Jehova se o mne dobře staral

JEHOVOVI jsem začal sloužit přinejmenším poněkud neobvykle. Vyrůstal jsem v nádherné venkovské oblasti daleko na severu Nového Zélandu, kde žijí hlavně Maorové, k nimž patřím i já. Jednoho dne jsem jel na koni a na cestě ke mně přistoupil můj bratranec Ben. To bylo na podzim roku 1942 (na jižní polokouli, na severní polokouli bylo jaro). Bylo mi 27 let a v té době jsem byl aktivním členem anglikánské církve.

Ben již mnoho let četl knihy soudce Rutherforda, tehdejšího prezidenta Biblické a traktátní společnosti Strážná věž. Nyní měl v ruce dopis s žádostí od novozélandské hlavní kanceláře Společnosti Strážná věž, aby pozval místní lidi na nějaké místo, kde by mohli společně uspořádat oslavu Pánovy večeře. Ben měl dále zařídit, aby někdo tuto bohoslužbu vedl. Ben se na mne podíval a řekl: „To budeš ty.“ Byl jsem hrdý na to, že jsem byl považován za způsobilého — v církvi jsem přijímal svátost oltářní —, a tak jsem souhlasil.

Ve zmíněný večer se v Benově domě sešlo k oslavě smrti našeho Pána asi 40 osob, a nikdo z nich nebyl svědkem Jehovovým. Když jsem přišel, bratranec mi dal osnovu přednášky. Vynechal jsem navrhovanou píseň a Benova švagra jsem vyzval k úvodní modlitbě. Pak jsem začal přednášet látku z osnovy, která sestávala z řady otázek spojených s odpověďmi, jež se zakládaly na Písmu. Přítomen byl jeden místní duchovní a přerušoval mě námitkami, ale ty se zodpověděly čtením biblických textů, na něž se osnova odvolávala.

Vzpomínám si, že jedna z otázek v osnově se týkala toho, v kterou roční dobu se má tato událost slavit. Bylo velkým uspokojením, když všichni přítomní mohli při pohledu z okna vidět měsíc v úplňku. Tento den byl nepochybně 14. nisan.

To byla ale noc! Naše slavnost trvala čtyři hodiny. Zaznělo mnoho otázek a byly zodpovězeny pomocí biblických textů z osnovy Společnosti. Když se podívám zpět, je mi jasné, že tento zážitek bych nemohl přečkat bez Jehovovy láskyplné péče — přestože jsem v té době nebyl jeho oddaným svědkem. Tu noc roku 1942 jsem však při Památné slavnosti poznal, jaký je smysl mého života.

Jak jsem v životě začínal

Narodil jsem se v roce 1914. Otec zemřel asi čtyři měsíce před mým narozením a vzpomínám si, jak jsem jako malý záviděl jiným dětem, že mají otce, kteří je milují. Velice mi to scházelo. Pro mou matku byl život bez manžela těžkým zápasem, který ještě ztěžovaly dalekosáhlé následky první světové války.

Jako mladík jsem se oženil s mladou dámou jménem Agnes Cope, která je mou životní partnerkou již více než 58 let. Zpočátku to byl společný zápas, abychom v životě dosáhli úspěchu. Bylo velké sucho, a jako farmář jsem neměl úspěch. Určitý únik jsem si našel ve sportu, ale až do zážitku při Památné slavnosti v roce 1942 jsem neměl žádný skutečný smysl života.

Vydávám svědectví příbuzným

Po této Památné slavnosti jsem vážně studoval Bibli a s některými bratranci jsme hovořili o biblické literatuře vydávané Společností Strážná věž. V září roku 1943 přišlo naši odlehlou obec navštívit několik svědků Jehovových z jiné oblasti. Měli jsme důkladný čtyřhodinový rozhovor. Když jsem se pak dozvěděl, že mají příští ráno odjet, zeptal jsem se: „Co mi brání, abych nebyl nyní pokřtěn?“ Bratranec, sestřenice a já jsme byli v půl druhé ráno ponořeni do vody.

