Opustil jsem kněžský stav kvůli lepší službě

BYLO mi dvacet čtyři let, když jsem byl 31. července 1955 vysvěcen na kněze. Bylo to vyvrcholení dvanácti formativních let, která jsem strávil v arcidiecézním semináři v Rachol (Góa, Indie). Co ve mně vzbudilo touhu být knězem?

Narodil jsem se 3. září 1930 v Bombaji (Indie). Následující rok šel můj otec do výslužby a rodina se usadila v Salvador do Mundo, Bardez (Góa) na jihozápadním pobřeží Indie. Byl jsem nejmladší ze čtyř dětí. Od útlého dětství jsem byl vychováván uprostřed portugalské katolické kultury a tradic, které se zachovávají v Gói od roku 1510, kdy byla Góa kolonizována Portugalskem.

Moji rodiče, věrni svému přesvědčení, byli horlivými katolíky a každý rok slavili vánoce, dobu svatopostní, velikonoce a svátky na počest Panny Marie a některých „svatých“. Kněží, kteří se podíleli na těchto oslavách, často bydleli v našem domě, někdy déle než deset dnů. Byli jsme tedy s nimi v nepřetržitém kontaktu a na mne jako mladíka dělali velký dojem.

Moje služba v Gói, v Salamance a v Římě

Svou kněžskou službu jsem začal s velkým zápalem. Neměl jsem vůbec žádné pochybnosti o pravdivosti nauk a zvyklostí katolické církve. V Gói jsem se po dobu prvních sedmi let své služby věnoval sociálně-pastorálním povinnostem v kapli svatého Tomáše v Panaji, hlavním městě Gói. Současně jsem měl na bývalé portugalské vládní polytechnice civilní zaměstnání s dvojí funkcí — jako profesor a jako ředitel školy.

V roce 1962 jsem byl poslán na univerzitu v Salamance (Španělsko), kde jsem získal titul doktora filozofie v oboru filozofie práva a práva církevního. Některá z témat, jež jsem studoval během mého právnického školení, zvláště římské právo a dějiny církevního práva, mne podnítily k tomu, abych zkoumal, jak se vyvíjelo uspořádání katolické církve a jak se dospělo až k tomu, že papež byl ustanoven za nástupce Petra a má ‚primát v jurisdikci nad celou církví‘.

Byl jsem šťastný, že se plánovalo, aby moje doktorské teologické studie byly v Římě (Itálie), kde bych měl možnost dozvědět se více o církevní hierarchii. Do Říma jsem se odstěhoval v létě 1965.

V tu dobu vrcholil ekumenický II. vatikánský koncil. Pokračoval jsem v teologických studiích a měl jsem zajímavé rozhovory s několika teology a „koncilními otci“, kteří stáli proti ultrakonzervativcům v koncilu. V té době byl papežem Pavel VI. a já, vzhledem ke svému postavení viceprezidenta Asociace indických kněží v Římě, jsem s ním měl osobní kontakty.

Počáteční rozpory a pochybnosti

V období těchto kontaktů, mých studií a zkoumání, která jsem prováděl pro doktorskou práci, jsem měl možnost získat hlubší pohled do dějin a vývoje základní struktury katolické církve.a V rozporu s názory konzervativců v koncilu, kteří byli zvyklí na absolutistickou vládu Pia XII. (1939–1958), liberálové nakonec dosáhli toho, že byla na koncilu schválena věroučná konstituce o církvi (latinský název Lumen Gentium, Světlo národů). Mezi jiným se ve 3. kapitole pojednávalo o právu biskupů podílet se jako celek na plné a svrchované papežské autoritě nad církví. Tato nauka byla v tradici hluboce zakořeněna, ale konzervativci ji pokládali za kacířskou a revoluční.

