PASTÝŘ

Ten, kdo hlídá, krmí a chrání stáda ovcí a koz. (1Mo 30:35, 36; Mt 25:32; viz heslo OVCE.) Pastevectví pochází již z doby Adamova syna Abela. (1Mo 4:2) Lidé v zemědělském Egyptě měli pastýře v opovržení, ale jinde je měli v úctě. (1Mo 46:34)

O stádo mnohdy pečoval majitel, jeho děti (synové i dcery) nebo jiní příbuzní. (1Mo 29:9; 30:31; 1Sa 16:11) U bohatých lidí, například u Nabala, práci pastýřů vykonávali sluhové, a tito pastýři nad sebou možná měli hlavního pastýře neboli představeného pastýřů. (1Sa 21:7; 25:7, 14–17) Jestliže stádo pásl majitel nebo členové jeho rodiny, zvířatům se obvykle dařilo dobře. Námezdný pracovník však o stádo neměl vždycky tentýž osobní zájem, a tak stádo někdy trpělo. (Jan 10:12, 13)

K vybavení pastýře mohl patřit stan (Iz 38:12), oděv, do něhož se mohl zahalit (Jer 43:12), prut a prak na obranu, vak, v němž nosil zásoby jídla (1Sa 17:40; Ža 23:4), a dlouhá zakřivená či zahnutá hůl, kterou používal k vedení stáda (3Mo 27:32; Mi 7:14).

Kočovní pastýři, jako byl Abraham, bydleli ve stanech a stěhovali se z jednoho místa na druhé, aby našli pastvu pro svá stáda. (1Mo 13:2, 3, 18) Někdy však majitel zvířat zůstával na jednom místě, kde měl svůj domov či základní tábor, zatímco jeho služebníci nebo někteří členové rodiny putovali se stádem. (1Mo 37:12–17; 1Sa 25:2, 3, 7, 15, 16)

Skutečně ovce znají hlas svého vlastního pastýře?

Někdy bylo několik stád na noc zavřeno do stejného ovčince a tam nad nimi bděl jeden vrátný. Když ráno přišli pastýři, zavolali na svá stáda, a ovce poslechly jedině svého pastýře, žádného jiného. Pastýř šel před stádem a vedl ho na pastvu. (Jan 10:1–5) V devatenáctém století W. M. Thomson prováděl v Sýrii a v Palestině osobní pozorování, a na jejich podkladě napsal: „[Ovce] jsou tak krotké a vycvičené, že svého hlídače následují s naprostou poslušností. Odvádí je z ovčince nebo z jejich domovů ve vesnicích, kam se mu zlíbí. Na takovém místě se sejde mnoho stád, a proto si každé vybere jinou pěšinu; a pastýř má za úkol najít pro ně pastvu. Je tedy nezbytné, aby se ho ovce naučily následovat a nezatoulaly se do neoplocených obilných polí, která tak svůdně leží po obou stranách. Každá ovce, která zabloudí, se určitě dostane do nesnází. Pastýř na ně občas pronikavě zavolá, aby jim připomněl svou přítomnost. Znají jeho hlas a následují ho; jestliže ale zavolá někdo cizí, ovce se na chvilku zastaví, neklidně zvednou hlavu, a jestliže se to opakuje, otočí se a utíkají pryč, protože hlas toho cizího člověka neznají. To není podobenství zahalené do slov plných fantazie; to je prostě skutečnost. Několikrát jsem ten pokus zopakoval. Pastýř jde před stádem nejen proto, aby mu ukazoval cestu, ale také proto, aby zjistil, zda je cesta schůdná a bezpečná.“ (The Land and the Book, revidoval J. Grande, 1910, s. 179.)

Podobně J. L. Porter popisuje svá pozorování v knize The Giant Cities of Bashan and Syria’s Holy Places: „Pastýři vyváděli svá stáda městskými branami. Měli jsme je přímo před očima, a tak jsme je pozorovali a naslouchali jim s nemalým zájmem. Byly tam tisíce ovcí a koz nakupené v hustém, zmateném davu. Pastýři stáli vedle sebe tak dlouho, dokud všechny [ovce] nevyšly. Potom se pastýři rozdělili a každý z nich šel jinou cestou. Po cestě každý vyrážel pronikavý křik. Ovce poslouchaly toto volání. Nejprve se celé množství pohybovalo zmateně, jako by bylo zachváceno vnitřním nepokojem; potom si špičky prorazily cestu ve směru, kterým se dali pastýři. Tyto špičky se stále prodlužovaly, až se zmatené množství změnilo v dlouhé, živé proudy, které proudily za svými vůdci.“ (1868, s. 45)

Večer pastýř přivedl stádo zpátky do ovčince, tam se postavil do dveří a počítal ovce, když mu procházely pod zahnutou holí nebo pod rukama. (3Mo 27:32; Jer 33:13; viz heslo OVČINEC.)

