EFRAJIM
[dvojnásob plodný].
1. Syn Josefa a jeho manželky Asenat, dcery Potifery, kněze z Onu. Efrajim, mladší bratr Manasseho, se narodil v Egyptě ještě před tím, než začalo sedm let hladomoru. Jeho otec mu dal jméno Efrajim, „protože ‚Bůh mě učinil plodným v zemi mé ubohosti‘, jak [Josef] uvedl“. (1Mo 41:50–52)
Na smrtelné posteli Jákob své vnuky Efrajima a Manasseho vlastně adoptoval a dal jim stejné postavení, jaké měli jeho vlastní synové. (1Mo 48:5) Jejich otec Josef, který dostal mezi Jákobovými syny právo prvorozeného, obdržel dva díly dědictví svého otce tím, že kmenové dědictví dostali Efrajim i Manasse. (1Pa 5:1; srovnej 1Mo 48:21, 22; 5Mo 21:17; Joz 14:4.) Když praotec Jákob žehnal Efrajimovi a Manassemu, dal přednost Efrajimovi a tak prorocky naznačil, že Efrajim se stane větším. (1Mo 48:13–20)
První Paralipomenon 7:20–27 uvádí rodopisný seznam Efrajimových synů i vzdálenějších potomků a končí Jozuem, který vedl Izraelity do Zaslíbené země. Ecer a Elead, kteří byli pravděpodobně Efrajimovými syny, byli zabiti gatskými muži. Někdy po smrti těchto synů Efrajim zplodil Beriu.
2. Jméno Efrajim se také vztahuje na kmen, který z Efrajima vzešel. Asi rok po vyjití z Egypta bylo v kmenu Efrajim 40 500 bojeschopných mužů od dvacetiletých výše. To bylo o 8 300 více, než kolik bylo zdatných mužů v kmenu Manasse. (4Mo 1:1–3, 32–35) Avšak ke konci čtyřicetiletého putování pustinou bylo zaregistrovaných mužů z Efrajima jen 32 500, to znamená o 20 200 méně než mužů z kmene Manasse. (4Mo 26:34, 37) Nicméně o Efrajimovi bylo řečeno, že se stane větším. Když Mojžíš žehnal Izraelitům, prorocky mluvil o ‚desítkách tisíc z Efrajima‘, ale o ‚tisících z Manasseho‘. (5Mo 33:17)
V pustině bylo Efrajimovcům s náčelníkem Elišamou přiděleno, aby tábořili na záp. straně svatostánku spolu s kmeny Manasse a Benjamín. Tento trojkmenný oddíl byl v pořadí pochodu jako třetí. (4Mo 2:18–24)
Kmenové území. Území přidělené kmenu Efrajim zabíralo střední část Kanaánu, na Z od Jordánu. Kmen měl také enklávová města na území kmene Manasse. Na S sousedil s Efrajimem Manasse a na J Benjamín a Dan. (Joz 16:1–9) Tento kraj je sice hornatý a kopcovitý, ale má bohatou a úrodnou půdu. Ve starověku byl hodně zalesněný. (Joz 17:15, 17, 18) Při rozdělování Zaslíbené země na dědičné podíly sloužil jako božsky pověřený představitel kmene Efrajim náčelník Kemuel. (4Mo 34:18, 24)
V Šilu na území kmene Efrajim byl umístěn svatostánek. (Joz 18:1) Kromě útočištného města Šekem byla na území Efrajima řada dalších levitských měst. (Joz 21:20–22; 1Pa 6:66–69) Z jednoho z těchto levitských měst, z Gezeru, Efrajimovci nevyhnali Kananejce, ale podrobili je otrocké nucené práci. (Joz 16:10; Sd 1:29)
Efrajim od Jozua po Davida. Území Efrajima bylo dějištěm řady pozoruhodných událostí. V Šekemu Mojžíšův nástupce, Efrajimovec Jozue, shromáždil izraelské kmeny a nabádal je, aby sloužily Jehovovi věrně. (Joz 24:1, 14, 15) Také zde v Šekemu byly nakonec pohřbeny Josefovy kosti a jak Jozue, tak Áronův syn Eleazar byli pohřbeni v hornatém kraji Efrajima. (Joz 24:29–33) Benjamínovský soudce Ehud později v hornatém kraji Efrajima shromáždil Izraelity, aby bojovali proti Moabcům. (Sd 3:26–30) Po Ehudově smrti prorokyně Debora, která žila v hornatém kraji Efrajima, poslala pro Baraka jako pro toho, kdo byl určen Jehovou, aby osvobodil Izrael od útlaku krále Jabina. Ve vítězné písni Baraka a Debory je Efrajim první kmen, o kterém je zmínka. (Sd 4:1–7; 5:14) Později Tola z kmene Isachar soudil Izrael 23 let a bydlel v Šamiru v hornatém kraji Efrajima. (Sd 10:1, 2) Prorok Samuel z kmene Levi se narodil v Ramě v hornatém kraji Efrajima a právě tam se jako dospělý usadil. (1Sa 1:1, 2, 19, 20; 7:15–17)
Efrajimovcům způsobila mnoho těžkostí ve vztahu k jiným kmenům pýcha a přílišná touha po výsadním postavení. Tento rys se projevil již v době soudců. Efrajimovci se například snažili vyvolat spor s Gideonem kvůli tomu, že je do boje proti Midianu nepovolal dříve. Avšak Gideonův takt v této situaci odvrátil konflikt. (Sd 8:1–3) Později sice nejprve promarnili příležitost pomoci Jeftovi, ale pak se cítili zlehčeni, když je Jefta nepovolal do boje proti Ammonitům. Válčili s Jeftou a utrpěli pokořující porážku; tisíce jich bylo zabito u jordánských brodů, kde byli rozpoznáváni jako Efrajimovci kvůli tomu, že heslo „Šibbolet“ vyslovovali jako „Sibbolet“. (Sd 12:1–6; viz také 2Pa 25:10.)