Potom jsem hodně cestoval, abych vydal svědectví svým příbuzným. Někteří byli přístupní, a u nich jsem svůj rozhovor založil na 24. kapitole Matouše. Jiní byli nepřístupní, a v tom případě jsem používal Ježíšova slova farizeům, která jsou zaznamenaná ve 23. kapitole Matouše. Časem jsem se ovšem naučil být taktnější, abych napodoboval našeho laskavého a milujícího nebeského Otce. — Matouš 5:43–45.

Moje manželka se zpočátku stavěla proti mému přání sloužit Jehovovi. Brzy se však ke mně připojila a v prosinci roku 1943 se stala oddanou, pokřtěnou pomocnicí. V ten památný den bylo společně s ní pokřtěno pět dalších osob z naší vesnice Waimy. Tak se u nás celkový počet zvěstovatelů Království zvýšil na devět.

Požehnání navzdory odporu

Během roku 1944 nás opět navštívili bratři z jiné oblasti a tentokrát nám poskytli potřebné školení v řádné službě dům od domu. Naše přítomnost začala být v obci znatelnější, a proto vzrůstal odpor představitelů křesťanstva. (Jan 15:20) Opakovaně docházelo ke střetům s místními duchovními a k dlouhým rozpravám o naukách. Ale Jehova poskytl vítězství a další členové obce, včetně mé sestry, se dostali do Jehovovy láskyplné péče.

V červnu roku 1944 byl ve Waimě vytvořen sbor. Náboženské pronásledování a nenávist sílily. Svědkům Jehovovým byly upírány pohřby na místním hřbitově. Někdy se odpor projevoval násilím. Docházelo k fyzickému napadání. Moje auto i garáž byly úplně spáleny. S Jehovovým požehnáním jsme si však za necelé tři měsíce mohli zakoupit nákladní auto. A svou rozrůstající se rodinu jsem dopravoval na shromáždění koňským potahem.

Přidávalo se stále více lidí, a proto jsme naléhavě potřebovali nějaké větší místo pro shromáždění. Rozhodli jsme se tedy, že si ve Waimě postavíme sál Království. Byl to první sál Království postavený na Novém Zélandu. Prvního prosince 1949 byly pokáceny první stromy a čtyři měsíce poté se v novém sále s 260 místy konal současně sjezdový i zasvěcovací program. Na tu dobu to byl velký výsledek, jehož jsme dosáhli s Jehovovou pomocí.

Další doklady Jehovovy starostlivé péče

Počet zvěstovatelů Království daleko na severu Nového Zélandu stále rostl, a tak nás cestující dozorci při svých návštěvách vybízeli, abychom sloužili tam, kde je větší potřeba. Zareagoval jsem na to a v roce 1956 jsem rodinu přestěhoval do Pukekohe ležícího přímo na jih od Aucklandu. Sloužili jsme zde 13 let. — Srovnej Skutky 16:9.

V paměti mi vyvstávají dva příklady Jehovovy starostlivé péče během této doby. Byl jsem zaměstnán u okresního úřadu jako řidič nákladního auta a mechanik, a tehdy jsem byl pozván na čtyřtýdenní kurs školy služby Království do kanceláře odbočky Společnosti Strážná věž v Aucklandu. Zažádal jsem si proto o čtyři týdny dovolené a hlavní inženýr mi řekl: „Beze všeho. Kéž by bylo více lidí jako vy. Až se vrátíte, přijďte mě navštívit do mé kanceláře.“ Když jsem jej později navštívil v kanceláři, dostal jsem plat za čtyři týdny, kdy jsem byl pryč. Tak bylo postaráno o hmotné potřeby mé rodiny. — Matouš 6:33.

To byl první příklad. Druhý se stal poté, co jsme s manželkou v roce 1968 vstoupili do pravidelné průkopnické služby. Opět jsme se spolehli, že nás Jehova podpoří, a on nás odměnil. Jednou ráno manželka po snídani otevřela dvířka chladničky a uvnitř nenašla nic než půl libry másla. „Sarne,“ řekla mi, „nezbylo nám nic k jídlu. Půjdeme dnes přesto do služby?“ Jak jsem odpověděl? „Ano!“

Na naší první návštěvě majitel domu přijal literaturu, kterou jsme mu nabídli, a jako příspěvek nám laskavě dal několik tuctů vajec. Druhá osoba, kterou jsme navštívili, nám dala darem zeleninu — kumury (sladké brambory), květák a karotku. Dalšími potravinami, s nimiž jsme se toho dne vrátili domů, byly maso a máslo. V našem případě se tedy opravdu potvrdila Ježíšova slova: „Bedlivě pozorujte nebeské ptáky, protože ti nesejí semeno ani nežnou ani neshromažďují do zásobáren; a přesto je váš nebeský Otec živí. Což nemáte větší cenu než oni?“ — Matouš 6:26.