Tvrdý život. Pastýř neměl lehký život. Byl vystaven horku i chladnu, často také celou noc nespal. (1Mo 31:40; Lk 2:8) Na vlastní nebezpečí chránil stádo před dravými zvířaty, například před lvy, vlky a medvědy, a také před zloději. (1Mo 31:39; 1Sa 17:34–36; Iz 31:4; Am 3:12; Jan 10:10–12) Musel dávat pozor, aby se stádo nerozptýlilo (1Kr 22:17), musel hledat ztracené ovce (Lk 15:4), nosit v náručí slabá nebo unavená jehňata (Iz 40:11) a pečovat o nemocná nebo zraněná zvířata — ovazovat jim zlomené nohy a potírat jim zranění olivovým olejem. (Ža 23:5; Ez 34:3, 4; Ze 11:16) Musel být velmi opatrný, když pásl ovce, které dávaly sát. (1Mo 33:13) Denně obvykle kolem poledne pastýř napájel stádo. (1Mo 29:3, 7, 8) Jestliže se zvířata napájela u studny, bylo nutné naplnit vodou koryta v zemi nebo žlaby. (2Mo 2:16–19; srovnej 1Mo 24:20.) U studní někdy docházelo k nepříjemným střetnutím s jinými pastýři. (1Mo 26:20, 21)

Pastýř měl právo na podíl z výtěžku stáda (1Ko 9:7) a mzda mu byla mnohdy vyplácena v podobě zvířat (1Mo 30:28, 31–33; 31:41), i když někdy také v penězích. (Ze 11:7, 12) Možná musel nahradit ztráty (1Mo 31:39), ale ze smlouvy Zákona nevyplývala povinnost dát náhradu za domácí zvíře roztrhané divokým zvířetem. (2Mo 22:13)

To, co bylo uvedeno o pastýři, se většinou dá uplatnit i na pasáka. Zaměstnání pasáka se však neomezovalo na hlídání ovcí a koz. Pasáci pásli také dobytek, osly, velbloudy a vepře. (1Mo 12:16; 13:7, 8; Mt 8:32, 33)

Obrazné použití. Jehova je Pastýř, který láskyplně pečuje o své ovce, tzn. o svůj lid. (Ža 23:1–6; 80:1; Jer 31:10; Ez 34:11–16; 1Pe 2:25) Jeho Syn Ježíš Kristus je ‚velký pastýř‘ (Heb 13:20) a „hlavní pastýř“, pod jehož vedením dozorci v křesťanských sborech pasou Boží stádo ochotně, nesobecky a dychtivě. (1Pe 5:2–4) Ježíš sám o sobě řekl, že je „znamenitý pastýř“, který skutečně má soucit s ‚ovcemi‘, a dal to najevo tím, že se v jejich prospěch vzdal své duše. (Jan 10:11; viz Mt 9:36.) Ale jak bylo předpověděno, „znamenitý pastýř“ byl udeřen a tím bylo stádo rozptýleno. (Ze 13:7; Mt 26:31)

Výrazem „pastýři“ jsou v Bibli mnohokrát označeni věrní i nevěrní vládci a vůdci Izraelitů. (Iz 63:11; Jer 23:1–4; 50:6; Ez 34:2–10; srovnej 4Mo 27:16–18; Ža 78:70–72.) Podobně se výraz „pastýři“ vztahuje na vůdce jiných národů. (Jer 25:34–36; 49:19; Na 3:18; srovnej Iz 44:28.) „Pastýři“ v Jeremjášovi 6:3 zjevně představují velitele útočných vojsk. Obraz pastýřů, kteří provázejí svá stáda, znázorňuje obnovu (Jer 33:12), zatímco o zničení Babylóna bylo předpověděno, že bude tak důkladné, že ani „pastýři tam nenechají ulehnout svá stáda bravu“. (Iz 13:20)

Ve Zjevení 12:5 je ‚pasením‘ národů železnou holí míněno jejich zničení. (Srovnej Ža 2:9.)