Zjistil jsem, že oba názory jsou nepřijatelné, protože neodpovídají pravdě z evangelia. Překrucují slova z Matouše 16:18, 19 a poskytují oprávnění ke všem minulým i budoucím nebiblickým naukám a dogmatům církve.b Všiml jsem si, že řecká slova použitá v tomto textu — petra (ženský rod), jež znamená „skála“, a petros (mužský rod), které znamená „kus skály“ —, Ježíš nepoužil jako synonyma. Dále, jestliže by Petrovi jako skále, jako základnímu kamenu, bylo dáno prvenství, nebylo by později docházelo mezi apoštoly k dohadování o tom, kdo je mezi nimi největší. (Srovnej Marka 9:33–35; Lukáše 22:24–26.) Rovněž Pavel by se neodvážil veřejně Petra pokárat za to, že „nechodí přímo podle pravdy dobré zprávy“. (Galaťanům 2:11–14) Dospěl jsem k závěru, že všichni duchem zplození následovníci Krista jsou rovnocennými kameny a Ježíš je jejich základním rohovým kamenem. — 1. Korinťanům 10:4; Efezanům 2:19–22; Zjevení 21:2, 9–14.

Čím vyššího akademického a pastorálního postavení jsem dosáhl a čím více názorů jsem poznal, tím více jsem se v mysli a v srdci vzdaloval od různých dogmat katolické církve. Jednalo se zvláště o ta dogmata, která souvisela s ordinací na kněze a týkala se „bohoslužby mše svaté“ a „nejsvětější svátosti oltářní“ — nazývané transsubstanciace.

Podle katolické terminologie je „bohoslužba mše svaté“ trvalá oslava památky Ježíšovy oběti na „kříži“ a nekrvavé opakování této oběti. Ale celá Křesťanská řecká písma a zvláště Pavlův dopis Hebrejcům byly dostatečně jasné, abych si vyvodil závěr, že Ježíšova oběť byla dokonalá. Jeho dílo bylo úplné. Nepotřebovalo ani nepřipouštělo žádné dodatky, opakování nebo vylepšení. Oběť byla poskytnuta „jednou provždy“. — Hebrejcům 7:27, 28.

Moje hledání pravdy pokračuje

Abych si to vše ověřil, pokračoval jsem v práci pro některé diecéze a arcidiecéze v západní Evropě, pro arcidiecézi v New Yorku a pro diecézi ve Fairbanks (Aljaška). Bylo to bolestivých devět let ověřování v mém hledání pravdy. Zabýval jsem se převážně administrativními záležitostmi, církevním právem a justiční praxí. Vyhýbal jsem se liturgickým rituálům a obřadům, jak to jen šlo. Nejtěžší bylo sloužit každodenní mši. Vedlo to k závažnému střetu pocitů a emocí, protože jsem nevěřil v opakovanou nekrvavou oběť Krista neboli transsubstanciaci ani v to, že pozemského kněžstva je zapotřebí k tomu, aby provedlo platný a zákonný „zázrak“ transsubstanciace.

Kolem tohoto „zázraku“ byl v průběhu II. vatikánského koncilu rozruch. Liberálové vedení holandskou katolickou hierarchií podporovali pouze „transsignifikaci“, tedy že chléb a víno pouze znamenají nebo představují tělo a krev Krista. Na druhé straně ultrakonzervativci vedení italskou katolickou hierarchií neústupně hájili „transsubstanciaci“, tedy že podstata chleba a vína se „konsekračními slovy“ pronášenými při mši mění v pravé a skutečné tělo a krev Krista. Říkalo se proto: ‚V Holandsku se mění všechny věci kromě chleba a vína, zatímco v Itálii se nemění nic kromě chleba a vína.‘

Rozchod s církví

Měl jsem kvůli těmto nepravdám o Kristu a jeho evangeliu pocit hlubokého zklamání a frustrace, protože můj cíl oslavovat Boha a zachraňovat duše se zhroutil vlivem falešných nauk. V červenci 1974 jsem se proto nakonec vzdal aktivní kněžské služby a žádal jsem na neurčitou dobu o uvolnění z výkonu povolání. Protože můj kněžský stav neměl biblický základ, bylo pro mne nelogické a nepřijatelné žádat o osvobození od kněžského slibu. Následkem toho jsem se od července 1974 do prosince 1984 ocitl v náboženské izolaci. Nespojil jsem se s žádným jiným náboženstvím křesťanstva, protože žádné z nich se neshodovalo s mými závěry, které svědčily proti trojici, nesmrtelné duši, proti pojetí, že všichni spravedliví lidé získají věčný život v nebi, a proti nekonečnému trestu v pekelném ohni. Pokládal jsem tyto nauky za výsledek pohanského vlivu.

