‚Nežijeme již pro sebe‘
VYPRÁVÍ JACK JOHANSSON
Afričan, malawský voják, mi nařídil, abych se postavil na okraj řeky do světla, které vycházelo z reflektorů landroveru. Když zvedal k rameni pušku, Lloyd Likhwide se vyřítil na břeh, vrhl se přede mě a prosil: „Zastřelte mě! Zastřelte mě místo něj! Tohoto cizince ne, ten neudělal nic špatného!“ Proč byl nějaký Afričan ochotný obětovat život za mě, Evropana? Dovolte mi, abych vám vysvětlil, jak jsem se skoro před čtyřiceti lety stal misionářem v Africe.
V ROCE 1942, když mi bylo pouhých devět let, mi zemřela matka. Otec zůstal sám s pěti dětmi a já jsem byl nejmladší. Otec, který byl jedním z prvních svědků Jehovových ve Finsku, se o čtyři měsíce později utopil. Starala se o nás nejstarší sestra Maja a dokázali jsme si udržet naši farmu. Maja nám také poskytla vedení v duchovních otázkách a během roku po otcově smrti ona a jeden z mých bratrů symbolizovali své zasvěcení Jehovovi Bohu křtem ve vodě. O rok později jsem byl ve věku jedenácti let pokřtěn i já.
Klíčové rozhodnutí
V roce 1951 jsem dokončil studium na obchodní akademii a začal jsem ve Finsku pracovat pro Ford Motor Company. O šest měsíců později mě čekalo velké překvapení. Zkušený cestující služebník svědků Jehovových mi nabídl, abych na sjezdu přednesl proslov o tom, jaké požehnání přináší průkopnická neboli celodobá služba. Měl jsem z toho divný pocit, protože jsem měl zaměstnání na plný úvazek a věděl jsem, že nejsem schopen na toto téma mluvit přesvědčivě. Modlil jsem se v této věci k Jehovovi. Uvědomil jsem si, že křesťané by neměli ‚žít pro sebe, ale pro toho, kdo za ně zemřel‘, a tak jsem se rozhodl, že své pořadí hodnot změním, abych mohl sloužit jako průkopník. (2. Korinťanům 5:15)
Vedoucí mi slíbil dvojnásobný plat, pokud u firmy zůstanu. Když ale potom viděl, že jsem rozhodnutý, řekl: „Je to správné rozhodnutí. Strávil jsem v této kanceláři celý život, ale co jsem tím vlastně udělal pro lidi?“ A tak jsem se v květnu 1952 stal průkopníkem. O několik týdnů později jsem mohl s pevným přesvědčením přednést svůj proslov o průkopnické službě.
Několik měsíců jsem sloužil jako průkopník a potom jsem byl pro křesťanskou neutralitu odsouzen na šest měsíců vězení. Následovalo dalších osm měsíců, kdy jsem byl společně s dalšími mladými svědky uvězněn na ostrově Hästö Busö ve Finském zálivu. Vzhledem k intenzivnímu biblickému studiu, jež jsme si zde společně zorganizovali, jsme tento ostrov nazvali Malý Gilead. Mým cílem však bylo navštívit skutečný Gilead, misionářskou školu Watch Tower Society, která byla umístěna blízko městečka South Lansing ve státě New York.
V době, kdy jsem byl ještě ve vězení na ostrově, přišel z odbočky Watch Tower Society dopis s pozváním, abych sloužil jako cestující služebník svědků Jehovových. Po propuštění jsem měl navštěvovat sbory ve švédsky mluvící části Finska. V té době mi bylo jen dvacet let a necítil jsem se pro tuto práci způsobilý, ale vložil jsem svou důvěru v Jehovu. (Filipanům 4:13) Svědkové ve sborech, kde jsem sloužil, byli báječní a nikdy se na mě nedívali svrchu kvůli tomu, že jsem „jen chlapec“. (Jeremjáš 1:7)
Během příštího roku jsem se při návštěvě jednoho sboru setkal s Lindou, která žila ve Spojených státech a do Finska přijela na dovolenou. Po svém návratu do Spojených států udělala výrazný duchovní pokrok. Krátce na to byla pokřtěna. V červnu 1957 jsme se vzali. Potom jsme byli v září 1958 pozváni do 32. třídy školy Gilead. Po graduaci, která se konala v únoru, jsme byli přiděleni do Ňaska v jihovýchodní Africe; nyní se tato země jmenuje Malawi.
