Posíleni, aby při pokušení jednat nesprávně řekli „ne“

„KDYSI v době dospívání, když jsem pracoval v jednom obchodě s potravinami, mě jeden ze spolupracovníků pozval k sobě domů,“ vypráví Timothy. „Říkal, že jeho rodiče budou pryč, že přijdou nějaká děvčata a bude příležitost si s nimi něco užít.“ Mnozí dnešní mladí lidé by na takové pozvání bez váhání odpověděli „ano“. Ale jaká byla Timothova odpověď? „Ihned jsem mu řekl, že nepřijdu a že kvůli svému křesťanskému svědomí nechci mít pohlavní styk s někým, s kým nejsem v manželství.“

Timothy nevěděl, že jeho odmítavou odpověď vyslechla i jedna mladá spolupracovnice. Jeho nevinnost vzbudila její zájem o něj a brzy stál Timothy před situací, kdy musel také jí říci „ne“ — a jak uvidíme později, nebylo to jen jednou.

To, že se prakticky na každém kroku setkáváme s pokušeními, není samozřejmě charakteristické pouze pro naši dobu. Král Šalomoun asi před 3 000 lety napsal: „Můj synu, snaží-li se tě svést hříšníci, nesvoluj. . . . Zdrž svou nohu od jejich vozové cesty.“ (Přísloví 1:10, 15) Jehova sám přikázal izraelskému národu: „Nebudeš následovat zástup ke zlým cílům.“ (2. Mojžíšova 23:2) Ano, čas od času musíme říci „ne“ a odolat pokušení udělat něco nesprávného, i když je to možná všeobecně přijímaný způsob jednání.

Dnes je obzvláště důležité, abychom řekli „ne“

Říci „ne“ při pokušení jednat nesprávně nebylo nikdy snadné a dnes to může být obzvláště obtížné, protože žijeme v době, kterou Bible nazývá ‚posledními dny‘ tohoto systému věcí. Lidé jako celek milují rozkoše a násilí a postrádají jak duchovní smýšlení, tak morální zásady — přesně podle biblického proroctví. (2. Timoteovi 3:1–5) Rektor jedné jezuitské univerzity uvedl: „Měli jsme tradiční soubor měřítek, která byla zpochybněna a shledána nedostatečnými nebo nemoderními. Zdá se, že teď neplatí žádné mravní zásady.“ V podobném duchu se vyjádřil i jeden soudce nejvyššího soudu, který řekl: „Věci již nejsou buď černé, nebo bílé. Všechno je šedé. . . . Stále méně lidí uznává rozdíl mezi správným a nesprávným. Hřích už není přestupek, dnes je přijímán.“

O lidech, kteří mají takový postoj, apoštol Pavel napsal: „Jsou myšlenkově ve tmě a odcizeni životu, který patří Bohu, kvůli nevědomosti, jež je v nich, kvůli necitelnosti svého srdce. Nechali za sebou všechen mravní smysl, oddali se nevázanému chování, aby chamtivě páchali kdejakou nečistotu.“ (Efezanům 4:18, 19) Ovšem rýsují se před nimi potíže. Izajáš prohlásil: „Běda těm, kdo říkají, že dobré je špatné a špatné je dobré, těm, kdo vydávají tmu za světlo a světlo za tmu.“ (Izajáš 5:20) Takoví lidé kromě toho, že sklízejí to, co nyní rozsévají, také brzy zažijí svou největší ‚bědu‘ — nepříznivý rozsudek od Jehovy. (Galaťanům 6:7)

„Když ničemní raší jako rostlinstvo a rozkvétají všichni, kdo konají to, co ubližuje, je to proto, aby byli navždy vyhlazeni,“ říká Žalm 92:7. Jinými slovy, tato nebývalá úroda ničemnosti nebude trvat navždy, aby všem ztrpčovala život. Ježíš řekl, že „generace“, která podporuje tuto ničemnost, bude právě tou generací, kterou Bůh odstraní ve ‚velkém soužení‘. (Matouš 24:3, 21, 34) Chceme-li tedy být během tohoto soužení ušetřeni, musíme rozlišovat mezi správným a nesprávným podle Božích měřítek a samozřejmě potřebujeme také morální sílu, abychom při pokušení jednat nesprávně, řekli „ne“, ať se jedná o pokušení v jakékoli podobě. Není to snadné, a tak nám Jehova poskytuje několik povzbudivých příkladů — jak z biblických dob, tak ze současnosti.

