ABBA

Aramejské slovo ʼab·baʼʹ je odvozeno od slova ʼav a doslova znamená „ten (určitý) otec“ nebo „Otče“. Děti tak důvěrně oslovovaly svého otce. Tento výraz v sobě spojuje důvěrnost slova „tatínek“ s důstojností slova „otec“, je neformální a přitom uctivý. Bylo to tedy spíše milé oslovení než titul a patřilo k prvním slovům, která se dítě naučilo.

V Písmu se aramejské slovo ʼab·baʼʹ objevuje třikrát. Ve všech třech případech nacházíme v původním řeckém textu a obvykle i v českých překladech transliteraci tohoto slova. Za slovem ʼab·baʼʹ pokaždé následuje řecký ekvivalent tohoto výrazu, ho pa·terʹ, který doslova znamená „ten (určitý) otec“ nebo, je-li použit jako oslovení, „Otče“. Vždy se vztahuje na nebeského Otce, Jehovu.

Dva zbývající případy jsou v Pavlových dopisech, v Římanům 8:15 a v Galaťanům 4:6. Na obou místech je slovo ʼab·baʼʹ použito ve spojení s křesťany povolanými stát se Božími syny zplozenými duchem a odhaluje, že mezi nimi a Otcem existuje důvěrný vztah. Jsou „otroky Boha“ a byli „koupeni za cenu“, ale jsou také syny v domě milujícího Otce, a o svém postavení jsou pevně přesvědčeni díky svatému duchu, kterého dostávají prostřednictvím svého Pána Ježíše. (Ří 6:22; 1Ko 7:23; Ří 8:15; Ga 4:6)

To, že jsou slova ʼAb·baʼʹ a „Otče“ použita dohromady, někteří lidé nepovažují za pouhý překlad z aramejštiny do řečtiny, ale vidí v tom jednak důvěru a poddajnost dítěte a jednak zralé ocenění synovského vztahu a vědomí odpovědnosti z něj vyplývající. Z těchto textů je zřejmé, že v apoštolských dobách křesťané používali slovo ʼAb·baʼʹ ve svých modlitbách k Bohu.