Sloužíme v Africe
Velmi rádi jsme se s našimi africkými bratry podíleli na veřejné kazatelské službě. V Ňasku tehdy bylo přes čtrnáct tisíc svědků. Někdy jsme jezdívali landroverem a vozili si všechno potřebné s sebou. Přicházeli jsme do vesnic, kde ještě nikdy žádný běloch nebyl, a vždy jsme byli dobře přijati. Když jsme přijeli, vyšli všichni vesničané ven, aby se s námi setkali. Po zdvořilém pozdravu se mlčky posadili na zem a zkoumavě si nás prohlíželi.
Často speciálně pro nás laskaví vesničané postavili boudu, která byla někdy z bláta a jindy z orobince a vešla se do ní jen postel. V noci se kolem chatrče proháněly hyeny a bezprostředně za hlavou vydávaly děsivé zvuky. Svědkové v Ňasku se však brzy měli setkat s daleko nebezpečnějšími silami, než jsou divoká zvířata.
Problém nacionalismu
Hnutí za nezávislost vznikalo v celé Africe. Od každého člověka v Ňasku se očekávalo, že vstoupí do jediné politické strany, která zde byla. Naše neutralita se náhle stala ožehavou otázkou vlastenectví. Staral jsem se v té době o práci v kanceláři, protože dozorce naší odbočky Malcolm Vigo byl v tu dobu pryč. Požádal jsem tehdejšího ministerského předsedu Ňaska dr. Hastingse Kamuzu Bandu o schůzku. Se dvěma křesťanskými staršími jsme mu vysvětlili náš neutrální postoj a setkání skončilo v přátelském duchu. Přesto asi o měsíc později, v únoru 1964, se stal Elton Mwachande první obětí pronásledování — byl rozzuřeným davem ubodán k smrti. Ostatní svědkové ve vesnici byli nuceni uprchnout.
Poslali jsme dr. Bandovi telegram a žádali jsme ho, aby ze své autority tyto násilnosti zastavil. Zakrátko jsem dostal z kanceláře ministerského předsedy vyzvání, abych se tam dostavil. Navštívil jsem dr. Bandu v doprovodu misionáře Harolda Guye a místního svědka Alexandra Mafambany. Přítomni byli také dva ministři vlády.
Jen jsme dosedli, dr. Banda začal beze slova mávat nad hlavou telegramem sem a tam. Nakonec přerušil ticho a řekl: „Pane Johanssone, o co vám šlo v tomto telegramu?“ Znovu jsme mu vysvětlili náš politicky neutrální postoj a já jsem dodal: „Nyní, když došlo k zavraždění Eltona Mwachandeho, jste jediný, kdo nám může pomoci.“ Zdálo se, že dr. Bandu to uspokojilo a trochu se uklidnil.
Jeden z přítomných ministrů však řekl, že v určité vzdálené vesnici svědkové nespolupracovali s místními úřady. Druhý ministr potom uvedl jinou vzdálenou vesnici a tvrdil, že svědkové tam mluvili o dr. Bandovi neuctivě. Nedokázali uvést jméno žádného ze svědků, kteří tak jednali. Vysvětlili jsme jim, že svědkové Jehovovi jsou vedeni k tomu, aby vždy respektovali vládní autority. Žel, nepodařilo se nám změnit mylný názor, který si o nás dr. Banda vytvořil.
V ohrožení života
V roce 1964 získalo Ňasko nezávislost a později se stalo Republikou Malawi. Naše kazatelské dílo pokračovalo více méně normálně, ale pod rostoucím tlakem. V tu dobu nám zatelefonovali svědkové z jižní části země a řekli, že tam propuklo politické povstání. Viděli jsme, že je třeba, aby tam někdo okamžitě přišel, posoudil situaci svědků a poskytl jim morální podporu. Již dříve jsem podnikal cesty do buše a Linda to pokaždé nesla statečně. Tentokrát mě však prosila, abych si vzal s sebou místního mladého svědka Lloyda Likhwida. Nakonec jsem s tím souhlasil a myslel jsem si: „Proč ne, když jí to udělá radost.“
Bylo nám řečeno, že trajektem se musíme dostat na druhou stranu jisté řeky do šesté hodiny večer, kdy začínal zákaz vycházení. Snažili jsme se trajekt stihnout, ale kvůli špatným cestám jsme se opozdili. Až později jsme se dověděli, že byl vydán rozkaz zastřelit každého, kdo se na naší straně řeky objeví po šesté hodině. Když jsme se přibližovali k řece, viděli jsme, že trajekt již plul ke druhému břehu. Bratr Likhwide zavolal na posádku, aby se vrátili a odvezli nás. Přijeli, ale voják na trajektu na nás zakřičel: „Toho bělocha musím zastřelit!“
Zpočátku jsem to pokládal za pouhou výhrůžku, ale když se trajekt přiblížil, voják mi nařídil, abych se postavil před světla vozidla. Tehdy se můj africký přítel vrhl přede mě a prosil vojáka, aby místo mě zastřelil jeho. Zdálo se, že na vojáka tato ochota zemřít místo mě zapůsobila, a sklonil zbraň. Myslel jsem na Ježíšova slova: „Nikdo nemá větší lásku než tu, že by se někdo vzdal své duše ve prospěch svých přátel.“ (Jan 15:13) Byl jsem velmi rád, že jsem poslechl Lindinu radu, abych vzal tohoto drahého bratra s sebou!
