„MNOZÍ, kteří jsou první,“ řekl právě Ježíš, „budou poslední a poslední budou první.“ Nyní to znázorňuje vyprávěním. „Nebeské království,“ začíná, „se. . . podobá člověku, hospodáři, který vyšel brzo ráno, aby najal dělníky na svou vinici.“

Dělníci, kteří pracovali dvanáct hodin neboli celý den, znázorňují židovské vůdce, kteří byli stále zaměstnáni v náboženské službě. Ti se liší od Ježíšových učedníků, kteří pracovali převážnou část života jako rybáři nebo v nějakém jiném světském zaměstnání. Teprve na podzim roku 29 n. l. poslal „hospodář“ Ježíše Krista, aby je shromáždil jako své učedníky. Tak se stali „posledními“ dělníky na vinici, těmi z jedenácté hodiny.

K přijetí denáru nedošlo při Ježíšově smrti, ale o letnicích roku 33 n. l., kdy Kristus, ‚hlavní správce‘, vylil na své učedníky svatého ducha. Tito Ježíšovi učedníci byli jako „poslední“ dělníci, ti z jedenácté hodiny.

Je toto splnění v prvním století jediným splněním Ježíšova podobenství? Ne. Duchovenstvo křesťanstva v našem dvacátém století bylo na základě svého postavení a odpovědností tím „prvním“, kdo byl najat k práci na Boží symbolické vinici. Oddané kazatele spojené s Biblickou a traktátní společností Strážná věž považovali za „poslední“, kteří by mohli mít nějaký platný úkol v Boží službě. Ve skutečnosti však právě ti, jimiž duchovenstvo pohrdalo, obdrželi denár — čest sloužit jako pomazaní vyslanci Božího nebeského království. Matouš 19:30–20:16.