Zahraniční přidělení

Ostrov Rarotonga na Cookových ostrovech! To bylo v roce 1970 naše zvláštní průkopnické přidělení. Ostrov měl být naším domovem následující čtyři roky. Prvním náročným úkolem zde bylo naučit se novému jazyku. Novozélandská maorština je však podobná maorštině Cookových ostrovů, a tak jsem mohl mít svou první veřejnou přednášku za pět týdnů po příjezdu.

Na Cookových ostrovech bylo málo zvěstovatelů Království a neměli jsme se kde scházet. Jehova opět vyslyšel modlitbu a o naše potřeby se postaral. Náhodný rozhovor s jedním obchodníkem vedl k tomu, že jsme si pronajali vhodný pozemek, a do roka jsme měli malý domov a sál Království se sto čtyřiceti místy. Od té doby jsme ke chvále Jehovy dostávali požehnání za požehnáním.

U ostrovanů jsme zvláště oceňovali, jak k nám byli pohostinní. Ve službě nám často nabízeli občerstvující nápoje — a to jsme v horkém, vlhkém podnebí velmi vítali. Mnohdy jsme přišli domů a u dveří jsme našli banány, papáje, manga a pomeranče, které tam zanechali neznámí dárci.

V roce 1971 jsme s manželkou a s třemi dalšími zvěstovateli z Rarotongy cestovali na ostrov Aitutaki, který je známý svou překrásnou lagunou. Mezi pohostinnými obyvateli jsme nalezli lidi, kteří milovali Boží slovo, a zahájili jsme čtyři domácí biblická studia, v nichž jsme po návratu na Rarotongu pokračovali prostřednictvím korespondence. Tito badatelé na ostrově Aitutaki byli časem pokřtěni a vznikl sbor. V roce 1978 zde byl postaven druhý sál Království na Cookových ostrovech. Jehova působil neustálý růst, a to byla odpověď na naše sázení a zalévání. — 1. Korinťanům 3:6, 7.

Měl jsem přednost navštívit deset ostrovů ze skupiny Cookových ostrovů a mnohdy to bylo za obtížných okolností. Jedna cesta lodí na ostrov Atiu, vzdálený 180 kilometrů, si kvůli prudkému větru a rozbouřenému moři vyžádala více než šest dnů. (Srovnej 2. Korinťanům 11:26.) Zásoby potravin byly omezené a mnozí kolem mne dostali mořskou nemoc, ale já jsem byl vděčný za Jehovovu starostlivou péči, díky níž jsem dorazil bezpečně do svého cíle.

V roce 1974 jsme nedostali povolení zůstat na Cookových ostrovech, a proto jsme se museli vrátit na Nový Zéland. V té době byly na ostrovech tři sbory.

Další služební přednosti — a zkouška

Na Novém Zélandu se nám opět otevřely nové dveře příležitosti. (1. Korinťanům 16:9) Společnost potřebovala někoho, kdo by mohl překládat Strážnou věž a další biblickou literaturu do maorštiny Cookových ostrovů. Byla mi svěřena tato přednost a zůstala mi až do dnešního dne. Pak jsem měl přednost vykonávat pravidelné návštěvy u bratrů na Cookových ostrovech, nejprve jako krajský dozorce a pak jako zástupce oblastního dozorce.

