Co musíme dělat, abychom byli zachráněni?

PROČ potřebujeme být zachráněni? Protože všichni trpíme katastrofálními následky hříchu: Nedokonalostí, bolestí, nemocí, zármutkem a nakonec smrtí. Apoštol Pavel objasnil, že to tak je, protože se náš předek Adam vzbouřil proti Božímu zákonu. Pavel napsal: „Skrze jednoho člověka [Adama] přišel na svět hřích a skrze hřích smrt, a tak se smrt rozšířila na všechny lidi, protože všichni zhřešili.“ (Řím. 5:12) Proč způsobil Adamův hřích to, že se smrt rozšířila na všechny lidi? Bylo to v důsledku přirozeného vývoje věcí.

Když Adam zhřešil, byl ve shodě s božským zákonem odsouzen ke smrti. Bylo to jak spravedlivé, tak nutné. Bylo to spravedlivé, protože život není právo, ale dar od Boha. Svévolným hříchem ztratil Adam veškerý nárok na tento dar. (Řím. 6:23) Adamovo odsouzení k smrti bylo nutné, protože nelze připustit, aby něco nedokonalého přežívalo a donekonečna znečišťovalo vesmír. Když tedy Adam zhřešil, začal odumírat a nevlastnil již dokonalý, bezhříšný život, který by mohl dědičně předat svým dětem. Mohl jim dát jen život nakažený nedokonalostí a hříchem. — Řím. 8:18–21.

Neměli bychom však zapomínat, že i ten krátký život, který je dnes naším údělem, máme jen z Boží nezasloužené laskavosti. (Job 14:1) Bůh nebyl povinen dovolit Adamovi a Evě, aby měli děti, než zemřou. Dovolil jim to, aby se prokázalo, že někteří nedokonalí lidé budou podporovat Boží svrchovanost tím, že zachovají ryzost. Bůh to dovolil i proto, že věděl, že nakonec vykoupí nebo zachrání ty potomky prvních vzbouřenců, Adama a Evy, kteří se nechají vést. Jak?

OPATŘENÍ PRO ZÁCHRANU

Jehova Bůh nemohl prostě nedbat na svůj spravedlivý soud. Nemůže svévolně zapomenout na Adamův původní hřích a na všechny hříchy, které k němu lidstvo od té doby přidalo. Kdyby Bůh přehlížel své spravedlivé zákony, podkopalo by to úctu k celé jeho soustavě práva a také důvěru k ní. Představ si, jaký povyk by se strhl, kdyby lidský soudce svévolně, pro nějaký osobní vrtoch, nechal zločince bez trestu. Soucitný soudce však může náležitě zařídit, aby předepsanou pokutu za provinilce zaplatil jiný ochotný jedinec. A to vlastně Bůh udělal pro nás.

Jehova učinil opatření, aby jeho vlastní Syn, Ježíš Kristus, dal svůj dokonalý lidský život místo dokonalého života, který ztratil Adam. Ježíš ochotně nesl trest za naše hříchy — smrt. (Iz. 53:4, 5; Jan 10:17, 18) Bible říká, že „Syn člověka“ přišel, aby „dal svou duši jako výkupné výměnou za mnohé“. (Mat. 20:28; 1. Tim. 2:6) To nemohl udělat nikdo jiný. Ježíš byl jedinečný tím, že se narodil bez hříchu a zůstal dokonalým, bezhříšným člověkem až do smrti. (Hebr. 7:26; 1. Petra 2:22) Věrnost až do smrti umožnila, aby zaplatil předepsanou pokutu za naše hříchy.

Pamatuj však, že Bůh, Nejvyšší soudce, není povinen osvobodit každého. Pohlíží na Ježíšův obětovaný dokonalý lidský život jako na splacení dluhu, který máme pro svůj hřích. Ale Jehova Bůh jej neuplatní na nekající, svévolné hříšníky, kteří nemají ocenění. Bible nenabízí nějakou všeobecnou amnestii nebo univerzální záchranu, ale stanoví podmínky, jimž je nutné vyhovět, máme-li být zachráněni před účinky zděděného hříchu.