Cestu zpět do Blantyre příští den zablokovali mladí muži a žádali bratra Likhwida, aby jim ukázal svůj členský průkaz. Mohli jsme udělat jedinou věc — co nejrychleji projet tímto davem! Zařadil jsem rychlost a prudce vyjel vpřed, což je vyděsilo natolik, že jsme mohli uniknout. Kdyby se bratra Likhwida tento dav zmocnil, byl by to pravděpodobně jeho konec. Do kanceláře odbočky jsme se oba vrátili těžce otřeseni, ale vděčni Jehovovi za jeho ochranu.
Věznění kvůli víře
Naše činnost byla v Malawi oficiálně zakázána v říjnu 1967. V zemi bylo tehdy asi osmnáct tisíc svědků. O tři týdny později jsme se dověděli, že v hlavním městě Lilongwe bylo uvězněno tři tisíce svědků. Rozhodli jsme se, že tam v noci odjedeme — bylo to tři sta kilometrů —, abychom jim poskytli alespoň morální podporu. Naložili jsme do landroveru publikace Společnosti a díky Jehovovi jsme mnoha zátarasy projeli, aniž by nás kontrolovali. Po cestě jsme každému sboru předali krabice s aktuálním duchovním pokrmem.
Ráno jsme zamířili do vězení. Ten pohled! Celou noc pršelo a naši křesťanští bratři a sestry byli drženi ve vazbě venku na oploceném pozemku. Byli promočení a někteří z nich se snažili sušit své přikrývky na plotě. Podařilo se nám s několika bratry mluvit přes plot.
Jejich případ se v poledne projednával před soudem a na lavici svědků se objevila řada lidí, kteří byli označeni jako svědkové Jehovovi. Snažili jsme se s nimi navázat zrakový kontakt, ale jejich pohled byl bezvýrazný. K našemu zděšení se všichni na lavici svědků zřekli své víry! Dozvěděl jsem se však, že místní svědkové neznají žádného z těch, kdo zapřel, že je svědek Jehovův. Byla to zjevně snaha zastrašit upřímné svědky Jehovovy.
Mezitím vyšlo nařízení, že máme být deportováni. Naše odbočka v Blantyre byla zabavena a misionáři dostali dvacet čtyři hodin na to, aby zemi opustili. Měli jsme divný pocit, když nám při návratu domů otevřel bránu policista. Příští odpoledne přišel policejní úředník, trochu omluvným hlasem řekl, že nás musí zatknout a odvezl nás na letiště.
Malawi jsme opustili 8. listopadu 1967 s vědomím, že naše bratry v této zemi čeká zkouška ohněm. Velmi jsme s nimi soucítili. Desítky bratrů ztratily život, stovky jich byly krutě mučeni a tisíce přišly o práci, domov a majetek. Skoro všichni však zachovali ryzost.
Nová pověření
Navzdory těmto těžkostem nás nikdy nenapadlo s misionářskou službou skončit. Naopak, přijali jsme nové pověření — do Keni, země přírodních i lidských kontrastů. Lindu fascinovali Masajové. V té době nebyl žádný Masaj svědkem Jehovovým. Linda však potom potkala Masajku Dorcas a začala s ní studovat Bibli.
Dorcas věděla, že má-li se líbit Bohu, musí legalizovat své manželství. Otec dvou dětí, které Dorcas měla, to odmítl, a tak se o ně musela starat sama. Tento muž sice proti svědkům zuřil, ale byl nešťastný, že je odloučený od rodiny. Nakonec na naléhání Dorcas začal i on studovat Bibli se svědky Jehovovými. Dal do pořádku svůj život, oženil se s Dorcas a stal se svědkem. Dorcas se stala průkopnicí a její manžel spolu s nejstarším synem jsou nyní sborovými staršími.
