Víra v Ježíšovu oběť je ovšem nezbytná pro všechny, kteří chtějí získat Boží odpuštění a věčný život, ať v nebi nebo na rajské zemi. Kristus to ukázal u Jana 6:51–54: „Já jsem ten živý chléb, který sestoupil z nebe; jestliže někdo jí z tohoto chleba, bude žít navždy; . . . chléb, který já dám, je mé tělo ve prospěch života světa [vykupitelného lidstva]. . . Kdo se živí mým tělem a pije mou krev, má věčný život.“

Stojí však za povšimnutí, že Ježíš adresoval tato slova nejen svým učedníkům. Den poté, co zázračně nasytil tisíce, přišel k Ježíšovi v oblasti Kafarnaum zástup. Tento zástup s ním vedl rozmluvu, v níž se ozvala slova z Jana 6:51–54. Ježíš tedy nemluvil především k učedníkům, když řekl, že je obrazný „chléb, který sestoupil z nebe“ a který může dát vyhlídku na trvalejší život než mana, kterou jedli v pustině. — Jan 6:24–34.

Když se zamyslíš nad tou starověkou zkušeností v pustině, vzpomeň si, kdo vyšel z Egypta do pustiny. Byli to ‚izraelští synové v počtu kolem šesti set tisíc zdatných pěších mužů, kromě maličkých, a ohromná smíšená společnost‘. (2. Mojž. 12:37, 38; 16:13–18) Do této „smíšené společnosti“ patřili Egypťané, kteří byli v manželství s Izraelity, a jiní Egypťané, kteří spojili svůj osud s Izraelem. Manu potřebovali k životu jak Izraelité, tak „smíšená společnost“. Měla však „smíšená společnost“ stejné vyhlídky jako Izraelité? Neměla. Přestože mohli uctívat mezi Izraelity a mohli doufat, že vstoupí do Zaslíbené země, nikdy nemohli být pod smlouvou Zákona králi nebo kněžími. Takže to, že v pustině jedli doslovnou manu, nedávalo všem stejné vyhlídky.

Všichni praví křesťané, kteří se dnes těší, že budou navždy žít na zemi pod vládou království, samozřejmě vědí, že je to umožněno vírou v Ježíšovu oběť. Ježíš je, jak řekl zástupu, „živý chléb, který sestoupil z nebe“. (Jan 6:51) To však neznamená, že by lidé s pozemskou nadějí měli přijímat doslovné symboly Památné slavnosti; nejsou totiž v „nové smlouvě“ ani nejsou s Ježíšem ve smlouvě, že budou ‚v jeho království sedět na trůnech‘.