Poučení z příkladu mladíka, který řekl „ne“

Zdá se, že obzvláště obtížné — a to dokonce i pro některé členy křesťanského sboru — je říci „ne“ v situaci, kdy je člověk pokoušen ke smilstvu nebo cizoložství. Timothy, o kterém byla zmínka v úvodu, si vzal k srdci příklad jednání mladého Josefa, o němž je v Písmu záznam v 1. Mojžíšově 39:1–12. Josef projevil morální sílu, když jej manželka egyptského úředníka Potifara opakovaně sváděla k tomu, aby s ní měl poměr. Zpráva uvádí, že Josef to „odmítal a říkal: ‚Jak bych se . . . mohl dopustit tak velké špatnosti a skutečně hřešit proti Bohu?‘ “

Jak Josef získal potřebnou morální sílu, aby Potifarově manželce říkal „ne“, a to den co den? Především si svého vztahu k Jehovovi cenil mnohem více než nějaké chvilkové rozkoše. Navíc, ačkoli nebyl podřízen žádnému Božímu zákoníku (mojžíšský Zákon měl teprve přijít), Josef jasně chápal morální zásady. Věděl, že kdyby se dopustil smilstva s Potifarovou manželkou, která do něj byla vášnivě zamilovaná, byl by to hřích nejen proti jejímu manželovi, ale také proti Bohu. (1. Mojžíšova 39:8, 9)

Josef zjevně chápal, jak je důležité, aby se v jeho srdci neobjevila ani jiskra touhy, která by mohla vzplanout v nekontrolovatelný požár vášně. Je moudré, řídí-li se křesťan Josefovým příkladem. V anglickém vydání Strážné věže z 1. července 1957 k tomu bylo uvedeno: „[Křesťan] si musí být vědom svých tělesných slabostí a nesmí si myslit, že se může nechat vésti smyslnými touhami až na hranici toho, co je biblické, a tam přestat. I kdyby se mu to snad na chvilku podařilo, nakonec by byl zlákán, aby tuto hranici překročil směrem k hříchu. To by se jistě mohlo státi, jelikož smyslné žádosti, jež jsou živeny, sílí a drží člověka v pevném sevření. Poté je pro něj mnohem obtížnější odstraniti je z mysli. Jeho nejlepší obranou je postaviti se jim hned na počátku.“

Postavit se smyslným žádostem hned na počátku bude pro nás snazší, jestliže pěstujeme lásku k tomu, co je správné, a nenávist k tomu, co je nesprávné. (Žalm 37:27) Ovšem máme-li být v tomto postoji vytrvalí, musíme na tom stále pracovat. Potom s Jehovovou pomocí dosáhneme toho, že naše láska ke správnému a naše opovržení nesprávným stále porostou. Zároveň však musíme v souladu s Ježíšovou vybídkou zůstat ostražití a neustále se modlit, abychom byli ušetřeni pokušení a osvobozeni od toho ničemného. (Matouš 6:13; 1. Tesaloničanům 5:17)

Odpovědět „ne“ na nátlak vrstevníků

Jiným vlivem, který nás může podněcovat k nesprávnému jednání, je tlak vrstevníků. Jedna mladá dívka přiznala: „Žiju dvojím životem — jedním ve škole a druhým doma. Ve škole jsem mezi dětmi, které skoro vždycky, když něco řeknou, je to nadávka. A já už začínám být také taková. Co bych měla dělat?“ To, co je zapotřebí, je odvaha lišit se, a jedním ze způsobů, jak ji lze získat, je číst biblickou zprávu o Božích věrně oddaných služebnících podobných Josefovi a rozjímat o ní. Jiným znamenitým příkladem jsou Daniel, Šadrak, Mešak a Abednego — čtyři mladíci, kteří měli odvahu lišit se od svých vrstevníků.