Nenadále byla v roce 1973 činnost svědků Jehovových v Keni zakázána a my jsme museli odejít. Tento zákaz byl za několik měsíců zrušen. V tu dobu jsme již měli třetí pověření — do Konga (Brazzaville). Přijeli jsme tam v dubnu 1974. Za necelé tři roky jsme byli my, misionáři, falešně obviněni, že jsme vyzvědači, a naše činnost byla zakázána. Navíc byl zabit prezident této země a v Brazzaville propukly boje. Všichni ostatní misionáři dostali pověření do jiné země, ale nám bylo řečeno, abychom zůstali tak dlouho, jak to jen bude možné. Celé týdny jsme usínali s pocitem, že nevíme, zda se dožijeme rána. Spali jsme však dobře, protože jsme měli důvěru, že Jehova se o nás postará. Několik měsíců jsme tedy byli v kanceláři odbočky sami — to bylo období, které za celou naši misionářskou službu pravděpodobně naši víru nejvíc prověřilo, ale i posílilo.
V dubnu 1977 jsme museli Brazzaville opustit. Potom přišlo skutečné překvapení — byli jsme přiděleni do Íránu, abychom zde zřídili novou kancelář odbočky. Prvním náročným úkolem bylo naučit se perský jazyk farsi. Kvůli omezeným jazykovým znalostem jsme mohli ve sboru podávat jen velmi jednoduché komentáře, asi tak na úrovni malých dětí! V roce 1978 začala v Íránu revoluce. Zůstali jsme tam přes nejhorší boje, ale v červenci 1980 byli všichni misionáři vypovězeni ze země.
Naše páté pověření bylo opět ve středu Afriky, v Zairu (nyní Konžské demokratické republice). Sloužili jsme v Zairu patnáct let a určitou dobu i pod zákazem. Když jsme přijeli, bylo v této zemi činných dvacet dva tisíc svědků — nyní jich je zde přes sto tisíc!
Zpět domů!
Dne 12. srpna 1993 byl zákaz svědků Jehovových v Malawi zrušen. O dva roky později jsme byli s Lindou přiděleni zpět tam, kde jsme začínali — do Malawi, krásné, přátelské země, která je známa jako vřelé srdce Afriky. Od ledna 1996 s radostí působíme mezi malawskými šťastnými a pokojnými lidmi. Vážíme si toho, že opět sloužíme s našimi věrnými malawskými bratry, z nichž mnozí vytrvali přes tři desetiletí pronásledování. Naši afričtí bratři jsou pro nás zdrojem povzbuzení a my je milujeme. Určitě na ně platí Pavlova slova: „Do Božího království musíme vstoupit mnoha souženími.“ (Skutky 14:22) Skoro čtyřicet jedna tisíc svědků v Malawi může nyní svobodně kázat a pořádat velké sjezdy.
Měli jsme moc rádi všechna naše přidělená působiště. Naučili jsme se s Lindou, že každá zkušenost, ať je jakkoli tvrdá, z nás může udělat lepší lidi, pokud si zachováme „Jehovovu radost“. (Nehemjáš 8:10) Měl jsem určité potíže vyrovnat se se změnami pověření. Avšak Lindina přizpůsobivost, a zvláště její silná víra v Jehovu mi pomohly, abych si uvědomil, jakým požehnáním je ‚dobrá manželka‘. (Přísloví 18:22)
Máme šťastný a vzrušující život! Znovu a znovu Jehovovi děkujeme za jeho ochranu. (Římanům 8:31) Je to více než čtyřicet let, co jsem měl přednášku o tom, jaké požehnání přináší celodobá služba. Jsme šťastni, že jsme ‚vyzkoušeli Jehovu a ochutnali jeho dobrotu‘. (Žalm 34:8; Malachiáš 3:10) Jsme přesvědčeni, že ‚nežít již pro sebe‘ je ta nejlepší životní cesta.
[Mapa a obrázek na straně 24]
(Úplný, upravený text — viz publikaci)
Země, v nichž jsme sloužili
Írán
Konžská republika
Konžská demokratická republika
Keňa
Malawi
[Obrázek na straně 21]
Na cestě do Malawi přes Kapské Město v Jižní Africe
[Obrázek na straně 23]
Jsme zatčeni a vyhoštěni z Malawi
[Obrázek na straně 25]
Masajka Dorcas s manželem