Na jednu z těchto návštěv se mnou jel bratr Alex Napa, zvláštní průkopník z Rarotongy. Byla to 23denní plavba po moři, během níž jsme se dostali na ostrovy Manahiki, Rakahangu a Penrhyn, které leží v severní části Cookových ostrovů. Na každém ostrově Jehova podnítil srdce pohostinných místních lidí, aby nám poskytli ubytování a přijali mnoho biblické literatury. (Srovnej Skutky 16:15.) Na těchto ostrovech je hojnost perlorodek a jako příspěvek k nákladům na celosvětové kazatelské dílo nám lidé při mnoha příležitostech nabízeli perly. My jsme dávali duchovní perly, a tak jsme obdrželi i nějaké perly skutečné. — Srovnej Matouše 13:45, 46.

Tento odlehlý kout světa je tak nádherný! Představte si obrovité žraloky, jak pokojně plavou v laguně společně s dětmi. A jak velkolepou podívanou nabízelo noční nebe! Žalmistova slova jsou skutečně pravdivá: „Jeden den za druhým dnem působí, že překypuje řeč, a jedna noc za druhou nocí předvádí poznání.“ — Žalm 19:2.

Pak před devíti lety přišla skutečná zkouška ryzosti. Manželka byla hospitalizována s krvácením do mozku. Bylo zapotřebí operace, ale lékař ji nechtěl provést bez použití krve. Manželka ani já jsme z důvodu svědomí nemohli souhlasit s postupem, který by porušoval Boží zákon. Ale chirurgovi svědomí diktovalo, že by se k záchraně života měl použít každý možný prostředek, včetně krve.

Manželčin zdravotní stav se zhoršoval, a byla umístěna na oddělení intenzívní péče, kde se povolují jen omezené návštěvy. Následkem tlaku na ušní bubínky utrpěla ztrátu sluchu. Situace začala být kritická. Po jedné návštěvě mě lékař doprovodil k mému vozu a trval na tom, že jedinou nadějí pro mou manželku je operace s použitím krve, a naléhal na mě, abych s tím souhlasil. Manželka i já jsme však spoléhali na Jehovu, který se o nás z dlouhodobého hlediska může postarat lépe než jakýkoli člověk — i kdyby poslušnost jeho zákonů měla znamenat ztrátu několika let tohoto nynějšího života.

Pojednou se manželčin stav znatelně zlepšil. Jednoho dne jsem přišel a zjistil jsem, že sedí na posteli a čte si. V dalších dnech začala vydávat svědectví pacientům a ošetřovatelkám. Pak jsem byl předvolán do kanceláře chirurga. „Pane Wharerau,“ řekl mi, „vy máte opravdu štěstí! Domníváme se, že obtíže vaší ženy pominuly.“ Její krevní tlak se neočekávaně stabilizoval. Společně jsme s manželkou děkovali Jehovovi a znovu jsem se rozhodli vykonávat v jeho službě co nejvíce.

Nyní jsem byl přidělen zpátky na Cookovy ostrovy a zase sloužím na ostrově Rarotonga. Je to požehnaná přednost! Při pohledu zpět jsme s manželkou vděční, že se o nás Jehova v jeho službě staral téměř pět desetiletí. Po hmotné stránce jsme nikdy nebyli bez základních životních potřeb. V duchovním smyslu bylo projevů požehnání příliš mnoho, než aby se daly spočítat. Význačným požehnáním je množství mých tělesných příbuzných, kteří přijali pravdu. Mohu napočítat více než 200 těch, kteří jsou nyní pokřtěnými svědky Jehovy, včetně 65 přímých potomků. Jeden vnuk je členem novozélandské rodiny betel a jedna dcera se svým manželem a dvěma syny vykonávají stavební činnost v odbočkách. — 3. Jana 4.

Hledím kupředu a chovám v sobě naději, že budu žít v ráji, jehož nádhera na celém světě převýší i malebnost krásného zeleného údolí, kde jsem se narodil. Bude velkou předností opět přivítat matku a otce, až budou vzkříšeni, a říci jim o výkupném, o Království a o všech dalších dokladech Jehovovy starostlivé péče.

Poznal jsem, že se o mne Jehova stará, a jsem rozhodnut jednat stejně jako žalmista, který své rozhodnutí vyjádřil v Žalmu 104:33: „Po celý život chci zpívat Jehovovi; chci hrát melodie svému Bohu, dokud jsem.“ — Vyprávěl Sarn Wharerau.

[Obrázek na straně 28]

První sál Království, který byl postaven na Novém Zélandu roku 1950