V době, kdy byli spolu s dalšími mladými muži vzděláváni na babylónském královském dvoře, bylo od těchto čtyř mladých Izraelitů vyžadováno, aby jedli „denní příděl z králových pochoutek“. Nechtěli však porušit ustanovení mojžíšského Zákona týkající se stravy, a tak na to, že by měli jíst takové jídlo, odpověděli „ne“. To vyžadovalo sílu — a to tím více, že ta jídla byla pravděpodobně velmi lákavá, byly to ‚královy pochoutky‘. Tito mladíci jsou opravdu znamenitým příkladem pro dnešní křesťany, kteří mohou být pokoušeni, nebo dokonce nuceni, aby pili příliš mnoho alkoholu nebo aby užívali drogy či tabák. (Daniel 1:3–17)

Na příkladu Šadraka, Mešaka a Abednega také vidíme, jak pravdivá jsou slova, která později řekl Ježíš Kristus: „Kdo je věrný v nejmenším, je věrný i v mnohém.“ (Lukáš 16:10) Jejich odvážný postoj v poměrně nevýznamné záležitosti s jídlem i znamenitý výsledek, který dal Jehova v této souvislosti, je nepochybně posílily pro pozdější, závažnější zkoušku. (Daniel 1:18–20) Ta přišla, když jim bylo pod trestem smrti upálením nařízeno, aby se podíleli na modlářství. Ti tři mladí muži projevili odvahu, zůstali rozhodnuti, že budou uctívat pouze Jehovu, a plně v něj důvěřovali, ať už měl být výsledek jakýkoli. A Jehova jim znovu požehnal za jejich víru a odvahu — tentokrát tím, že je zázračným způsobem ochránil před plameny, když byli uvrženi do silně rozpálené pece. (Daniel 3:1–30)

Boží slovo obsahuje mnoho dalších příkladů lidí, kteří v situaci, kdy byli pokoušeni k nesprávnému jednání, odpověděli „ne“. Mojžíš řekl „ne“, když byl „nazýván synem faraónovy dcery“, a to i přesto, že mu takové postavení poskytovalo velkou příležitost, aby měl v Egyptě „dočasné potěšení z hříchu“. (Hebrejcům 11:24–26) Prorok Samuel odmítal zneužít svou pravomoc tím, že by přijal nějaký úplatek. (1. Samuelova 12:3, 4) Apoštolové Ježíše Krista směle odpověděli „ne“, když jim bylo nařízeno, aby přestali kázat. (Skutky 5:27–29) Ježíš sám také zůstal pevný a odpovídal „ne“ na všechna pokušení jednat nesprávně — a to až do posledních okamžiků svého života, kdy mu vojáci nabízeli „víno s omamnou myrhou“. Kdyby ho přijal, mohlo to v oné rozhodující chvíli oslabit jeho odhodlání. (Marek 15:23; Matouš 4:1–10)

Říci „ne“ — otázka života a smrti

Ježíš řekl: „Vcházejte úzkou branou, protože široká a prostorná je cesta, jež vede do zničení, a mnoho je těch, kdo se po ní vydávají; zatímco úzká je brána a stísněná cesta, jež vede do života, a málo je těch, kdo ji nalézají.“ (Matouš 7:13, 14)

Široká cesta je všeobecně oblíbená, protože jít po ní je snadné. Ti, kdo se po ní vydávají, jsou sobecky zaměřeni, oddávají se tělesnému smýšlení a jednání a nechtějí se odlišovat, nýbrž naopak chtějí se přizpůsobovat Satanovu světu. Mají pocit, že Boží zákony a zásady je morálně omezují. (Efezanům 4:17–19) Nicméně Ježíš jednoznačně prohlásil, že široká cesta vede „do zničení“.

