiho, Žida, který konvertoval na katolicismus a stal se dominikánským mnichem. Dominikáni hodlali využít toho, že Pablo Christiani znal talmudské a rabínské spisy, a byli si tedy jisti, že uspějí.

Proč Nachmanides?

Pouze jediný člověk měl ve Španělsku takové náboženské postavení, aby mohl reprezentovat židovskou stranu při rozpravě: Moše ben Nachman neboli Nachmanides.a Narodil se okolo roku 1194 ve městě Gerona, a ještě než mu bylo dvacet let, vynikal jako biblický a talmudský učenec. Do svých třiceti let napsal komentáře k většině textu Talmudu a nedlouho potom měl hlavní slovo při urovnávání sporu ohledně Maimonidových spisů, které ohrožovaly soudržnost židovské komunity.b Nachmanides je považován za nejvýznamnějšího židovského biblického a talmudského učence své generace; větší vliv na tehdejší judaismus měl snad jen Maimonides.

Nachmanides měl v židovské komunitě v Katalánsku silný vliv, a to takový, že se s ním o různých státních záležitostech radil i král Jakub I. Jeho pronikavá inteligence byla uznávána Židy i pohany. Dominikáni si uvědomovali, že k tomu, aby Židy účinně pokořili, je třeba, aby se rozpravy zúčastnil právě on, nejvýznamnější židovský rabbi.

Nachmanides se rozpravy zúčastnit nechtěl, protože věděl, že dominikáni vůbec nemají v úmyslu připustit otevřenou diskusi. Měl odpovídat na otázky, ale klást je nesměl. Podvolil se však královu přání a žádal o svolení vyjadřovat se ve svých odpovědích otevřeně. Král Jakub I. svolil. Taková podpora svobody slova nemá ve středověku obdobu a je jasným dokladem toho, jak velice si král Nachmanida vážil. Přesto si Nachmanides dělal starosti. Pokud by byl v rozpravě příliš antagonistický, mělo by to pro něj i pro židovskou komunitu katastrofální následky. Kdykoli mohly propuknout násilnosti.

Nachmanides versus Pablo Christiani

K rozpravě došlo v královském paláci v Barceloně. Konala se čtyři zasedání: 20., 23., 26. a 27. července 1263. Jednotlivým částem rozpravy předsedal král osobně, dostavili se také různí hodnostáři církve i státu a také Židé z místní komunity.

Pro církev byl výsledek debaty předem daný. Dominikáni ve svém oficiálním dokumentu prohlásili, že účelem debaty ‚není to, aby se víra stala předmětem diskuse jako by se snad o ní dalo pochybovat, ale rozbít omyl Židů a vzít mnoha Židům sebedůvěru‘.

Ačkoli Nachmanidovi bylo už téměř sedmdesát let, projevil svou vynikající přemýšlivost; snažil se totiž omezit rozpravu pouze na elementární otázky. Začal těmito slovy: „[Předchozí] rozpravy mezi pohany a Židy se týkaly mnoha stránek vnějších náboženských projevů, na nichž elementární principy víry nezávisejí. Avšak před tímto královským dvorem bych chtěl diskutovat pouze o věcech, na nichž se celá kontroverze zakládá.“ Pak došlo k dohodě, že námět rozpravy bude omezen na to, zda Mesiáš už přišel, zda byl Bohem, nebo člověkem a zda pravý zákon mají Židé, nebo křesťané.

Pablo Christiani ve své úvodní řeči prohlásil, že z Talmudu dokáže, že Mesiáš už přišel. Nachmanides namítl, že kdyby to šlo, proč tedy rabíni, kteří přijali Talmud, nepřijímají Ježíše? Christiani se ve svých argumentech nezaměřil na jasné výroky Písma, ale k podpoře svých argumentů znovu a znovu uváděl nesrozumitelné rabínské citáty. Nachmanides jeden po druhém vyvracel tím, že ukazoval, že byly vytrženy z kontextu. Dá rozum, že jako kompetentnější pro rozpravu o těchto spisech se prokázal Nachmanides, který je studoval celý život. Dokonce i když Christiani citoval biblický text, zdůrazňoval ve svých tvrzeních názory, jež se daly snadno vyvrátit.

