Pavel organizuje příspěvky na hmotnou pomoc pro svaté

DUCHOVNÍ zájmy mají pro pravé křesťany prvořadý význam. Ale péče o to, aby se druhým dobře dařilo i po tělesné stránce, je pro ně také důležitá. Často se v hmotném ohledu starají o ty, kdo prožívají těžkosti. Bratrská láska podněcuje křesťany, aby pomáhali spoluvěřícím, kteří jsou v nouzi. (Jan 13:34, 35)

Láska k duchovním bratrům a sestrám podnítila apoštola Pavla k tomu, aby ve sborech v Achaii, Galácii, Makedonii a v oblasti Asie zorganizoval sbírku. Co vyvolalo tuto nutnost? Jak byl tento program hmotné pomoci organizován? Jaká byla odezva? A proč bychom se měli zajímat o to, co se tehdy dělo?

Situace v jeruzalémském sboru

Židé a proselyté z jiných míst, kteří se o Letnicích roku 33 n. l. stali učedníky, zůstali po Letnicích ještě nějaký čas v Jeruzalémě, aby se o pravé víře dozvěděli víc. V nutných případech spoluvěřící rádi pomáhali nést výdaje spojené s tímto prodlouženým pobytem. (Skutky 2:7–11, 41–44; 4:32–37) K nouzi mohlo docházet také následkem občanských nepokojů, které vznikaly proto, že židovští nacionalisté podněcovali ke vzpouře a davovému násilí. Nikdo z Kristových následovníků však neměl hladovět, a proto bylo chudým vdovám denně rozdělováno jídlo. (Skutky 6:1–6) Herodes tvrdě pronásledoval sbor, a v polovině čtyřicátých let n. l. v Judeji zuřil hladomor. Ježíšovi učedníci proto možná prožívali okolnosti, o nichž Pavel mluvil jako o „utrpeních“, ‚souženích‘ a ‚drancování jejich majetku‘. (Hebrejcům 10:32–34; Skutky 11:27–12:1)

Kolem roku 49 n. l. byla situace stále ještě tíživá. Proto když Petr, Jakub a Jan souhlasili s tím, že se Pavel ve své kazatelské činnosti soustředí na pohany, vybídli ho, aby ‚měl na mysli chudé‘. A právě o to se Pavel snažil. (Galaťanům 2:7–10)

Organizuje se sbírka

Pavel dohlížel na finanční prostředky pro chudé křesťany v Judeji. Asi v roce 55 n. l. řekl Korinťanům: „Pokud jde o sbírku, která je pro svaté, učiňte i vy tak, právě jak jsem nařídil galatským sborům. Ať si každý z vás ve svém domě dá každý první den v týdnu něco stranou do zásoby podle toho, jak se mu daří. ... [Potom] pošlu ty, které prostřednictvím dopisů schválíte, aby odnesli váš laskavý dar do Jeruzaléma.“ (1. Korinťanům 16:1–3) O rok později Pavel řekl, že se na sbírce podílely také Makedonie a Achaia. A když byl výtěžek sbírky poslán do Jeruzaléma, byli přítomni i delegáti z oblasti Asie, což zřejmě nasvědčuje tomu, že přispěly i sbory z tohoto území. (Skutky 20:4; 2. Korinťanům 8:1–4; 9:1, 2)

Nikdo nebyl nucen dát víc, než kolik si mohl dovolit. Byla to spíš otázka vyrovnání, aby jakýmkoli přebytkem byl vynahrazen nedostatek, který měli svatí v Jeruzalémě a v Judeji. (2. Korinťanům 8:13–15) „Ať každý jedná, právě jak se rozhodl ve svém srdci,“ řekl Pavel, „ne s nechutí nebo z donucení, neboť Bůh miluje radostného dárce.“ (2. Korinťanům 9:7)

Apoštol uvedl pádný důvod, proč by Korinťané měli být štědří. Ježíš ‚zchudl kvůli nim, aby oni jeho chudobou zbohatli‘ duchovně. (2. Korinťanům 8:9) Jistě budou chtít jeho štědrost napodobovat. Bůh je kromě toho obohacoval „ke každému druhu štědrosti“, a proto bylo vhodné, aby oni pomohli opatřit to, co svatí potřebovali. (2. Korinťanům 9:10–12)

Postoj účastníků

Jestliže si povšimneme toho, s jakým postojem se křesťané v prvním století podíleli na programu hmotné pomoci pro svaté, získáme mnoho poznatků o dobrovolném dávání. Ta sbírka nebyla jen projevem péče o chudé spoluvěřící, kteří uctívali Jehovu. Byla dokladem toho, že mezi křesťany ze Židů a křesťany z pohanů bylo bratrské pouto. To, že jedni příspěvky nabídli a druzí je přijali, bylo mezi těmito pohany a Židy znamením jednoty a přátelství. Dělili se o věci hmotné, ale sdíleli i věci duchovní. (Římanům 15:26, 27)

Je možné, že Pavel makedonské křesťany k účasti původně nepozval — také oni totiž žili v hluboké chudobě. Oni však ‚snažně prosili o výsadu, aby mohli dávat‘. Prožívali sice „trápení během velké zkoušky“, ale přesto dávali radostně ‚nad svou skutečnou možnost‘! (2. Korinťanům 8:1–4) K jejich velké zkoušce patrně patřilo obviňování, že jejich náboženství je pro Římany nezákonné. Je tedy pochopitelné, že se dokázali vžít do situace svých bratrů v Judeji, kteří prožívali podobné těžkosti. (Skutky 16:20, 21; 17:5–9; 1. Tesaloničanům 2:14)