Po smrti krále Saula bylo mezi těmi, kdo přišli do Hebronu, aby předali kralování Davidovi, 20 800 mužů z Efrajima. (1Pa 12:23, 30)
Nejvlivnější kmen severního království. Od doby, kdy se království za vlády Rechoboama rozdělilo, si Efrajim jako nejvýznamnější a nejvlivnější kmen severního království udělal špatné jméno. (Oz 13:1) První král, Efrajimovec Jeroboam, zavedl v Danu a v Betelu uctívání telete. (1Kr 11:26; 12:25–30) Z tohoto úpadku do modlářství se severní království nikdy nevzpamatovalo.
Jako nejvlivnější kmen severního království Efrajim často zastupoval celé desetikmenné království. (2Pa 25:7; Jer 7:15) Proto proroci Ozeáš a Izajáš zaměřovali svá silná, otevřená odsouzení proti Efrajimu. Ozeáš odsoudil Efrajim za to, že se mísí s národy, učí se jejich skutky a slouží jejich modlám. Přirovnal Efrajima ke kulatému koláči, který není obrácený na druhou stranu, je pečený, nebo dokonce spálený zespodu, ale nedopečený zeshora. (Oz 7:8; srovnej Ža 106:35, 36; Oz 4:17; 12:14.) Ačkoli cizí lidé připravovali Efrajim o sílu, nevrátil se k Jehovovi, ale žádal o pomoc Egypt a uzavřel smlouvu s Asýrií. Efrajim byl tedy jako prostomyslná holubice, která neunikne, když je lapena do sítě. (Oz 7:9–12; 8:9; srovnej 2Kr 17:4; Oz 12:1.)
Prorok Izajáš se obrátil na ‚pyšné efrajimské opilce‘. Jejich nezávislost na judském království a jejich spojenectví se Sýrií a jinými národy je ovlivnilo jako opojný nápoj. Postihne je však neštěstí. (Iz 7:1, 2, 5–9, 17; 9:9–12; 17:3; 28:1–3)
Jehovovi proroci však také předpověděli, že žárlivost a nepřátelství, které existovaly mezi Efrajimem (desetikmenným královstvím) a Judou (dvoukmenným královstvím), ustanou. (Iz 11:13; Jer 31:6) Juda a Efrajim budou sjednoceny a Efrajim znovu získá Boží přízeň. (Jer 31:18–20; 50:19; Ez 37:16–19; Ze 10:7)
I když si kmen Efrajim vytvořil špatnou pověst, někteří jednotlivci z tohoto kmene se vydali správnou cestou. Za vlády judského krále Asy například mnoho Efrajimovců zběhlo k němu, když viděli, že je s ním Jehova. (2Pa 15:9) Později, v prvním roce Ezekjášovy vlády, byli Efrajimovci přítomni v Jeruzalémě při svátku Pasach a pak se podíleli na ničení modlářských předmětů. (2Pa 30:18; 31:1) Avšak když Ezekjáš poslal pozvání Izraelitům ze S, aby přišli na Pasach, mnoho lidí z kmene Efrajim, Manasse a Zebulon se jim vysmívalo a mluvilo o nich posměšně. Pýcha těmto lidem zabránila, aby se pokořili a přišli do Jeruzaléma na Pasach. (2Pa 30:10, 11)
3. Město které se všeobecně považuje za totožné s městem Efrajin, jež izraelskému králi Jeroboamovi vzal judský král Abijáš. (2Pa 13:19) V prvním století n. l., když se náboženští vůdci uradili, že Ježíše Krista zabijí, Ježíš se svými učedníky odešel do města Efrajim v kraji blízko pustiny. (Jan 11:53, 54) S tímto místem se obvykle ztotožňuje vesnice et-Taijiba, asi 6 km vsv. od Betelu a 3 km vjv. od předpokládané polohy Baal-chacoru. (2Sa 13:23) Podle židovského historika Josepha dobyl město Efrajim římský vojevůdce Vespasianus, když pochodoval na Jeruzalém. (Válka židovská, IV, 551)
4. ‚Les Efrajim‘ byla oblast na vých. straně Jordánu, kde se vojsko krále Davida střetlo s vojskem jeho vzpurného syna Absaloma. (2Sa 18:6–8) Přesná poloha lesa Efrajim v zemi Gilead není známa, ale pravděpodobně to bylo blízko Machanajimu. (2Sa 17:22, 24, 26)