Proč ale Ježíš řekl, že je jen málo těch, kdo si volí stísněnou cestu? Především proto, že si jen málo lidí přeje, aby Boží zákony a zásady řídily jejich život a aby jim pomáhaly odolávat mnoha lákadlům a příležitostem k nesprávnému jednání, s nimiž se setkávají. Kromě toho jen poměrně málo lidí je odhodláno bojovat proti nezákonným touhám, tlaku vrstevníků a strachu z posměchu, jemuž člověk může čelit, když se rozhodne jít jinou cestou než ostatní. (1. Petra 3:16; 4:4)

Takoví lidé naprosto chápou pocity, které vyjádřil apoštol Pavel, když popisoval svůj boj o to, aby v situaci, kdy je pokoušen k hříchu, odpověděl „ne“. Podobně jako dnešní svět, i ten římský a řecký v Pavlově době poskytoval ‚širokou cestu‘ příležitostí oddávat se nesprávnému jednání. Pavel vysvětlil, že jeho mysl, která ví, co je správné, vede nepřetržitou ‚válku‘ s jeho tělem, jež má sklon ke špatnému. (Římanům 7:21–24) Ano, Pavel věděl, že jeho tělo je dobrý sluha, ale špatný pán, a proto se učil, jak mu říci „ne“. Napsal: „Tluču do svého těla a vedu je jako otroka.“ (1. Korinťanům 9:27) Jak to dokázal? Ne svou vlastní silou, která by na takový úkol nestačila, ale s pomocí Božího ducha. (Římanům 8:9–11)

Díky tomu Pavel — ačkoli byl nedokonalý — zachoval svou ryzost až do konce. Krátce před svou smrtí mohl napsat: „Bojoval jsem znamenitý boj, běh jsem dokončil, zachoval jsem víru. Od tohoto času je pro mne vyhrazena koruna spravedlnosti.“ (2. Timoteovi 4:7, 8)

Když válčíme proti své nedokonalosti, máme k dispozici opravdu povzbudivé příklady — nejen Pavla, ale také ty, kdo byli příkladem pro něj — Josefa, Mojžíše, Daniela, Šadraka, Mešaka, Abednega a mnoho dalších. Přestože byli nedokonalí, každý z těchto mužů víry řekl „ne“ při pokušení jednat nesprávně, a to ne díky své houževnatosti nebo nezlomnosti, ale díky morální síle, kterou jim dal Jehovův duch. (Galaťanům 5:22, 23) Byli duchovně smýšlejícími lidmi. Hladověli po každém výroku Jehovových úst. (5. Mojžíšova 8:3) Jeho slovo pro ně znamenalo život. (5. Mojžíšova 32:47) A především Jehovu milovali a měli před ním bázeň a s jeho pomocí trpělivě pěstovali nenávist k nesprávnému. (Žalm 97:10; Přísloví 1:7)

Kéž tedy jednáme stejně jako oni. Máme-li v situacích, kdy jsme pokoušeni k nesprávnému jednání, vytrvale odpovídat „ne“ — ať pokušení přichází v jakékoli podobě —, potom potřebujeme Jehovova ducha stejně, jako ho potřebovali oni. A Jehova nám štědře dává svého ducha, jestliže o něj upřímně prosíme, jestliže studujeme jeho Slovo a pravidelně navštěvujeme křesťanská shromáždění. (Žalm 119:105; Lukáš 11:13; Hebrejcům 10:24, 25)

Timothy, o němž byla zmínka v úvodu, byl rád, že nezanedbával své duchovní potřeby. Ta mladá kolegyně v zaměstnání, která vyslechla jeho rozhovor se spolupracovníkem a kterou nemravně přitahovala Timothova nevinnost, později mezi čtyřma očima pozvala Timotha k sobě domů, když byl její manžel pryč. Timothy odmítl. To ji však neodradilo a své pozvání opakovala ještě mnohokrát, podobně jako Potifarova manželka. Timothy pokaždé pevně, a přesto uctivě odpověděl „ne“. Dokonce té ženě vydal znamenité svědectví z Božího slova. Dnes je Timothy šťastně ženatý s jednou půvabnou křesťankou a je Jehovovi velmi vděčný za to, že mu dal morální sílu, aby tehdy řekl „ne“. Opravdu, Jehova dá své požehnání a sílu všem, kdo touží zachovat svou křesťanskou ryzost tím, že na pokušení jednat nesprávně odpovědí „ne“. (Žalm 1:1–3)