Vnitřní pokoj a štěstí

Moje náboženská izolace skončila v prosinci 1984. Jako manažer obchodního oddělení pro úvěry a pohledávky v Anchorage (Aljaška) jsem musel vyřídit faktury s jakousi zákaznicí, Barbarou Lermovou. Velmi spěchala a prohlásila, že jde na nějaké „biblické studium“. Výraz „biblické studium“ vzbudil mou pozornost, a tak jsem jí položil několik biblických otázek. Dostal jsem rychlé a výstižné odpovědi z Písma, které byly celkem v souladu s mými vlastními závěry o biblických naukách. Když Barbara zjistila, že mám více otázek, spojila mne s Geraldem Ronkem z kanceláře odbočky svědků Jehovových na Aljašce.

Rozhovory založené na Bibli, které pak následovaly, mne povzbudily a přinesly mi vnitřní pokoj a štěstí. To byl právě lid, který jsem hledal — Boží lid. Modlil jsem se k Bohu o vedení a po přiměřené době jsem se připojil ke svědkům Jehovovým jako nepokřtěný zvěstovatel dobré zprávy. Byl jsem opravdu překvapený, když jsem se dověděl, že ústředí organizace je v Brooklynu (New York), pouze několik mil od kostela svaté rodiny v Manhattanu, kde jsem sloužil (v letech 1969, 1971 a 1974) jako pastor farního kostela Spojených národů.

Pomáhám své rodině poznat pravdu

Po šesti měsících, kdy jsem byl ve spojení se svědky Jehovovými v Anchorage, jsem se 31. července 1985 přestěhoval do Pensylvánie. Zde jsem měl výsadu podělit se o dobrou zprávu o Jehovově Království se svou neteří Mylene Mendanhovou, která se věnovala postgraduálnímu studiu biochemie na University of Scranton. Když se Mylene dověděla, že hledám svědky Jehovovy, byla překvapena, protože měla z dřívějška informace, že se jedná o sektu. Nejdříve mi nic neřekla, protože ke mně měla úctu jako ke svému strýci a knězi a velmi si cenila mých akademických a pastorálních výsledků.

Následující neděli šla Mylene do katolického kostela na mši a já jsem šel do sálu Království na biblickou přednášku a studium Strážné věže. Týž večer jsme si spolu sedli, ona s katolickou Jeruzalémskou Biblí a já s Překladem nového světa Svatých písem. Ukázal jsem jí jméno Jahve v její Bibli a odpovídající jméno Jehova v Překladu nového světa. Byla nadšena, když se dověděla, že Bůh má jméno a že si přeje, abychom toto jméno používali. Řekl jsem jí také, jak nebiblické jsou nauky o trojici, transsubstanciaci a nesmrtelné duši, a ukázal jsem jí příslušné texty. Byla prostě ohromena!

Zájem, který Mylene projevila, vzrostl, když jsem jí řekl o naději na věčný život v pozemském ráji. Dříve mívala obavy, co se s ní stane po smrti. Myslela si, že není dost zbožná na to, aby přišla rovnou do nebe, ale ani si nemyslela, že je tak špatná, aby měla být odsouzena k věčnému trestu v pekelném ohni. Proto jediná alternativa v jejích představách byl očistec, kde bude muset trpělivě čekat na modlitby lidí a mše, které jí umožní dostat se do nebe. Když jsem jí však ukázal a vysvětlil některé texty týkající se naděje na věčný život v pozemském ráji, dychtivě se chtěla dovědět více o této nádherné dobré zprávě. Mylene šla se mnou na shromáždění do sálu Království. Místní svědkové s námi zavedli řádné biblické studium. Krátce nato jsme se oddali Jehovovi Bohu a 31. května 1986 jsme byli pokřtěni.