Korinťané sice byli — pokud jde o tuto sbírku — zpočátku tak horliví, že Pavel jejich příklad použil k povzbuzení Makedonců, ale nadšení Korinťanů postupně ochablo. Nyní se apoštol zmínil o štědrosti Makedonců, aby podnítil Korinťany. Považoval za nutné připomenout jim, že je na čase zakončit to, s čím před rokem začali. Co se stalo? (2. Korinťanům 8:10, 11; 9:1–5)

Sbírku v Korintu předtím zahájil Titus, ale vznikly nějaké problémy, kterými bylo patrně jeho úsilí zmařeno. V Makedonii se Titus poradil s Pavlem a potom se vrátil se dvěma dalšími bratry, aby korintský sbor posílili a aby dokončili sbírku. Někteří jednotlivci možná naznačovali, že se Pavel předtím snažil Korinťany nějak využít. Snad právě proto poslal tři muže, aby sbírku dokončili, a každému dal doporučení. „Vyhýbáme [se] tomu, aby nám někdo vyčítal ve spojitosti s tímto štědrým příspěvkem, který máme rozdělit,“ řekl Pavel. „Vždyť ‚činíme poctivé opatření nejenom před zrakem Jehovy, ale také před zraky lidí‘.“ (2. Korinťanům 8:6, 18–23; 12:18)

Doručení příspěvku

Na jaře roku 56 n. l. byly darované peníze připraveny, aby mohly být odneseny do Jeruzaléma. Pavel se vydal na cestu společně s delegací, kterou vybrali ti, kdo na sbírku přispěli. Ve Skutcích 20:4 je uvedeno: „Doprovázel ho Sopatros, syn Pyrrha z Beroy, Aristarchos a Sekundus z Tesaloničanů, Gaius z Derbé, Timoteus a z oblasti Asie Tychikos a Trofimos.“ Patrně mezi nimi byl i Lukáš, který možná zastupoval křesťany z Filip. Na tuto cestu se tedy vydalo nejméně devět mužů.

„Celkový obnos shromážděný pro sbírku, byl jistě značný,“ uvádí znalec Dieter Georgi, „jinak by totiž nestálo za to, aby v této závěrečné fázi Pavel s tolika dalšími delegáty podstupovali takové těžkosti a platili takové výdaje.“ To, že jich byla celá skupina, sloužilo nejen k zajištění bezpečnosti, ale pro Pavla to také bylo ochranou, aby neexistoval žádný důvod obviňovat ho z nepoctivosti. Tito delegáti byli posláni, aby před svatými v Jeruzalémě reprezentovali nežidovské sbory.

Kdyby se delegace plavila z Korintu do Sýrie, byli by se do Jeruzaléma dostali ještě před Pasachem. Pavel se však doslechl, že Židé zosnovali úklad a chtějí ho zabít, a proto změnil plány. (Skutky 20:3) Je možné, že se ho nepřátelé chtěli zbavit na moři.

Pavlovi však šlo o něco jiného. Před odchodem napsal křesťanům v Římě, aby se za něj modlili, ‚aby byl osvobozen od nevěřících v Judeji a aby se jeho služba pro Jeruzalém prokázala svatým přijatelná‘. (Římanům 15:30, 31) Svatí sice bezpochyby přijmou příspěvky s hlubokou vděčností, ale Pavlovi mohlo jít o to, jaké těžkosti by mohl jeho příchod způsobit mezi Židy všeobecně.

Apoštol jistě myslel na chudé. Písmo sice neříká, kdy byl příspěvek předán, ale jeho doručení posílilo jednotu a umožnilo nežidovským křesťanům, aby svým židovským spoluvěřícím projevili vděčnost za duchovní bohatství, které od nich dostali. Když se Pavel krátce po svém příchodu do Jeruzaléma objevil v chrámu, došlo k výtržnosti, která měla za následek jeho zatčení. Nakonec mu to však poskytlo příležitost vydat svědectví místodržitelům a králům. (Skutky 9:15; 21:17–36; 23:11; 24:1–26:32)

Jak přispíváme hmotnými prostředky dnes

Od prvního století došlo k mnoha změnám — ale základní zásady se nezměnily. Je správné, že křesťané jsou informováni o potřebě finanční pomoci. Všechny příspěvky, které poskytují ve prospěch těch, kdo jsou v nouzi, mají být dobrovolné a mají být projevem lásky k Bohu a k bližním. (Marek 12:28–31)

Z toho, jakým způsobem byla poskytována hmotná pomoc ve prospěch svatých v prvním století, je patrné, že rozdělování takových příspěvků musí být dobře organizováno a musí při něm být důsledně uplatňována poctivost. Jehova Bůh samozřejmě ví, co je zapotřebí, a pro své služebníky činí opatření, aby mohli dále i přes těžkosti sdělovat druhým lidem dobrou zprávu o Království. (Matouš 6:25–34) Ale svým dílem můžeme přispět všichni, bez ohledu na to, jaké je naše ekonomické postavení. Tak dojde k tomu, že ‚kdo má mnoho, nebude mít příliš mnoho, a kdo má málo, nebude mít příliš málo‘. (2. Korinťanům 8:15)