Nachmanides byl sice omezen tím, že mohl jen odpovídat na otázky, ale přesto dokázal předložit silné argumenty, jimiž ukázal, proč je postavení katolické církve nepřijatelné nejen Židům, ale i jiným přemýšlivým lidem. K nauce o Trojici řekl: „Mysl každého Žida i každého člověka nedovoluje věřit, že Stvořitel nebe a země . . . prošel lůnem židovské ženy . . . , aby byl později vydán do rukou nepřátel, kteří . . . ho zabili.“ Nachmanides otevřeně prohlásil: „To, čemu věříte — a mluvím o samotné podstatě vaší víry —, je pro [rozumnou] mysl nepřijatelné.“

Zdůraznil nesoulad, který dodnes mnoho Židů odrazuje od toho, že by i jen uvažovali o tom, že by Ježíš mohl být Mesiáš: rozsáhlou vinu krve, kterou církev nese. Řekl: „Prorok říká, že v době Mesiáše . . . zkují meče své v motyky, a oštípy své v srpy. Nepozdvihne národ proti národu meče, a nebudou se více učiti boji. Ale ode dnů toho Nazarejce až dosud je svět pln násilnosti a ukrutnosti. [Vskutku], křesťané prolévají více krve než ostatní národy a také vedou nemorální život. Můj pane králi, jak těžké by to bylo pro vás a vaše rytíře, kdyby se více boji neučili!“ (Izajáš 2:4)

Po čtyřech sezeních král rozpravu ukončil. Nachmanidovi řekl: „Nikdy jsem neviděl muže, který se mýlí, a přitom se umí obhájit tak dobře jako ty.“ Aragonský král Jakub I. v souladu se svým slibem zajistil Nachmanidovi svobodu slova a ochranu a poslal ho domů s darem tří set dinárů. Na žádost geronského biskupa Nachmanides vypracoval z rozpravy písemnou zprávu.

Dominikáni sice ohlašovali své jasné vítězství, ale výsledek je rozladil. Později Nachmanida obvinili z rouhání proti církvi a jeho spisy o rozpravě použili jako důkaz. Dominikánům se nelíbilo, jak král s Nachmanidem jednal, a proto se obrátili o pomoc k papeži Klementovi IV. Třebaže Nachmanidovi bylo již přes sedmdesát let, byl ze Španělska vypovězen.c

Kde leží pravda?

Bylo možné podle argumentů některé ze zúčastněných stran poznat pravé náboženství? Obě strany sice poukazovaly na chyby protivníka, ale nenabídly jasné poselství pravdy. To, co Nachmanides tak obratně vyvracel, nebylo pravé křesťanství, ale lidmi vymyšlené nauky, jako například nauka o Trojici, na kterou křesťanstvo přišlo až celá staletí po Ježíšovi. Nemorální chování křesťanstva a to, že svévolně prolévalo krev — což Nachmanides silně zdůrazňoval —, jsou také nepopiratelně doložené skutečnosti.

Není tedy těžké pochopit, proč na Nachmanida a ostatní Židy nezapůsobily argumenty pro křesťanství. Tvrzení Pabla Christianiho se navíc nezakládala na Hebrejských písmech, ale na chabě vysvětlovaných rabínských pramenech.

Ne, Nachmanides nevyvrátil pravé křesťanství. Pravé světlo Ježíšova učení a důkazy jeho mesiášství byly v Nachmanidově době už zakryty falešným výkladem. Ježíš a apoštolové ale předpověděli, že se takové odpadlické názory objeví. (Matouš 7:21–23; 13:24–30, 37–43; 1. Timoteovi 4:1–3; 2. Petra 2:1, 2)

Dnes je však pravé náboženství snadno poznatelné. Ježíš o svých pravých následovnících řekl: „Poznáte je podle jejich ovoce. . . . Podobně každý dobrý strom nese znamenité ovoce, ale každý prohnilý strom nese bezcenné ovoce.“ (Matouš 7:16, 17) Zveme vás, abyste to pravé náboženství poznali. Obraťte se na svědky Jehovovy, a ti vám pomohou v poctivém zkoumání biblických důkazů. Poznáte tak pravý význam všech Božích slibů o Mesiášovi a jeho vládě.

[Poznámky pod čarou]

[Obrázek na straně 20]

Nachmanides hájil své názory v Barceloně

[Podpisek obrázku na straně 19]

Ilustrace na stranách 19–20 převzaty z Illustrirte Pracht — Bibel/Heilige Schrift des Alten und Neuen Testaments, nach der deutschen Uebersetzung D. Martin Luther’s