Moji příbuzní — a zvláště nejstarší bratr Orlando — byli velmi rozrušeni, když se dověděli, že jsem opustil kněžské povolání. Orlando se obrátil na mou starší sestru Myru Lobovou–Mendanhovou, která ho uklidnila slovy: „Neznepokojujme se kvůli tomu, protože Alinio by se nevzdal celých těch čtyřiceti tří let tvrdé práce, kdyby k tomu neměl skutečně dobrý důvod.“ V září 1987 jsem se setkal s Myrou a její rodinou ve Wisconsinu (USA). Nebylo pro mne obtížné dovést je k tomu, že pochopili nebiblický charakter mnoha katolických nauk a zvyků. Dychtivě chtěli poznat biblickou pravdu. Já a Mylene jsme s nimi okamžitě začali biblické studium. Ve studiu pokračovali i poté, co se odstěhovali do Orlanda (Florida).

Pokoj a štěstí, které jsme cítili, nás podnítily, abychom o dobré zprávě o Jehovově Království mluvili s naší nejstarší sestrou Jessie Lobovou, která žije v Torontu (Kanada). Poprvé dostala svědectví v roce 1983. Jelikož měla bratra kněze, myslela si, že ji nic nemůže přimět k tomu, aby změnila svou víru. Když se po čtyřech letech, která uplynula od prvního rozhovoru se svědky Jehovovými, dověděla, že jsem se stal svědkem Jehovovým a že Myra s rodinou jsou zvěstovateli dobré zprávy, spojila se se svědky a ti ihned zařídili biblické studium. Jessie byla pokřtěna 14. dubna 1990; Myra, její manžel Oswald a jejich dcera Glynis byli pokřtěni 2. února 1991. Jsou velmi šťastni, že slouží Jehovovi, Nejvyššímu Bohu.

Konzervativní tradicionalisté a liberální pokrokáři v katolické církvi jsou jistě inteligentní lidé. Jsou přesvědčeni, že činí Boží vůli. Neměli bychom však přehlédnout skutečnost, že „bůh tohoto systému věcí zaslepil mysl nevěřících, aby ji neprozářilo osvícení slavnou dobrou zprávou o Kristu, který je Božím obrazem“. (2. Korinťanům 4:4) Z toho je zřejmé, že moudrost tohoto systému věcí je u Boha pošetilostí. (1. Korinťanům 3:18, 19) Jak vděčný a šťastný jsem, že Jehova činí „nezkušeného moudrým“, a to prostřednictvím přesného poznání jeho Slova. — Žalm 19:7.

Devatenáct let mé služby v postavení katolického kněze je minulostí. Jsem nyní svědkem Jehovovým. Mou touhou je chodit po Jehovových cestách a následovat jeho Syna, Ježíše Krista, našeho Krále a Zachránce. Rád bych pomáhal dalším lidem, aby poznali Jehovu a aby se také mohli prokázat hodnými ceny věčného života na rajské zemi, ke slávě pravého Boha Jehovy. — Vyprávěl Alinio de Santa Rita Lobo.

[Poznámky pod čarou]

[Rámeček na straně 23]

Klíče Království

Pokud jde o „klíče nebeského království“, význam tohoto výroku je zřejmý, když se zamyslíme nad ostrou důtkou, kterou Ježíš udělil náboženským vůdcům: „Odňali [jste] klíč poznání; sami jste nevešli a těm, kteří vcházeli, jste bránili!“ (Lukáš 11:52) Matouš 23:13 dále objasňuje, že „vejít“ znamená vstoupit do „nebeského království“.

Klíče, které Ježíš slíbil Petrovi, představovaly jedinečnou vzdělávací úlohu, která jednotlivcům otevře mimořádnou příležitost vstoupit do nebeského Království. Petr použil tuto výsadu při třech příležitostech, když pomohl Židům, Samaritánům a pohanům. — Skutky 2:1–41; 8:14–17; 10:1–48; 15:7–9.

Účelem slibu nebylo, aby Petr určoval nebesům, co má být svázáno a co rozvázáno. Ne, ale Petr byl použit, aby jako nebeský prostředek splnil zmíněné zvláštní úkoly. Důvodem pro to je, že skutečnou hlavou sboru zůstává Ježíš. — Srovnej 1. Korinťanům 11:3; Efezanům 4:15, 16; 5:23; Kolosanům 2:8–10; Hebrejcům 8:6–13.

[Obrázek na straně 24]

Alinio de Santa Rita Lobo, který je nyní svědkem