Konečně Ježíšovou smrtí končí symbolický pracovní den a přichází doba, kdy mají dělníci dostat výplatu. Je uplatněno neobvyklé pravidlo, při němž jsou poslední vyplaceni jako první. Je to vysvětleno: „Když nadešel večer, pán vinice řekl svému správci: ‚Zavolej dělníky a zaplať jim jejich mzdu a postupuj od posledních k prvním.‘ Když přišli najatí v jedenáct hodin, každý dostal denár. Když potom přišli první, usuzovali, že dostanou více; ale také oni dostali zaplaceno po denáru. Když jej dostali, reptali proti hospodářovi a řekli: ‚Tihle poslední odevzdali práci za jednu hodinu, a přece jsi je postavil na roveň s námi, kteří jsme nesli břemeno dne a spalující horko!‘ Ale on odpověděl jednomu z nich a řekl: ‚Nekřivdím ti, příteli. Přece ses se mnou dohodl na jednom denáru. Vezmi si, co je tvé, a jdi; chci dát tomuto poslednímu totéž, co tobě. Nemám snad právo udělat se svými věcmi, co chci? Nebo je tvé oko ničemné, protože já jsem dobrý?‘“ V závěru Ježíš zopakoval myšlenku, kterou pronesl předtím. Řekl: „Tak budou poslední prvními a první posledními.“

Ti, kteří byli najati jako první, si brzy všimli, že Ježíšovi učedníci již dostali výplatu, a viděli, jak symbolického denáru používají. Chtěli však víc než svatého ducha a s ním spojené přednosti království. Jejich reptání a námitky se projevily pronásledováním Kristových učedníků, „posledních“ dělníků na vinici.

Je toto splnění v prvním století jediným splněním Ježíšova podobenství? Ne. Duchovenstvo křesťanstva v našem dvacátém století bylo na základě svého postavení a odpovědností tím „prvním“, kdo byl najat k práci na Boží symbolické vinici. Oddané kazatele spojené s Biblickou a traktátní společností Strážná věž považovali za „poslední“, kteří by mohli mít nějaký platný úkol v Boží službě. Ve skutečnosti však právě ti, jimiž duchovenstvo pohrdalo, obdrželi denár — čest sloužit jako pomazaní vyslanci Božího nebeského království. Matouš 19:30–20:16.