POŽADAVKY NA ZÁCHRANU

Jaké jsou tedy požadavky na záchranu? První je ten, který uvedl apoštol Pavel filipskému žalářníkovi: „Věř v Pána Ježíše a budeš zachráněn.“ (Sk. 16:31) Nezbytné je upřímné přijetí Ježíšovy prolité krve, máme-li být zachráněni. A co bude pro nás záchrana znamenat? Ježíš naznačil odpověď, když řekl: „Dávám jim věčný život a rozhodně nebudou nikdy zničeny.“ (Jan 10:28) Pro většinu bude záchrana znamenat věčný život na zemi, jíž se vrátí rajská dokonalost. (Žalm 37:10, 11; Zjev. 21:3, 4) V případě „malého stáda“ to však bude znamenat panování s Ježíšem v jeho nebeském království. — Luk. 12:32; Zjev. 5:9, 10; 20:4.

Někteří naznačují, že víra v Ježíše je vše, co se žádá. „K tomu, aby se někdo dostal do nebe, je zapotřebí jen jedné věci,“ říká jeden náboženský traktát. „Totiž přijmout Ježíše Krista jako svého osobního Spasitele, podřídit se mu jako Pánovi a Mistrovi a jako takového jej otevřeně vyznávat před světem.“ Mnozí tedy věří, že k zajištění věčného života stačí náhlá emocionální zkušenost obrácení. Jenže soustředit se jen na jeden nezbytný požadavek záchrany a přehlížet ostatní, je jako přečíst si jednu klíčovou klauzuli ve smlouvě, a ostatní nebrat na vědomí.

Vysvitne to jasněji, když si poslechneme ty, kteří si svého času mysleli, že vyznávat víru v Ježíše je všechno, co potřebují k záchraně. Bereniké říká: „Byla jsem vychována v bratrské církvi, ale začala jsem si lámat hlavu s tím, proč Ježíš sám řekl: ‚To znamená věčný život, že přijímají poznání o tobě, jediném pravém Bohu, a o tom, kterého jsi vyslal, Ježíši Kristu‘, jestliže je věčný život závislý pouze na Ježíšovi.“ — Jan 17:3.

Norman byl devět let přesvědčen, že je spasen. Ale pak viděl, že je žádáno víc než jen citové vyznání, že Ježíš Kristus je jeho Spasitel. „Viděl jsem v Bibli, že nestačí jen přiznat Bohu, že jsme hříšníci a potřebujeme záchranu,“ říká. „Musíme také činit skutky, které odpovídají pokání.“ — Mat. 3:8; Sk. 3:19.

Ano, víra v Ježíše je pro naši záchranu klíčová, ale je zapotřebí něčeho více. Ježíš mluvil o lidech, kteří vyznávali, že v něho věří, a dokonce činili v jeho jménu „mocné skutky“. Ale on je neuznal. Proč? Protože to byli „činitelé bezzákonnosti“ a nekonali vůli jeho Otce. (Mat. 7:15–23) Učedník Jakub nám připomíná: „Staňte se však činiteli slova, a ne pouze posluchači, a neklamte se falešným uvažováním.“ Řekl také: „Ty přece věříš, že je jeden Bůh, není-liž pravda? Jednáš naprosto správně. Ale i démoni věří a třesou se. . . Tak je i víra bez skutků mrtvá.“ — Jak. 1:22; 2:19.

Někteří však dokazují, že ti, kdo jsou opravdu spaseni, to všechno dělají. Ale je to tak skutečně v praxi? Denis, který ‚přijal Ježíše‘ jako malý chlapec, říká: „‚Spasení‘ lidé, které jsem znal, necítí žádnou velkou potřebu zkoumat Písmo, protože si myslí, že už mají všechno, co potřebují ke spáse.“ Ano, pokrytectví a nekřesťanské činy mnohých, kteří tvrdí, že jsou spaseni, vynesly celé myšlence spásy špatnou pověst.

Mnozí přesto kladou důraz na to, že Písmo říká: „Kdož věří v Syna, má život věčný.“ (Jan 3:36, KB) Proto dospívají k závěru, že jakmile jsi jednou přijal Pána Ježíše Krista jako svého osobního Spasitele, už nikdy nemůžeš být opět ztracen. Jejich heslem je „jednou spasen, provždy spasen“. Ale říká to Písmo skutečně? Odpověď najdeme, jen když uvažujeme o všem, co Bible říká o tom námětu. Nechtěli bychom se ‚klamat falešným uvažováním‘ tím, že bychom četli jen vybrané části Božího slova.

„JEDNOU SPASEN, PROVŽDY SPASEN“?

Všimni si inspirované výstrahy učedníka Judy. Napsal: „Milovaní, ačkoli jsem se velice snažil psát vám o naší společné záchraně, shledal jsem, že je nutné, abych vám napsal a vybídl vás, abyste vedli tvrdý boj za víru, která byla jednou provždy poskytnuta svatým.“ (Juda 3) Proč to Juda napsal? Protože věděl, že by jednotliví křesťané stále mohli ztratit ‚společnou záchranu‘. Pokračoval: „Toužím vám připomenout, že Jehova sice zachránil lid [Izraelity] z egyptské země, ale potom zničil ty, kteří neprojevovali víru.“ — Juda 5.

Judova výstraha by byla zbytečná, kdyby křesťané nestáli před podobným nebezpečím jako ti Izraelité. Juda neměl pochyby o hodnotě Ježíšovy oběti. Ta oběť nás zachránila z adamovského hříchu a Ježíš ochrání ty, kteří v něho projevují víru. Nikdo je nemůže uchvátit z jeho ruky. Ale my tu ochranu můžeme ztratit. Jak? Tím, že bychom udělali to, co udělali mnozí Izraelité, kteří byli zachráněni z Egypta. Můžeme se úmyslně rozhodnout, že neuposlechneme Boha. — 5. Mojž. 30:19, 20.

Představ si, že jsi byl vyproštěn z hořící budovy. Vzpomeň si, s jakou úlevou ses dal bezpečně vyvést a jak ti zachránce řekl: „Teď jsi v bezpečí.“ Ano, byl jsi zachráněn před jistou smrtí. Ale co by se stalo, kdyby ses rozhodl z nějakého pošetilého důvodu se do budovy vrátit? Tvůj život by byl opět v nebezpečí.

Křesťané jsou v zachráněném stavu. Mají vyhlídku na věčný život, protože mají před Bohem schválené postavení. Jejich záchrana od adamovského hříchu a všech jeho následků je pro ně jako pro skupinu jistá. Ale jako jednotlivci budou zachráněni k věčnému životu jen tehdy, budou-li se neustále držet všech Božích požadavků. Ježíš to zdůraznil, když se přirovnal k révě a učedníky k ratolestem té révy. Řekl: „[Bůh] odstraňuje na mně každou ratolest, která nenese ovoce. . . Jestliže někdo nezůstane ve spojení se mnou, je vyvržen jako ratolest a uschne. Lidé posbírají ty ratolesti, hodí je do ohně a jsou spáleny.“ (Jan 15:2, 6; Hebr. 6:4–6) Ti, kteří ztratí víru v Ježíše, ztratí i věčný život.

„KDO VYTRVÁ. . . BUDE ZACHRÁNĚN“

Ano, pro získání záchrany je třeba různých věcí. Musíme přijímat poznání o Božích předsevzetích a způsobu záchrany. Pak musíme projevovat víru v hlavního prostředníka záchrany, Ježíše Krista, a konat po celý zbytek svého života Boží vůli. (Jan 3:16; Tit. 2:14) Pro ty, kteří jdou po této dráze, je záchrana jistá. Ale znamená to vytrvat až do konce našeho nynějšího života nebo tohoto světa. Jen „kdo vytrvá až do konce, bude zachráněn“. — Mat. 24:13.

Spolu s ostatními členy své domácnosti reagoval žalářník ve Filipech pozitivně na poselství, které kázali Pavel a Silas. „Všichni do jednoho, on i jeho domácí, byli bez odkladu pokřtěni.“ (Sk. 16:33) Můžeme také tak pozitivně jednat. Tak navážeme blízký a požehnaný vztah s Jehovou Bohem a jeho Synem, Ježíšem Kristem, a můžeme mít naprostou důvěru v božské opatření pro záchranu. Filipský žalářník „se velmi radoval s celou svou domácností, že uvěřil Bohu“. (Sk. 16:34) I my se budeme na takové dráze ‚velmi radovat‘.